Sesadil Rusy z trůnu, pak málem oslepl. Hokejová legenda brala zlato z Prahy

Zlatou generaci prvních mistrů světa rozmetala komunistická zvůle, která je poslala do lágrů a kriminálů. A následně se hráči do československé reprezentace vybírali nejen podle výkonnosti, ale také podle „kádrového profilu“. Leckdy nejlepší jen seděli doma, protože neměli ten správný původ či názory.

Ale hlavní důvod zlatého strádání se jmenoval Sovětský svaz. Co na tom, že z ostatních zemí směli na světových šampionátech hrát jen amatéři, sovětští hráči, naoko vydávaní za dělníky a rolníky, se sice věnovali jen hokeji, ale o fakta se tehdy nikdo moc nezajímal. Ruská mašina i díky tomu záhy po vstupu na světovou scénu sbírala jeden titul za druhým.

V Československu se postupně přešlo na sovětský model. Hráči v nejvyšší soutěži už od 60. let 20. století byli takřka výlučně hokejovými profesionály, přestože si pro výplatu chodili většinou do různých patronátních podniků, kde byli vedeni jako dělníci či úředníci. Souboje se Sověty se ale díky tomu postupně začaly vyrovnávat. A navíc v roce 1968 přibyla další obrovská motivace. Sovětská okupace byla v očích většiny obyvatel Československa obrovskou zradou. A ventilem odboje, který byl se zbraní v ruce prakticky nemyslitelný, se tak stal hokej.

Světový šampionát se měl v Praze hrát už necelý rok po okupaci v roce 1969. Ale to vzhledem k náladě ve společnosti vůbec nebylo možné. Hrálo se ve Stockholmu a českoslovenští hokejisté tam po dvou výhrách se Sověty svým soupeřům nepodali ruce a ještě si někteří z nich přelepili komunistické hvězdy na státním znaku svého dresu. Doma byli oslavovanými hrdiny, jenže nové z Moskvy dosazené komunistické vedení země postupně rozjelo „normalizaci“, která i jen symbolický odboj postupně otupovala.

V roce 1972 už normalizátoři došli k závěru, že mají situaci pevně v rukou, a tak se v Praze konečně mohl uskutečnit světový šampionát, po tři roky odkládaný. Protřelí komunističtí manipulátoři školení z Moskvy ale nenechali nic náhodě. Před startem mistrovství svolali všechny novináře na sekretariát KSČ a nepokrytě jim vyhrožovali. Ve Sportovní hale, kde se šampionát konal poprvé, byly rozmístěny kamery monitorující sebemenší prohřešky.

První řadu sedadel za mantinelem obsadili při každém zápase zvláštně uniformně se chovající „civilisté“ a na schody mezi sektory před zahájením zápasů vždy napochodovaly estébácké kordony příslušníků s bílými helmami. Ti se ještě víc „proslavili“ později v listopadu 1989. V roce 1972 během šampionátu sem tam vyvedli některého z diváků, který se podle jejich názoru choval až příliš spontánně či divoce. Takové byly výchozí podmínky turnaje.

„Ti policajti se vůbec nekoukali na hokej, dívali se do hlediště, aby tam nebyla nějaká výtržnost. Pochopitelně. Byl to první start ruského mančaftu po okupaci v Praze,“ vzpomíná v rozhovoru pro podcast Nosiči ledu na pražský šampionát po více než půl století jeho tehdejší účastník, reprezentační obránce Vladimír Bednář. „Čekali, že něco bude, no a nebylo. Protože jsme je porazili, tak byl klid. Kdybychom prohráli, tak by bylo kdovíco,“ dodává.

Z dnešního pohledu je třeba uznat i sportovní fakta. Na mistrovství chyběly zejména oba zámořské týmy z Kanady a USA, které v té době bojkotovaly světové šampionáty kvůli tomu, že nesměly využívat služeb profesionálů, i když jim to bylo původně slíbeno. A severské země byly oslabeny o nemálo z hráčů, kteří zamířili zkusit štěstí do Severní Ameriky, kde byl po vzniku konkurence NHL v podobě WHA velký hlad po hráčích. Každopádně pořád tu byl úkol nejtěžší – porazit Sovětský svaz, který vyhrál neskutečných deset světových šampionátů a olympijských turnajů v řadě!

Výběr trenérů Pitnera a Kostky nicméně měl dobré podmínky k úspěchu, po mnoha bitvách z let předchozích mužstvo dozrálo a mělo ideální věkové složení. Byly tu jen dva zádrhele, které se jmenovaly Josef Černý a Jan Suchý. Dosavadní kapitán Černý odmítl nadále reprezentovat po skandálu na nedávných olympijských hrách, kdy na něj svazové vedení tlačilo, aby jeho tým se Sověty remizoval, čímž by poslal Američany až na třetí místo. To legendární borec neměl zapotřebí. A klíčový obránce Jan Suchý zase pod vlivem lehce nadlimitní míry alkoholu způsobil dopravní nehodu, při které zemřel jeho spolujezdec. Místo šampionátu tak čekal na nástup do vězení…

I tak šla celá československá parta za úspěchem s klidem a sebedůvěrou. V prvním zápase se Sověty došlo k remíze 3:3, která nic neřešila. Oba týmy nadále vítězily, a tak došlo k rozhodující bitvě mezi oběma zeměmi 20. dubna 1972!

Zápas sledovala bez přehánění celá země. Branky dvou budoucích emigrantů Václava Nedomanského a Richarda Fardy poslaly Čechoslováky do vedení, které ale tak trochu i vinou Jaroslava Holíka, který nejprve chyboval v rozehrávce a pak se nechal zbytečně vyloučit, málem ztratili. Jenže rebel Holík to tak nehodlal nechat – za stavu 2:1 získal puk a svým nejslavnějším gólem v životě zápas rozhodl!

O den později turnaj zakončily duely, kdy Sověti jen remizovali se Švédy 3:3 a Čechoslováci sejmuli Finsko 8:2. A po zápase se konečně na šíjích československých borců houpaly po více než dvou dekádách zlaté hokejové placky. Radost fandů v celém Československu byla nepopsatelná. A jedním z nejšťastnějších byl v té době stále velmi mladý plzeňský obránce Vladimír Bednář. Teprve pět let hrál hokej na nejvyšší úrovni, a přesto měl už dva tituly mistra republiky a zkušenost z památného šampionátu 1969, kde přispěl ke slavným výhrám nad Sověty. V roce 1972 se konečně dočkal i titulu nejslavnějšího, byl světovým šampionem.

Jeho radost ale bohužel neměla dlouhého trvání. Půl roku po šampionátu ho nešťastně odražený puk trefil do oka a dlouho nebylo jisté, zda úplně neoslepne. Nakonec se nejhorší prognóza nepotvrdila, ale následující rok mohl Bednář na hokej zapomenout. Svou buldočí zarputilostí se pak ale znovu dokázal vrátit na ligové stadiony, i když měl značná omezení.

Sám o tom v podcastu Nosiči ledu mluví tak, že pak „už jen paběrkoval“. Neuvěřitelnou první pětiletku jeho profesionální kariéry, kdy stačil vyhrát dva ligové tituly a ze tří mistrovství světa a jedné olympiády přivézt čtyři medaile, stejně jako pověst jedné z největších plzeňských hokejových legend mu každopádně nikdo vzít nemůže.

Všechny epizody podcastu Nosiči ledu.