Hlavní obsah

Bití a ponižování. To je sportovní výchova dětí v Japonsku

Foto: Profimedia.cz

Japonské dívky na fotbalovém tréninku (ilustrační snímek).

Reklama

24. 7. 2020 7:00

Facky, rány holí nebo kopance do břicha. To je podle nové zprávy nevládní organizace Human Rights Watch běžná zkušenost mladých a dětských sportovců v Japonsku. Tvrdý přístup tamních trenérů je zakořeněný v japonské kultuře.

Článek

„Sportování by dětem mělo přinášet radost a příležitost k fyzickému či duševnímu rozvoji,“ stojí hned v úvodu rozsáhlého textu. „V Japonsku je ale součástí tohoto zážitku násilí a týrání. V důsledku toho je sport pro mnoho japonských děti zdrojem bolesti, strachu a úzkosti.“

Praštil mě víckrát, než jsem dovedl spočítat

Speciální zpráva organizace Human Rights Watch vyšla příznačně na začátku týdne, kdy měly v Tokiu původně startovat letní olympijské hry. Její název „Praštil mě víckrát, než jsem dovedl spočítat“ pak reflektuje bolestnou zkušenost jednoho ze sportovců, který se rozhodl vypovídat. Třiadvacetiletý Daiki A. tak ze strachu učinil pouze pod pseudonymem, stejně jako všichni ostatní, jejichž svědectví zazní.

Podobné zkušenosti popisuje i dalších 55 respondentů, kteří organizaci poskytli osobní rozhovor. Dalších 757 sportovců pak odpovídalo v online dotazníku. Jsou mezi nimi bývalí i současní sportovci, až 175 z nich zažívá týrání dodnes.

Jeho nejčastější formou bývá fyzické násilí. V Japonsku je bráno jako jedna z trenérských metod. Bití je součástí honby za dokonalostí, a i proto je tak obtížné ho vymýtit. O tom, že ke sportu patří, jsou přesvědčení nejen trenéři, ale i rodiče a mnohdy i samotní sportovci.

„Aby mě mohl zmlátit, chytil si mě za límec košile,“ popsal třiadvacetiletý hráč basketbalu Shota. „Bylo to běžné. Řekl bych, že to zažilo tak 90 procent mých spoluhráčů.“

O problému se ví dlouhodobě. „Jsem unavená z toho, jak mě pořád bijí. Už mě nebaví plakat,“ stálo v dopise na rozloučenou teprve sedmnáctileté oštěpařky, které spáchala sebevraždu v roce 1980, těsně poté, co se kvalifikovala na mistrovství Japonska. Než aby se zúčastnila prestižní soutěže, raději si vzala život.

„Trenér praštil mého spoluhráče tak silně, až mu zlomil nos. Kromě toho, že nás mlátil, tak nás také tahal po zemi nebo nás poléval horkým pitím,“ popsal prostředí středoškolského sportu v devadesátých letech Tetsuya O.

Podobné je to i dnes. Z velké části také proto, že z něj trenéři vychází bez trestu. Pouze jeden ze všech dotazovaných sdělil organizaci HRW, že ví o trenérovi, který byl za své jednání nějak potrestán. V roce 2012 spáchal sebevraždu nezletilý basketbalový hráč ze střední školy v Ósace, protože už nemohl snést trenérovo fyzické týrání. „Bylo to nezbytné pro morálku týmu,“ hájil se tehdy kouč, který za svou roli v mladíkově smrti nebyl nikdy potrestán.

„Shoganai,“ říkají na to Japonci, což se dá zhruba přeložit jako: „Tak to prostě je, nedá se s tím nic dělat.“ Z 381 respondentů mladších 24 let uvedlo 19 procent, že byli během tréninku mláceni, fackováni, kopáni, sraženi na zem nebo po nich trenér mrštil nějakým předmětem.

Bití není jediným „výchovným“ prostředkem, ke kterému se japonští trenéři uchylují. Pracovníci HRW zaznamenali také případy nucení či odpírání jídla, vyžadování sportovního výkonu i přes úraz, týrání ze strany spoluhráčů nebo sexuálního zneužívání.

„Pokud jsme prohráli, museli jsme až domů běžet po svých nebo ještě po zápase trénovat do úplného vyčerpání,“ popsal dvaadvacetiletý volejbalista. „Když jsme se zranili, trenér nám nadával a i přes bolest jsme museli hrát dál. Každý den jsme proto brali léky na bolest, zranění jsme neměli čas pořádně vyléčit,“ svěřil se univerzitní fotbalista Moe J.

Když se na vás zaměří senpai, je konec

Problém ale netkví pouze v chování trenérů. Běžná je také šikana ze strany starších hráčů neboli „senpai“, jak se jim v Japonsku říká. Mezi staršími a mladšími hráči existuje hierarchický vztah, který může zahrnovat jak mentorství a přátelství, tak týrání a zneužívání. „Když se na vás zaměří senpai, je konec,“ okomentoval situaci bývalý hráč středoškolského fotbalu.

Pouze 5 z 381 respondentů uvedlo, že zažilo sexuální zneužívání. Pravděpodobně jich však bude víc. Svůj příběh popsala organizaci baletka Chieko T., kterou zneužíval od 12 let jeden z členů jejího baletního souboru. Pravidelně jí osahával prsa a posléze se přidal i její trenér, který jí osahávání vnucoval pod záminkou „léčby“. „Chtělo se mi z něj zvracet, nenáviděla jsem jeho hlas, vůni, prostě všechno,“ popsala traumatický zážitek baletka.

Duševní šrámy časem nahradí tělesné

Fyzické týrání a zneužívání mladého sportovce často vede k celoživotním traumatům. „Zdokumentovali jsme případy fyzické újmy, trvalých zranění, smrti, úzkostí, deprese, sebevraždy, poruchy spánku a příjmu potravy, nízkou sebeúctu, zvýšenou agresivitu či poškození mozku,“ popsala trvalé následky Dorothy Rogzová z ženevského Centra pro sport a lidská práva.

Jedním z důvodů, proč dochází jen k pomalému zlepšení je neochota hráčů o svých zkušenostech vypovídat. Většina sportovních organizací je navíc vedena bývalými sportovci, kteří pak mají problém provinilce potrestat. Human Rights Watch proto vyzvala k reformě Japonsko jako takové. Země by měla jasně zakázat bití a týrání dětských či mladistvých sportovců. Nejlépe do příštího roku, kdy by se měla konat odložená olympiáda.

Japonská sportovní agentura (JSA) v prohlášení pro CNN uvedla, že si zprávu organizace přečetla a plánuje na ni reagovat konkrétními kroky. „Násilí ve sportovní výuce není přípustné. Abychom to eliminovali, podnikli jsme kroky, jako je vypracování učebních osnov či pokynů,“ stojí v prohlášení.

Netýká se to jen Japonska

Obvinění z týrání v prostředí sportu se netýkají jen Japonska. Minulý měsíc spáchala sebevraždu dvaadvacetiletá jihokorejská triatlonistka Čche Sok-hjon. Na fyzické i verbální útoky si prý stěžovala u vedení svazu a nakonec i domácímu olympijskému výboru, ale podle tamních médií ji všichni ignorovali. Po její sebevraždě potvrdili týrání i ostatní členové jejího týmu. Trenér a kapitán týmu už sice nesmí trénovat, veškerá obvinění ale popírají.

Podobná svědectví také čas od času zaznívají z Číny. Spojenými státy zase hýbala kauza Larryho Nassara, tamního lékaře profesionálních gymnastek, který je řadu let sexuálně zneužíval.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované