Němci před hokejem hajlovali a to neměli dělat. Češi získali bronz

Druhé mistrovství světa v Praze v historii se konalo v roce 1938 a československá reprezentace na turnaji vybojovala jeden z nejpamátnějších zápasů své historie. Nebývá připomínán tak často jako jiné, ale v období počátku rozpínání nacistického režimu po Evropě znamenala výhra na domácím světovém šampionátu nad Německem a zisk bronzových světových medailí obrovskou vzpruhu pro celou zemi.

Čechoslováci na pražském mistrovství světa 1938 postupně porazili Rakousko (1:0), remizovali se Švédy (0:0), prohráli s Kanadou (0:3), pak ale poprvé v historii porazili zámořský reprezentační tým, a to ten z USA, výsledkem 2:0. Následovala výhra nad Švýcary (3:2) a pak už šlo o medaile. V nešťastném semifinálovém utkání s Velkou Británií, kterou reprezentovali Kanaďané a v Kanadě hokejově vychovaní Britové, prohráli domácí hnaní frenetickými fandy smolně 0:1. Pokud Čechoslováci chtěli aspoň bronz, museli tedy zdolat silné Němce.

Den po Hitlerově výhružném protičeském projevu, kdy vyloženě žádal vytvoření kolonií v sousedních zemích, pozdravila obecenstvo německá reprezentace zdviženou pravicí. Ale to Čechoslováky jen nabudilo, tady už nešlo jen o hokej!

Hned ve čtvrté minutě Císař nahrál Cetkovskému, jehož tečovaná střela skončila v síti brankáře Eggingera a publikum poprvé explodovalo. Ve druhé třetině byli Němci blízko vyrovnání, ale Ballova rána skončila naštěstí jen na tyči Modrého branky. A tak přišel československý trest, Kučera projel, našel Cetkovského, ten ještě přiťukl největší hvězdě - Josefu Malečkovi - a bylo to 2:0! A o tři minuty později už bylo prakticky hotovo, Maleček tentokrát nahrával a přesně se trefil jediný slovenský hráč v tehdejší reprezentaci Ladislav Troják. Ve třetí třetině už žádná branka nepadla.

Po skvělé výhře 3:0 a zisku bronzových světových medailí byli hráči odneseni na ramenou a celá země slavila velké vítězství. Veškerá radost byla ale na dlouhou dobu poslední. Za dveřmi už byl nejstrašnější válečný konflikt 20. století – druhá světová válka. Na slavnou výhru nad budoucími okupanty se ale ještě dlouho vzpomínalo…

Druhá světová válka byla zhoubou pro celý svět a pochopitelně i pro hokej. Nicméně i přes časté a čím dál větší obtíže se hrálo a zkraje války dokonce i mezinárodně. Němečtí okupanti chtěli co nejdéle udržet zdání normálnosti celé situace a hráče z protektorátu Čechy a Morava pozvali v roce 1940 na akci nazvanou „Týden zimních sportů“, která byla jakousi částečnou náhražkou za zrušené olympijské hry. Na turnaji v Garmisch-Partenkirchenu se mělo domácí Německo (posílené i o Rakušany z obsazeného území) v ideálním případě ve finále utkat s fašistickou Itálií. Tu ale ve skupině snadno vyřídili Češi (5:0), kteří ještě výrazněji zničili i Slováky v prvním česko-slovenském derby (12:0).

A nakonec nevyšla ani druhá část plánu, protože Německo ve skupině nestačilo na Maďary. I ve finále byli Češi zcela suverénní, vyhráli jasně 6:0 a v okleštěném a okupovaném protektorátu z toho byla velká sláva, v Říši Češi nedostali ani gól! Žel radost to byla na dlouho poslední, víc šancí na mezinárodním fóru po dalších sedm let nepřišlo.

Český hokejový svaz měl v roce 1939 po odtržení Sudet, Slovenska a Podkarpatské Rusi 251 klubů a 5133 hráčů. Za války se nedostávalo vybavení, postupně se čím dál hůř cestovalo a spousta lidí byla za války nuceně nasazena v Říši, odsunuta, zatčena, či dokonce zabita. I tak český hokejový zázrak pokračoval. V ročníku 1944–1945 bylo totiž sdruženo ve svazu už 850 klubů a 21 884 registrovaných hokejistů. Neuvěřitelné!

