Hlavní obsah

Bez Čechů by to nevyšlo, vzkazují ze zachráněného polského pralesa

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Unikátní Bělověžský prales leží na území Polska a Běloruska.

Reklama

15. 11. 2020 16:01

Reportér Seznam Zpráv vyrazil na východ Polska zjišťovat, jak je na tom tři roky po masivním kácení unikátní Bělověžský prales.

Článek

„Pozor, koukejte, co tu máme. To je krása,“ zastavuje naši malou skupinku průvodkyně Ewa Morozová-Keczyńská. Zastavujeme se už několik desítek metrů za vstupní branou do bezzásahové zóny Bělověžského národního parku, východopolského pralesa, který je od roku 1979 společně s běloruskou částí na seznamu UNESCO.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

90 let stará dřevěná brána u vstupu do nejpřísněji chráněné zóny Bělověžského národního parku.

Ewinu pozornost upoutala čerstvá nadílka, kterou nechal přímo uprostřed cesty vlk. A o kousek dál rozpoznává další, tentokrát od zubra a pak ještě vlčí značkování teritoria, které bych snadno přešel jako jen trochu rozhrabanou půdu. Docela dobrý začátek naší naučné procházky po nejpřísněji chráněné části panenského lesa, tedy jihozápadním cípu bezzásahové zóny. Pár kilometrů východně je polsko-běloruská hranice, za kterou prales pokračuje.

Ewa se svým manželem Andrzejem Keczyńským tvoří energické duo a často se během procházky hašteří o to, kdo bude vykládat, kdo toho řekne víc, nebo jaká teorie o fungování ekosystému pralesa je pravdivá či ne. Vypráví poutavě a znají tu s nadsázkou každý druhý strom - jejich růst a život v pralese sledují už bezmála 30 let. Bez oficiálního průvodce (což manželé splňují) se do bezzásahové zóny dostat nedá.

„Nenudí vás to provázení skupin, musíte tu chodit dost často,“ ptám se poněkud bláhově Ewy. „Připadá ti, že by nás to nudilo?“ odpovídá s úsměvem a vrhá se po pár metrech chůze k další houbě rostoucí na kmeni dávno padlého stromu. „Tahle roste výlučně na mrtvých stromech. Některé druhy se na kmeni objeví až za dlouhou dobu, proto je v jiných lesích, kde s dřevem hospodaří, nenajdete,“ vysvětluje život pestrobarevné houby.

Její manžel pak o kus dál mačká v ruce ztrouchnivělé dřevo a demonstruje tak, kolik vody a vlhkosti v sobě dokáže i malý kousek zadržet. „Tenhle strom tu leží od roku 1994,“ říká k už téměř rozpadlému kmeni dubu. A takových je v místním pralese nepočítaně: prastaré lípy, duby, habry i smrky. Na každém kroku staré tlející kmeny, ze kterých raší nové desítky a stovky stromků. Čekají na šanci a využívají každou proluku, aby se dostaly za světlem. Nakonec jich z těch několika stovek vyhraje jen jeden, maximálně dva. Není to Amazonie ani tropická Afrika, tenhle prales je jiný, než jsou zažité představy, ale skutečný evropský, který dřív pokrýval mírné pásmo na našem kontinentu.

+10

„Vlků tu máme okolo třiceti, přesné údaje ale nemám. Počet vlků určuje velikost daného území a životního prostoru, na jednu rodinu připadá asi 200 kilometrů čtverečních, takže na území pralesa můžeme mít tři nebo čtyři rodiny,“ vrací se ještě Ewa ke stopě ze začátku naší procházky. O rodinách mluví záměrně, smečka má podle ní v případě inteligentních zvířat, jako jsou vlci, negativní konotace, a proto se v poslední době s proměnou vztahu k vlkům používá místo smečky pojem vlčí rodina.

Takové rodiny mívají obvykle v Polsku kolem šesti členů, na chráněném území Bělověžského pralesa ale fotopasti zachytily desetičlenné či dvanáctičlenné skupiny. „Ukazuje to, že přírodní les má úplně jinou kapacitu. V hospodářských lesích je přirozený vývoj přerušený, ale v pralese mají dokonalé podmínky. Mají tu co lovit, mají se kde ukrýt,“ vysvětluje průvodkyně.

Domov evropského bizona

Vlk ale není symbolem Bělověžského pralesa. Tím je majestátní zubr, evropská podoba amerického bizona. „Čtyři roky 1915, 1916, 1917 a 1918 stačily k tomu, aby lidé zubry vyhubili. Poslední kráva byla ulovena v roce 1919. Stačily na to čtyři roky. Pak se populace zubrů vracela do pralesa desítky let,“ vysvětluje Ewa. V současnosti je v Bělověži okolo 700 kusů zubrů, kteří už mají díky úspěšné záchraně a „exportu“ příbuzné po celém světě.

