Třicet pět let bez jediné rány. I tak může vypadat domácí násilí

Domácí násilí nemusí vypadat jen jako fyzické napadení. Forem, kterými mohou partneři a partnerky svým protějškům ubližovat, je mnohem víc. Od psychického týrání až po ekonomickou závislost. Jak se s takovými formami násilí vypořádávají české soudy? A vědí české soudkyně a soudci, jaké tresty v popsaných případech ukládat? Otázky pro hostky dalšího dílu podcastu MDŽ.

Podle dat, která pro iniciativu Pod svícnem sbírá agentura Ipsos, zažilo nějakou formu domácího násilí v minulém roce 22 procent lidí. Oproti číslům z roku 2022 jde o dvouprocentní nárůst, který může být podle spoluzakladatelky iniciativy Michaely Studené dán právě větší osvětou mezi lidmi. „Dneska už domácí násilí není jenom o tom, že vás někdo zrube a vy se potom válíte zkrvavení pod dřezem,“ popisuje.

Její slova potvrzuje advokátka a docentka z Právnické fakulty Univerzity Palackého a odbornice na domácí násilí v rodinném právu Renáta Šínová. Připomíná právě zmiňované ekonomické násilí ve vztazích, které ale může být často obtížně rozpoznatelné dokonce i pro samotné oběti.

„Měli jsme klientku, která si uvědomila, že je týrána, po 35 letech manželství. V životě na ni manžel fyzicky nesáhl,“ popisuje Šínová a dodává, že to, že je v jejím vztahu něco v nepořádku, si žena uvědomila ve chvíli, kdy odjela na svoji první skutečnou dovolenou s kamarádem z práce. Zjistila, že není v pořádku, že když jí práce končí v 15:30, vyžaduje manžel, aby byla v 15:33 doma, protože to má jen kousek. „Nikdy nemohla jít na kávu s kamarádkou, nikdy nebyla v kině, nebyla v divadle, nebyla na žádné večeři a nebyla ani na té dovolené. A pokud byste se ptali, zda s tím soud v civilním procesu uměl pracovat, tak neuměl,“ popisuje Renáta Šínová limity dnešních soudců.

Legislativa přitom na podobné případy myslí. Podle Michaely Studené je ale problém jinde. „Systém jako takový s oběťmi neumí pracovat, neumí se k nim chovat,“ vysvětluje a popisuje, co říká obětem domácího násilí, které se na iniciativu Pod svícnem obracejí. „Když se bavím s někým, kdo je sociálně izolován nebo zažívá ekonomické násilí, psychické násilí, tak upozorňuji, že se to strašně těžko dokazuje. Ptám se, chcete se opravdu vystavovat druhotnému traumatu?“

U soudu totiž jsou potřeba posudky soudních znalců, kterých je málo a podle Studené jejich kvalita není vždy stoprocentní. „Zároveň tu máme některé senáty, u kterých ani za fyzické násilí příliš vysoké tresty nepadají, takže já většinou říkám, dobře si to rozmyslete a pobavte se s právníky.“

I když neexistují exaktní čísla, jaké tresty za případy domácího a sexualizovaného násilí v domácnostech padají, Michaela Studená mluví hlavně o podmíněných trestech. S takovými případy se totiž na iniciativu Pod svícnem oběti nejčastěji obracejí. „Ty ženy nám pak říkají, že už by do toho znovu nešly. A vy se ve spisu dočtete, že ta žena byla brutálně týraná, byla znásilňovaná třeba v šestinedělí a beztak tam padne podmínka.“ Několik podobných případů se v nedávné minulosti dostalo i do médií a vzbudily zájem veřejnosti, jak soudy v takových věcech fungují a rozhodují.

Zatímco přesná data o soudních rozhodnutích chybí, z průzkumu mezi oběťmi domácího násilí jeden statistický údaj svítí. „Víme, že jen osm procent obětí domácího násilí důvěřuje soudům,“ líčí Michaela Studená a upozorňuje, že v takové atmosféře si lidé konfrontaci se soudní mocí dvakrát rozmýšlí.

Přestože od ledna letošního roku do občanského zákoníku přibyla jednotná definice domácího násilí, nedá se podle obou hostek podcastu MDŽ říci, že by všechny soudy a soudci uměli s definicí a oběťmi správně pracovat. Na vině mohou být podle Renáty Šínové hodnotové vzorce soudkyní i soudců a jejich životní postoje.

„Každý soudce si do jednací síně bere svoje nastavení, svoji životní zkušenost. Nemůžeme mu to mít, svým způsobem, za zlé. A pokud jde o soudce, který nemá dostatečné vzdělání a edukaci, že něco už je mimo normu, tak mu to může připadat, jako: No, tak jste dostala dva tisíce na měsíc, však moje maminka to měla také,“ popisuje Renáta Šínová problém, který vnímá jako první z celé řady.

Neměli by se ale soudci v dnešní době od vlastního mindsetu umět oprostit? „Ano, měli. Bohužel tomu tak ale stále není,“ popisuje docentka Šínová. „Když si vzpomenu na svoje studia na právnické fakultě nebo na další praxi, tak nám to nikdo nevysvětlil. My se to teď na škole snažíme dávat do studijních plánů. Justiční akademie už školí soudce. Ale to téma je nové a doteď nebylo povinné vzdělávání soudců,“ doplňuje Renáta Šínová.

Povinné vzdělávání soudců zavádí od roku 2026 takzvaný Lex Anička, jak se lidově říká balíčku opatření, který mění některé povinnosti soudů a soudců. Každý soudce a soudkyně bude mít povinnost předložit na období tří let individuální plán vzdělávání, zaměřený na oblasti, které vyžadují specifické znalosti, tedy například problematiku domácího a sexualizovaného násilí, nebo ochranu obětí.

Kromě toho, že soudci a soudkyně problematice domácího a sexualizovaného násilí často nerozumí, vstupují podle Renáty Šínové do hry i křivá obvinění, která se objevují třeba v takzvaných civilních bojích o dítě. Když si rodič přijde v bezvýchodné situaci, může se stát, že se ke křivému obvinění uchýlí.

„A protože tady bylo několik případů, kdy se po pěti nebo šesti letech zákazu styku rodiče s  dítětem zjistilo, že to bylo ve skutečnosti jinak, tak do těch případů vstupuje (na straně soudců) strach,“ popisuje advokátka Šínová. Je to podle ní ale stále dáno tím, že soudy neumí správně číst důkazy.

Odpovědí jsou podle Šínové odborníci. „Protože to falešné obvinění se od toho skutečného dá poznat, ale poznají to skutečně jen odborníci. A těch je dnes strašně málo.“ Nemusí podle ní přitom jít jen o soudní znalce, ale třeba o psychology nebo terapeuty, kteří mají s chováním obětí zkušenosti ze své každodenní praxe. I když jejich výcvik a využívání by stálo peníze, které zatím v rozpočtech chybí, jinde by se podle Michaely Studené zase ušetřilo.

„Spousta lidí, kteří si projdou domácím násilím, trpí sebedestruktivním chováním, ubližují si, jsou náchylnější k drogám a k alkoholu. Nebylo by lepší, kdybychom se pokusili jim pomoci ve chvíli, kdy se jim něco takového děje, a tím je navrátili i do ekonomického života?“ ptá se Studená a zároveň upozorňuje, že systémem velmi často propadají děti, které v domácnostech, kde dochází k domácímu nebo sexualizovanému násilí, žijí. Traumata z toho si pak s sebou nesou často celý život.

Dá se říci, kolik případů domácího násilí se k soudu nikdy nedostane? Proč oběti domácího násilí své trýznitele často omlouvají? A jak bojovat s jejich nedůvěrou v českou soudní moc? Poslechněte si audio na začátku článku.