I tak ale hokej po válce sčítal hlavně ztráty. Ty nevratné na životech postihly i české hokejisty. V Osvětimi byl v říjnu 1944 zavražděn Karel Hartmann, předválečný držitel kompletní sbírky medailí z mistrovství Evropy a také bronzu z olympijských her 1920. A po kariéře krátce i předseda hokejového svazu. Už o dva roky dříve ve stejném táboře smrti zahynul hokejista I. ČLTK Praha Karel Robětín, mistr protektorátu z roku 1941. Oba dva byli odvlečeni nacisty kvůli svým židovským kořenům. Během pražského povstání v květnu 1945 pak zemřeli při obraně vlasti tři tehdejší vynikající ligoví hráči – obránce Libně Zdeněk Pokorný a dvojice z ligového týmu Podolí: obránce Štěpánek a brankář Vladimír Brabec. Mezi oběti války patřili i hokejisté z Troppauer EV, nejlepšího německého klubu bývalého Československa. Z povinné služby ve wehrmachtu se nevrátili Heinz, Wolf nebo Weisshuhn. Všichni by jistě raději drželi v rukou hokejky než zbraně v marné válce, z níž se k milované hře již nikdy nevrátili.

V roce 1938 do Prahy nakonec nepřijeli Nizozemci, i když to dlouho zvažovali. Jenže po zkušenosti z MS 1935, kdy během šesti zápasů nevstřelili ani gól a sami jich 34 dostali, zkrátka neměli odvahu. Ta ale rozhodně nechyběla jejich kapitánovi z roku 1935. Tím byl tehdy jistý Bram van der Stok, což je jméno, které vám asi nic neřekne. Přitom jeho příběh je naprosto strhující a byl dokonce zfilmován.

Narodil se v roce 1915 nizozemským rodičům na indonéském ostrově Sumatra, kde měl jeho otec práci u firmy Shell. Vzdělání získával na Alpském lyceu ve švýcarském městě Zuoz a tam také propadl kouzlu hokeje. Po návratu do Nizozemska pokračoval ve studiu lékařské fakulty a hrál hokej za nejlepší nizozemské celky. Ještě před válkou se rozhodl, že odejde k nizozemskému letectvu. Brzy se stal ve válce bojovým pilotem, což ovšem skončilo po kapitulaci Nizozemska. Van der Stok formoval odboj a třikrát se neúspěšně pokusil ze země utéct, na čtvrtý pokus se v roce 1941 jako černý pasažér dostal na švýcarské lodi do Skotska.

V Británii se stal leteckým kapitánem a postupně i nejslavnějším nizozemským letcem. Při jedné z akcí nad Francií v roce 1942 byl však jeho Spitfire sestřelen, van der Stok byl zajat a odvezen do polského zajateckého tábora Stalag Luft III. Právě o něm a o slavném útěku z něj pojednává film „Velký útěk“ se Stevem McQueenem, části osobního příběhu van der Stoka ztělesňuje ve filmu James Coburn v roli Sedgwicka.

Van der Stok už rok před útěkem pomáhal budovat tři různé tunely z tábora. Jedním z nich nakonec dokázal uprchnout, ale byl to až třetí takový pokus. V noci z 24. na 25. března 1944 podniklo 76 vězňů tábora akci, která se proslavila. Většinu z uprchlých ovšem Němci pochytali a padesát z nich vzápětí popravili. Pouze tři skutečně utekli! Dva Norové se dokázali dostat až do neutrálního Švédska a právě van der Stok prošel neuvěřitelně celou západní Evropou – Polskem, Německem, Nizozemskem, Francií, až po třech měsících dorazil do Španělska! Odtud se vrátil jako jediný uprchlý z tábora zpět do boje a zúčastnil se i vylodění v Normandii. V roce 1945 se po pěti letech mohl znovu spojit s rodinou, aby zjistil, že dva z jeho bratrů byli zabiti v koncentračních táborech a jeho otce oslepilo gestapo.

Po válce obdržel všemožné válečné řády, včetně Řádu britského impéria, a dostal nabídku stát se velitelem nizozemského letectva. To ale odmítl a raději dostudoval lékařskou fakultu a vrátil se i k milovanému hokeji. V roce 1947 se s reprezentací nizozemských studentů vydal na Světové studentské hry do Davosu, kde změřil síly i s nakonec vítěznou československou studentskou reprezentací, ve které hráli i mistři světa Jarkovský či Bouzek. Čechoslováci zničili Oranjes 12:0 a nejspíš ani netušili, proti jakému hrdinovi tehdy hráli.

Později se van der Stok s manželkou Petie a třemi dětmi přesunul do USA, kde provozoval svou lékařskou praxi. Stal se během té doby i jedním z výzkumníků NASA. V roce 1970 se pak odstěhoval na Havaj, kde jako záchranář pomohl před utonutím 162 lidem! Zemřel ve věku 77 let v roce 1993 v Honolulu. Až tehdy skončil velký příběh hrdiny, sportovce k pohledání, hokejisty…