Zubra za bílého dne v téhle části pralesa prý šanci vidět nemáme, i když - Ewa už je tu ke svému překvapení úplnou náhodou potkala. Věnujeme se tak raději znovu vegetaci. „V hospodářských lesích je asi od tří do pěti druhů stromů. Pokud se ale rozhlédneme tady, máme hned na dosah habr, lípu, dub a také javor, na kterém v takových patrech až do velké výšky roste mech. Na jiných, mokrých, půdách tu pak rostou olše a jasany. Na sušších místech potom smrky a borovice. Obecně platí, že tu stromy v dubovo-habrových lesech dosahují svých maximálních výšek, šířek i věku,“ líčí Eva. Stromy jsou tu skutečně mnohem vyšší než v českých lesích. Výjimkou nejsou ani až čtyřicetimetrové uschlé duby staré stovky let.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Jeden ze staletých dubů - Bartny dąb, který uschnul v roce 2003. Vyklíčil v 16. století a sídlily v něm včely.

Dostáváme se k vysokému smrku, na kterém je patrné, že je napadený kůrovcem a bojuje s ním. Podle Andrzeje letošek tenhle strom ještě vydrží. „Uvidíme, jak příští,“ říká s povzdechem a společně s manželkou vyjmenovávají, že smrkům nesvědčí nedostatek dešťových a sněhových srážek a vysoké teploty posledních let. Přesto považují kůrovce za přirozený proces. Odumřelý strom, který kůrovec relativně rychle opustí, slouží dalším desítkám druhů hmyzu i ptáků. Později z něj opadá kůra a po letech tu v pralese skončí jako ztrouchnivělé dřevo - to, ze kterého jsme „ždímali“ vodu.

Uschlé smrky prostě ke zdejšímu lesu patří, ostatně jsou vidět už na obrazu malíře Leona Wyczolskowského z roku 1922. Ten se Ewě Keczyńské podařilo „propašovat“ na informační tabuli na cestě vedoucí k bráně parku. „Bohužel, tenhle druh je v rukou politiků, kteří nerozumí dlouhodobým přírodním pochodům,“ říká průvodkyně s tím, že ty se na rozdíl od jiných polských lesů v národním parku nenarušily. „Během těch staletí bylo vždy ve zdejších lesích v různých obdobích některých druhů víc a některých míň. V jaké fázi jsme teď, to teprve uvidíme,“ dodává k tématu vlivu klimatických změn.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Vzácný a krásný druh houby roustoucí v Bělověži - korálovec.

Polský prales rozdělený na park a hospodářské lesy

Polský Bělověžský národní park zaujímá ani ne čtvrtinu polské strany bělověžských lesů. Trochu jiná situace je, k mému překvapení, na běloruské straně. Země diktátora Alexandra Lukašenka podle manželů Keczyńských chrání bělověžské lesy lépe než Polsko. „Na rozdíl od Polska se o ně stará jeden subjekt. U nás je to správa národního parku a větší část pak spravují Státní lesy,“ vysvětluje Andrzej Keczyński.

„U nich je to jen národní park, který rozhoduje o metodách. Oni dokonce vykupují pozemky od krachujících zemědělských družstev a zalesňují je. To jsou hospodářské lesy mimo historickou část Bělověžského pralesa, které jim přináší ekonomický zisk. U nich se plocha lesů zvětšuje, ale u nás je situace jiná. Jako národní park spravujeme jen 17 procent rozlohy pralesa. Zbytek spravují Státní lesy, čili jeden přírodní objekt má dva správce, kteří mají povinnost řídit se podle dvou různých zákonů. My se každý den řídíme zákonem o ochraně přírody,“ bere si slovo Ewa Keczyńská.

„Pojmenujme to přesně. Druhá strana se jmenuje ‚státní podnik Státní lesy‘, je to firma, kdy hlavním cílem je mít zisk,“ objasňuje Andrzej dál situaci u mapy celého pralesa, který rozděluje vnější hranice Evropské unie mezi Polsko a Bělorusko. Z našeho rozhovoru jde znát, že manželé a prý ani další pracovníci správy parku nemají Státní lesy v lásce.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Mapa u vstupu do chráněné zóny ukazuje menší polskou část pralesa (vlevo) a větší v Bělorusku (vpravo).

Po tomhle intenzivním zážitku z takřka nedotknutého pralesa je čas prozkoumat i další části bělověžských lesů, tedy ty, na kterých hospodaří lesníci a kolem kterých bylo velmi živo kvůli masivnímu kácení v letech 2016 a 2017. Sedám do auta a mířím do nedaleké vesničky Teremiski, kde mám domluvenou schůzku s ekologem Adamem Bohdanem z Nadace divoké Polsko (Fundacja Dzika Polska).

Mám mezi domky a chalupami trochu problém najít „Tábor pro prales“, který čtvrtý rok slouží jako základna a vzdělávací centrum ekologů a aktivistů. Ti se v roce 2017 kácení lesů postavili aktivně na odpor a dál požadují rozšíření národního parku na celé území Bělověže. Parkuju tak u jediné autobusové zastávky a chci se rozhlédnout, kam přesně zajet. Než to stihnu, křikne na mě z okna blízké chalupy pán v zelené hučce, co prý tu pohledávám. Za odpověď, že čekám na Adama Bohdana, sice dostanu radu, kam jít, bez vyhvězdičkování bych ji tu ale napsat nemohl. Rady se nedržím a místo „oněch míst“ nakonec najdu Bohdanův tábor.

„Většina lidí nás tu asi nemá rádo,“ objasňuje mi pak ekolog vulgární reakci jeho souseda. „Tvrdí, že jim bereme práci, že prales hyne a hnije, že větším ohrožením jsou požáry. Ale v okolí máme i sousedy, kteří proti nám dřív vystupovali, ale změnili názor. V minulosti se na nás i útočilo, ale v poslední době je těch útoků naštěstí míň,“ vysvětluje Adam Bohdan.

Z nedotčeného pralesa na mýtinu

V roce 2017 Státní lesy vykácely na 200 000 metrů krychlových, což je až 400 procent průměrného ročního množství vykácených stromů. Během šesti let tak dosáhly limitu, který stanovuje desetiletý hospodářský plán. „Aby toho nebylo málo, v Bělověžském pralese platí ochranný režim pro porosty starší než 100 let, přitom zhruba k polovině kácení došlo v oblastech starého přírodního stoletého lesa. To bylo důvodem, proč kácení kritizovala Evropská komise, UNESCO a nakonec ho zastavil rozsudek Soudního dvora EU,“ říká Bohdan.

Státní lesy i polské ministerstvo životního prostředí argumentovaly potřebou vykácení smrků kvůli množení kůrovce, dalším argumentem pro těžbu bylo zajištění bezpečnosti na lesních cestách. Bohdan takové důvody odmítá: „Kůrovec sídlí ve smrku jen velmi krátkou dobu, několik týdnů až několik měsíců, a potom odlétá hledat jiný strom. Oni přitom káceli stromy, které už byly několik let mrtvé, byly už bez kůry a kůrovec v nich nebyl. Ten argument nebyl pravdivý, stejně jako to zajištění bezpečnosti cest. Káceli totiž i stromy několik stovek metrů od cest. Hlavním důvodem bylo podle mě ukázat, že tu vládnou, že jsou pány, že nenaslouchají přírodovědcům ani Evropské komisi a udělají to po svém. A vydělají na tom.“

S Bohdanem se vydáváme i přímo na jednu z velkých mýtin, které zbyly po těžbě v roce 2017. Šířkou a délkou připomíná zhruba přistávací dráhu letiště. Část mýtin se ponechalo přirozenému zalesnění, na části zas lesníci vysazují nové stromky a bující vegetaci kosí. „Hodně z těch dubů, které zasadili, uschlo,“ ukazuje mi Bohdan odumřelé stromky. „Tahle zasazená dubová monokultura není podle mě něco, co by dávalo lesu přirozený charakter. Můžeme si to srovnat, naproti sama roste různorodá a různě stará vegetace,“ dodává přírodovědec. Přímo naproti rostou habry, duby a další druhy.

+2

Na mýtinách se navíc uchytily invazivní druhy rostlin, které se objevily v Bělověžském pralese poprvé. Podle Státních lesů za to ale nemůže kácení, ale to, že lesníci nestačili vysadit nové stromy na všech mýtinách. Vinu přitom vidí v odporu ekologů a botaniků proti masové výsadbě. Bohdan takové argumenty odmítá. „Tady vidíme, že se stromy zasadily, ale invazivní rostliny se tu objevily. Máme hypotézu, že rozšíření těchto druhů velmi usnadňují lesní práce. Tady se kácelo s pomocí ohromných strojů, takzvaných harvestorů, takže se sem možná semena dostala na jejich kolech. Jeden z těch druhů totiž roste nejblíž 200 kilometrů odsud a těžko by se sem dostal vzduchem,“ říká k tomu.

„Děkujeme a zdravíme do Česka“

Aktivisté, kteří v roce 2017 těžbu blokovali, teď podle Bohdana cítí zadostiučinění: „Já i moje kolegyně a kolegové cítíme velkou satisfakci. Evropský soud i UNESCO se s námi shodují. Prales ale zaplatil velkou cenu. Chtěl bych také velmi poděkovat českým kolegům a kolegyním z Česka. Bez Čechů by tu ty protesty proběhly jen těžko. Češi nám pomohli zachránit prales, bez nich by to bylo na začátku velmi těžké.“ Největší skupina „obránců pralesa“ přijela podle Bohdana právě z Česka.

Teď se už v pralese nekácí, lesníci ale připravují plány hospodaření na dalších deset až dvacet let, včetně oblastí pod ochranou UNESCO a Natura 2000. „Doufáme, že lesníci nepůjdou ve stopách exministra Jana Szyszka a vstříc konfliktu s Evropskou komisí a UNESCO. Doufáme v nějaký kompromis,“ uzavírá Adam Bohdan.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované