Hlavní obsah

Blog: Proč jsem jí nevěřil zamčené dveře? Mozek skrývá realitu druhých

Pavel Kasík
redaktor
Foto: koláž: Pavel Kasík

Mozek nám vnímanou realitu vyčistí od věcí, které nezapadají do našeho pohledu.

Reklama

3. 6. 17:00

My lidé máme přirozenou tendenci být k druhým empatičtí. Ale naše empatie má své meze. Obvykle si je neuvědomujeme, protože náš mozek o svých limitech nerad přemýšlí. Místo toho nám je zatajuje. A s nimi i velkou část reality.

Článek

„Můžeš mi, prosím tě, ještě jednou ukázat, jak otevřu pračku, když chci něco přidat po zapnutí?“

„Jasně, vydrž, už jdu,“ houknu. A po cestě kroutím hlavou. Jak je možné, že se to někdo nedokáže naučit? I tentokrát se vše odehraje podle obvyklého scénáře: Přijdu, cvaknu a je otevřeno. Na první pokus.

„To není možný. Zase? Já to zkoušela asi minutu. Co jsi udělal jinak než já?“

„Nevím, prostě vezmu za dveře, zmáčknu to tlačítko a je to,“ dělám ze sebe čím dál většího experta na otevírací mechanismus naší pračky. Evidentně to prostě umím. Jenže…

Na chvíli opustíme pračku a podíváme se na nějaké psychologické výzkumy. Slibuji, že to spolu souvisí. Dozvíte se, jakou chybu jsem udělal. A proč jsem manželce nevěřil, že ty dveře fakt nešly otevřít. Možná zjistíte, že podobnou chybu děláte taky. Máme ji totiž „naprogramovanou“ přímo v mozku.

Empatie, ale jen k někomu

Lidé mají přirozenou empatii. Když jsem kdysi poprvé četl studii vydanou roku 2004 v Science, měl jsem až husí kůži: Vědci pomocí funkční magnetické rezonance sledovali, co běží v hlavě lidem, kteří prožívají bolest. Lidem sledujícím svého blízkého, jak prožívá bolest, probíhaly v hlavě velmi podobné procesy jako tomu, kdo bolest skutečně pociťoval. Svým způsobem tak pozorovatel vnímá podobně reálnou bolest jako ten, komu je skutečně způsobena. „Lidé jsou navrženi k empatii,“ hlásaly tehdy titulky. Krásná idea.

Jenže přirozená empatie – víceméně podvědomá záležitost – je dost nespolehlivá věc. Empatii vnímáme silněji vůči lidem, kteří vypadají jako my nebo kteří jsou součástí naší skupiny. Je to taková mentální zkratka, která funguje tak trochu bez našeho přičinění. Pomůcka, kterou si náš mozek usnadňuje život, a to znamená, že jde cestou nejmenšího odporu.

Behaviorální ekonom a držitel Nobelovy ceny Daniel Kahneman tomu říká „rychlé myšlení“. Děje se bez našeho vědomého zapojení, dělá ukvapené závěry, a může tak vést k celkem zajímavým omylům.

Kognitivní omyly mohou být podle Kahnemana obzvláště zákeřné tím, že zkreslují naše vnímání reality (v angličtině se někdy mluví o cognitive bias, tedy kognitivním zkreslení). Nejde přitom o to, že by lidé nebyli dostatečně inteligentní na to, aby realitu pochopili. „Racionalita není to samé, co inteligence,“ připomíná Kahneman v knize Myšlení rychlé a pomalé. Inteligentní člověk může podle behaviorálních vědců dojít k chybnému závěru prostě tak, že nevěnuje čas a energii racionálnímu uvažování a spokojí se s myšlenkovou zkratkou.

Nevěříme ostatním jejich realitu

Zpátky k té pračce, kterou manželka nikdy otevřít nedokáže, zatímco já jsem ji vždycky otevřel na první pokus. Když jsem takto údajně zamčené dveře pračky jedním stiskem otevřel poprvé, připadal jsem si šikovný. Když podruhé, tak ještě šikovnější. A potřetí – to už není náhoda, je to jasné, jsem zkrátka na tyto věci tak nějak obecně lepší. Závěr, kterému se můj mozek vůbec nebránil.

Vědci mají pro tento typ omylu několik jmen. Jedním z nich je „zkreslení sloužící sobě“ (self-serving bias). Mozek vnímá jako důvěryhodnější ty informace, které umožňují zvýšit vlastní sebevědomí a vnímat sám sebe jako schopného. Samozřejmě ne každý to má takto nastaveno, někdo naopak sám sebe chronicky podceňuje. A většina lidí zvládne, v různých situacích, sebepodceňování i sebepřeceňování. Iracionální chování si nedělá s konzistentním přístupem starosti.

Další kognitivní iluzí, která náš pohled ovlivňuje, je naivní realismus. Máme k němu asi občas sklony všichni: Myslíme si, že svět, který pozorujeme, je objektivní svět. A že lidé, kteří mají jiný pohled než my, jsou zkrátka špatně informovaní nebo dělají něco špatně.

Je to svým způsobem užitečná iluze. Fungovat ve světě, kde o všem musíme pochybovat, je vyčerpávající. A tak nám náš mozek tu nejistotu zatají a dá nám sladký pocit toho, že to, co víme, je objektivní pravda. Schová před námi tu nejistotu, trochu jako když rodič schovává před potomkem věci, které děti neumí zpracovat.

Foto: Profimedia.cz

Rodiče zakrývají oči dítěti a chrání jej před nevhodnou scénou v televizi (ilustrační snímek).

Bohužel se našemu mozku daří držet nás v iluzi. Když se náš pohled dostane do konfliktu s pohledem někoho jiného, máme hned jasno: Oni museli udělat chybu, ne my. Ten druhý něco spletl, něco zapomněl, něco pokazil, něco zanedbal. „Pocit nejistoty vycházející z toho, že různí lidé vnímají svět různě, obvykle vyřešíme tak, že ostatní lidi prohlásíme za neschopné vnímat svět takový, jaký skutečně je. Usoudíme, že toho nejsou schopni kvůli nějakým intelektuálním či morálním nedostatkům,“ napsal už v roce 1949 psycholog Gustav Ichheiser. „A tito ostatní lidé tím pádem neumí reagovat normálně, správně. Tím samozřejmě implikujeme, že my, kteří svět vidíme takový, jaký doopravdy je, reagujeme normálně a správně.“

Iluze: To by se mi prostě stát nemohlo

Jedním z výsledků této iluze je její konkrétní projev s dalekosáhlými důsledky. Kognitivní omyl známý jako iluze spravedlivého světa (anglicky just-world fallacy). Máme podvědomý pocit, že když se někomu v životě nedařilo, zřejmě si za to může sám. Choval se jinak, než se měl chovat. Místo abychom uznali, že role výchozích podmínek, náhody a štěstí je mnohem větší, než jsme si obvykle ochotni přiznat. (Já vím, pračka, už tam budeme, slibuji!)

Naivní realismus kombinovaný s iluzí spravedlivého světa je obzvláště zákeřný tam, kde se vztahujeme k ostatním lidem a jejich zkušenosti. Když nám někdo popisuje svou nepříjemnou zkušenost, máme pocit, že přesně chápeme, co ten člověk říká. A náš mozek – nemůže si pomoci, dělá to automaticky – nám hned nápomocně našeptává, že se to určitě nestalo tak, jak ten člověk říká. Že určitě ten člověk udělal nějakou chybu, kterou bychom my neudělali. Nejspíš ten člověk není tak chytrý a schopný, jako my. My bychom to určitě vyřešili lépe. Tudíž nám by se to stát nemohlo!

Nic z toho nemusíte říkat nahlas. I když někdo to nahlas řekne buď z nedostatku taktu, nebo protože má pocit, že to „přece musí někdo říct“. Ale je přirozené, že si to myslíte.

Bavili jste se někdy s technickou IT podporou po telefonu? (Zdravím skvělé lidi z naší IT podpory, toto opravdu není o naší poslední konverzaci, to je obecný postřeh!) Snažili jste se je přesvědčit, že jste všechno udělali správně, a přesto vám stroj nefunguje? Věřili vám? Samozřejmě, že nevěřili. Deset minut se přes vaše ujišťování ptali, zda jste stroj restartovali, zda má nabité baterie, zda jste neodpojili motor a zda vůbec máte v ruce správný stroj.

Je to vyčerpávající, že? A takto – jen mnohem hůře – se nejspíše cítí člověk, který musí vysvětlovat, proč se nechal vyhodit z práce, okrást, znásilnit, obtěžovat, proč naletěl podvodníkovi, proč má chatrné zdraví nebo proč je v tíživé finanční situaci.

Znásilnění a iluze spravedlivého světa

Tento článek jsem původně dopsal několik hodin před tím, než v návaznosti na obvinění Dominika Feriho ze sexuálního obtěžování vypukla česká diskuze o znásilnění a obětech. Dodám tedy, že právě podvědomá iluze spravedlivého světa koreluje s představou, že oběti sexuálního obtěžování a znásilnění si za něj mohou samy.

Výsledkem je sekundární viktimizace, kdy je oběť násilného činu podrobena obviněním a analýzám s cílem zjistit, nakolik si za svůj problém může sama svým chováním. Lidé, kteří vědomě věří či podvědomě podléhají iluzi spravedlivého světa, častěji hledají důvody, proč si oběť za to, co se jí stalo, může sama. Projevují se i další kognitivní omyly, třeba přeceňování vlastní schopnosti předpovědět, jak nějaká situace dopadne („to je jasné, co čekala, že se stane?“).

„Řadu příspěvků, které na sociálních sítích reagují na něčí zkušenost se znásilněním, lze vysvětlit jako důsledek iluze spravedlivého světa,“ shrnují například Laurie Giddens a Stacie Petter. „Může jít o způsob, jakým se člověk emočně vypořádává s nespravedlností, o které čte. Lidé sami sebe přesvědčí, že jim osobně by se taková věc stát nemohla. A pak mají tendenci obviňovat oběť z toho, že si za nespravedlnost může sama. Obviňování oběti je dobře popsaný způsob, kterým někteří lidé řeší nemožnost nastolit spravedlnost.“

„Nevinná oběť ohrožuje naši představu o spravedlivém světě,“ píše Carolyn Hafer ve své studii z roku 2000. „Někteří lidé na to reagují tím, že hledají způsoby, kterými připsat vinu oběti. Jedním ze způsobů je racionalizace osudu oběti, což jim umožňuje se ubezpečit, že jim by se něco takového stát nemohlo.“

Bohužel nám tato iluze brání si navzájem porozumět. Vyžaduje nemalé úsilí uvědomit si, že moje zkušenost je jiná než zkušenost ostatních. Že i moje předpoklady o zkušenosti ostatních jsou obvykle založené na mých zkušenostech. A že tedy můj předpoklad vůbec nemusí odpovídat realitě, naopak ji může skrývat.

Nejsem tak šikovný, jak mi můj mozek tvrdil

A to se právě stalo v případě té naší pračky. Jak je možné, že manželce nešly dveře pračky otevřít, zatímco já je vždycky otevřel na první pokus? Můj první instinkt byl, že jsem zkrátka dobrý, lepší, nejlepší v otevírání praček. Díky, mozku. Ale protože už nějaké zkušenosti se svou omylností mám a o kognitivní omyly se delší dobu zajímám, zkusil jsem si naordinovat vlastní medicínu a podívat se, jestli jsem opravdu tak šikovný, jak mi můj mozek tvrdí.

Stačilo 90 sekund hledání a iluze praskla. Návod na pračku jsem našel v PDF. V něm pasáž o zamykání pračky: „K otevření dveří po spuštění pračky je potřeba zastavit proces praní. Pokud už začal prací cyklus, může trvat několik minut, než se dveře odemknou.“

Tedy přesně těch několik minut, které stačily na to, aby manželka zkusila otevřít dveře, zavolala mne („cvak!“ udělala v ten moment potichu pračka), já se uvážlivě přiblížil a jedním zkušeným pohybem pračku otevřel.

Nebyl jsem šikovnější v řešení situace. Časový odstup zajistil, že jsem otevíral odemčené dveře. Řešil jsem úplně jinou situaci než manželka, ale měl jsem dojem, že jde o situaci stejnou. Můj mozek, místo aby tuto naivní domněnku zpochybnil, mi automaticky připsal body. „Proč se v tom moc šťourat, když je pro mne výsledek příznivý?“ řekl si můj kognitivní autopilot.

Doufám, že si tuto zkušenost budu pamatovat. U pračky jsme se tomu s manželkou společně zasmáli a poučili se, že je dobré občas nahlédnout do příručky. Ale u jiných věcí jsou ta nedorozumění vážnější. Důvěřovat ostatním, kteří mají jiné zkušenosti než my, je kognitivně náročné. Na kognitivní automat se v takových případech spoléhat nemůžeme.

Realita ostatních je pro nás obtížně nahlédnutelná. Někdo má dveře zamčené a někdo odemčené. A ti, kteří odemčenými dveřmi prošli na první pokus, nevěří těm, kteří lomcovali zamčenými dveřmi. Vždyť stačilo vzít za kliku…

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované