Hlavní obsah

Babišův úspěch a dar? V obleku za sto tisíc přesvědčí lidi v hospodě čtvrté cenové, říká Slonková

Novinářka Sabina Slonková v dalším díle seriálu 30 let svobodné žurnalistiky. Tentokrát o síle Andreje Babiše, nezávislosti novinářů i úspěchu českého premiéra. (Video: Tomáš Svoboda, Vojtěch Veškrna, Seznam.cz)

15. 11. 13:15

Patří mezi nejbohatší české oligarchy. Jeho firma těží z českých a evropských dotací a vlastní médium, které dříve odhalovalo jednu politickou kauzu za druhou. Andrej Babiš je navíc českým premiérem, který je podle předběžných auditů evropských institucí ve střetu zájmů. Sabina Slonková je přední česká investigativní novinářka a šéfredaktorka serveru Neovlivni.cz. Před rokem společně s Jiřím Kubíkem ve své reportáži odhalili tajemství rodiny premiéra Babiše.

Článek

Sabino, jak si pamatuješ ten moment, kdy jste zaklepali na dveře bytu Andreje Babiše mladšího?

My jsme s Jirkou do poslední chvíle 100% nevěděli, jestli po tom zazvonění dveří, poté co jsme absolvovali cestu po celém tom domě a hledali jsme ten konkrétní byt, tak jsme vlastně nevěděli, až se ty dveře otevřou, jestli Andrej Babiš mladší za dveřmi bude. Máte vždy nějaké informace a nějakou míru pravděpodobnosti, že to vyjde, nebo nevyjde. Z těch informací, které jsem měla, tak jsem byla přesvědčená, že Andrej Babiš mladší tam je. Do poslední chvíle, než se ty dveře otevřou nebo než s tím člověkem mluvíte, tak tu jistotu nikdy nemáte.

Jak probíhal ten večer a následné ráno po odvysílání dílu Zvláštního vyšetřování, kdy jste našli syna Andreje Babiše?

Byly to velké nervy a velký stres. Pokaždé, když dělám větší věc, tak je člověk strašně nervózní do poslední chvíle, než se to zveřejní a i potom, jestli neudělal nějakou zásadní chybu a to vlastně provází všechny reportáže nebo všechny věci, které mají nějaký větší dopad. Víte, že musíte být na milion procent přesní, že ani těch 100 % nestačí. Ten stres pramení z toho, že víte, že jste udělal maximum, ale pořád někde vzadu vám prostě sedí pocit, jestli jste něco neopomenul.

U tohoto případu bylo hodně náročné to, že vyvolal relativně velkou odezvu. Kromě toho, že jsme se měli soustředit na práci, co dělat dál, tak jsme museli zároveň poskytovat rozhovory kolegům, kteří potřebovali dovysvětlit některé situace, něco jim nebylo jasné. Museli jsme tu práci obhájit ve smyslu, že to bylo ve veřejném zájmu, což se nakonec potvrdilo. Všechny relevantní instituce v této zemi konstatovaly, že celá reportáž byla ve veřejném zájmu, byť tam bylo použití skrytého nahrávání. My jsme celou dobu vysvětlovali, že Andrej Babiš mladší v konverzaci se mnou po odvysílání té reportáže neměl žádný problém s tím, že jsme ho nahráli skrytě.

Byla tahle kauza vrcholem tvojí novinářské kariéry?

Já si myslím, že se nedá říct o žádné kauze, že by to byl vrchol. Jsou kauzy, které vzbudí větší veřejnou pozornost. Jsou kauzy, které takovou pozornost nevzbudí, ale třeba já osobně vím, že na nich bylo odvedeno více práce. Jsou kauzy, které jsou zásadnější než některé jiné a jsou více vidět jenom proto, že v daný okamžik padnou na úrodnou půdu a vyjdou ve správný okamžik.

Z mého pohledu to byla náročná kauza v tom smyslu, že trvalo hrozně dlouho, než jsme zjistili, kde Andrej Babiš mladší byl. Trvalo mi to v podstatě tři čtvrtě roku nebo rok, než jsem měla nějakou pravděpodobnost hraničící s jistotou, že vím, kde je. V tom to bylo složité. Trvalo to dlouho a bylo to i náročné v tom, co jsem říkala. Do poslední chvíle prostě nevíte, jestli to klapne, jestli s tím člověkem budete mluvit, nebo ne. Protože to, že vám otevře, ještě neznamená, že s vámi bude mluvit.

Zalitovala si někdy, jakým způsobem jste tu reportáž zpracovali? Rozvířila se tehdy velká debata o tom, jak to bylo uděláno.

Já si myslím, že i zpětně je to vidět. Pokud bychom si teď udělali monitor, tak nikdo už nemluví o té formě. Myslím si, že z té reportáže stopa zůstala ve smyslu „syn českého premiéra se domnívá, že byl kvůli kauze Čapí hnízdo unesený na okupovaný Krym. A hrál v tom roli jeho otec“.

Je to tak, jak jsem říkala. Všechny relevantní instituce, včetně vysokých škol, včetně odborníků na média, tak jejich závěr byl jednoznačný. Ta reportáž byla ve veřejném zájmu. My jsme neporušili žádná etická pravidla. Neporušili jsme žádné zákony. Nechali jsme si na to zpracovat i právní analýzu vlastně ještě předtím, než ta reportáž byla publikovaná. V tomto směru mám svědomí čisté a neměnila bych vlastně nic.

Co dělá premiér Babiš jinak než ostatní politici, když je tak úspěšný u velké části české společnosti?

Andrej Babiš na rozdíl od ostatních politiků má jeden specifický dar, který mu v politice hodně pomáhá. To je schopnost přesvědčit lidi v hospodě 4. cenové skupiny, že ačkoliv má na sobě oblek za 100 tisíc, je z úplně jiné sociální vrstvy, tak je vlastně jedním z nich. Mluví k nim jejich jazykem a dá jim ten pocit, že jednak se o ně někdo zajímá a jednak je to stejný člověk jako my. To si myslím, že těm ostatním politikům strašně moc chybí.

Navíc tím, jak má poměrně dobře zvládnutou marketingovou část svého politického vystupování, tak přesně ví, v který okamžik co říct a proč to říct. Myslím, že to je na tom vidět. Ty ostatní strany to prostě nemají a nevypadá to, že by se z toho v posledních letech, v posledních volbách nějak poučily.

Jak moc jsou dnes jeho firmy provázány s politikem Babišem?

Já myslím, že Andrej Babiš je skutečně unikát v tom smyslu, že jsme nikdy neměli politika, který byl takto provázaný nebo jeho byznys by byl takto závislý na fungování státu. Vidíme to na tom, jak jeho holding Agrofert, který vložil do svěřenského fondu, bojuje za dotace. Agrofert sice tvrdí, že pro něj nejsou zase až tak podstatné, ale z těch jednotlivých hospodářských výsledků vidíme, že to podstatné příjmy jsou.

Ve chvíli, kdy máte na jedné straně politika, který určuje pravidla rozdělování dotací, je vlastně hlavním šéfem všech, kteří ty dotace obhospodařují, a současně ty dotace čerpá, tak si myslím, že tam už není potřeba vůbec co dodávat. To je prostě z principu špatně. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, jestli dotace jsou dobře, nebo špatně. Tu debatu bych asi nechala stranou, ale každopádně ten, kdo určuje pravidla a je v pozici za stát, tak přece nemůže sám z toho mít nějaké výhody.

Jaké to bylo šéfovat v médiu, které vlastní Andrej Babiš?

Práce v MF Dnes ve chvíli, kdy ji vlastnil Andrej Babiš, pro mě byla neuvěřitelně zajímavá zkušenost. Já to mám vždycky tak, že nedám na to, co mi ostatní říkají, a potřebuji si všechny ty věci osahat a vyzkoušet sama. Je to prostě tak, že v ČR v současné době, jak to vnímám já, tak tu nemáme miliardáře, kteří by mohli mít média a současně odolali tomu vábení využít je ve svůj prospěch.

Nemluvím o tom je zneužít, ale mluvím o tom je využívat jako svůj nástroj. Ta současná scéna je prostě komplikovaná, zejména v tom, že krom toho, že Andrej Babiš má významné postavení v byznysu, tak současně je politikem.

Nejsme na tom tak, jak v zaběhnutých demokraciích, kdy by to až tak moc nemuselo vadit. Tady prostě ta dělicí čára podle mého názoru má být udělaná. Ty dvě věci nelze zkombinovat a u Andreje Babiše to zkombinovat nejde, protože u něj termíny jako demokracie a nezávislost jsou vždycky limitovány odtud potud.

Proč Andrej Babiš podle tebe koupil vydavatelství Mafra? Byl to byznys, nebo už šlo o záměr?

Já si myslím, že to byznys nebyl, protože Andrej Babiš dokáže otočit každou korunu, než ji vydá. Muselo mu být jasné, že ekonomické výsledky mediálních domů prostě nenasvědčují tomu, že by to měla být nějaká velká hitparáda, co se týče byznysu. Myslím, že to použil ze stejného důvodu, jako si Marek Dospiva koupil Deníky. Tehdy to Dospiva nazýval atomovým kufříkem. Je to udržování rovnováhy mezi několika miliardáři v České republice a záleží vždycky na konkrétní redakci, jak moc je silná a odolá tendencím majitelů do toho nějakým způsobem vstupovat.

Já, když jsem byla v MF Dnes, tak ty mantinely byly jasně stanovené. Řekla jsem, že tam nastoupím jenom za předpokladu, že majitel nebude ovlivňovat ty noviny a obsah novin. Ve chvíli, kdy nebudu moct zaručit nezávislost, tak tam končím. V momentě, kdy ta situace nastala, jsem prostě odešla.

Nemáš u těch dlouhých kauz někdy pocit až vyhoření, že nemají výsledek a je složité dohnat ty lidi k odpovědnosti?

Já mám to štěstí, že ta práce mě baví a nedělám ji pro to, abych na konci udělala nějakou čárku, že byl odvolaný nějaký úředník nebo ministr.

Pokud se to stane, tak je to samozřejmě jakýsi bonus k vaší práci. Pro mě je podstatné zjistit, co se skrývá za tou věcí, která navenek vypadá nenápadně. Je pro mě důležité zjistit informace, o kterých si mocní přejí, aby zůstaly v utajení.

A to, jestli policie nějakým způsobem s těmi informacemi pracuje nebo to vede k nějakému trestnímu stíhání, tak takové případy tady byly, ale s tím vlastně do těch kauz nikdy nevstupuji.

Zaprvé proto, že by se člověk soustředil prostě na věc, která je v tom podružná, a unikaly by mu důležité věci, a zadruhé jsou to věci, které nemůžete ovlivnit a nemá smysl se tím při té práci rozptylovat. A zároveň když se nějaká kauza začne odvíjet od začátku, tak je to takové klubíčko informací. Vy nevíte, co na konci se z toho klubíčka rozmotá a dost často se stává, že i sama jsem překvapená, kam vlastně mě ten příběh dovedl. Pocity vyhoření z toho, že by po odhalení nenásledoval trest, to opravdu nemám.

Na druhou stranu, samozřejmě že mi vadí, že politická kultura v této zemi klesá mílovými kroky hlouběji a hlouběji. Já si prostě pamatuji a zažila jsem éry, kdy ministři odcházeli kvůli tomu, že jsme je přistihli, že lžou. Teď se lež stala běžným nástrojem politiků. To ale neznamená, že na to máme rezignovat. Já si myslím, že opakování je matka moudrosti a každý takový poklesek těm politikům, v uvozovkách, máme o hlavu omlátit, protože se to prostě nedělá. A to, že oni kvůli tomu nerezignují nebo mají strany, které fungují na principu sekty, a vlastně nikdo je nenutí k tomu, aby ti vrcholoví politici odcházeli, pro nás nemůže být důvod k tomu, abychom tu práci přestali dělat.

Slavíme třicet let svobodné české novinařiny. Je však ta profese za dnešního dění stále svobodná?

Já můžu mluvit sama za sebe, já jsem svobodná. Já jsem měla to štěstí, že jsem v 90. letech pracovala v MF Dnes v době, kdy ji nejdříve vlastnili Francouzi, potom Němci. V Aktuálně.cz jsme měli amerického vlastníka a já jsem skutečně za celou kariéru zažívala neuvěřitelné pocity svobody, a proto možná neumím ani pracovat v jiném prostředí.

Je už pro mě na stará kolena hodně těžké smířit se s tím, že máme svobodu slova, ale očima Andreje Babiše, odtud potud. Takhle pracovat neumím a myslím si, že záleží na každém novináři, jak moc velký prostor té svobody si vydobude.

Ono to je něco za něco. Když se podíváte na velké zavedené redakce, tak s výjimkou právě Seznamu, o kterém mluvím proto, že jsem to na vlastní kůži zažila, že je to svobodné médium a tady rozhodujícím kritériem pro zveřejnění informací je jejich pravdivost.

Pokud se podívám na ostatní média, tak si myslím, že je to velmi komplikované, protože jejich vlastníci mají svoje další byznysové aktivity, a vždycky záleží na daném novináři, když nastane nějaká konkrétní situace, kterou musí řešit, která se týká toho, že by o něčem neměl psát nebo měl psát, tak si musí říct, jestli mu to stojí za to a jestli vymění pohodlí pevného pracovního místa se zázemím fungující redakce a půjde dělat něco jiného, nebo ne. A každý má hranice v sobě nastaveny jinak a já můžu mluvit jen sama za sebe.

Doporučené