Mor zabil miliony lidí. Jednoho dne zmizel a nikdo neví proč, říká historik medicíny

Až doposud se uvádělo, že první osobou očkovanou v Evropě byla dcera někdejšího anglického vyslance v Konstantinopolu, dnešním Istanbulu, kterou v roce 1721 nechala po návratu do Londýna očkovat proti pravým neštovicím jeho žena Mary Wortley Montagu. Lady se s touto prevencí proti zákeřné chorobě, která si vyžádala miliony obětí, setkala právě při svém pobytu v Turecku, kde už v roce 1717 nechala naočkovat svého syna.

Karel Černý, přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ale nyní přišel s novým objevem, který ukazuje, že na evropském kontinentu se první očkování uskutečnilo dříve. „Bylo to už před rokem 1714,“ říká historik, který je rovněž spoluautorem knihy Velké dějiny zemí Koruny české – Lékařství.

První „vakcíny“ proti neštovicím, které patřily k nejobávanějším nemocem, pocházely z krav, aplikovaly se do ranky na ruce, noze, ale třeba i na hlavě. Ostatně slovo vakcína pochází z latinského slova vacca – kráva. Černé neštovice byly první chorobou v historii, proti níž se lidé začali očkovat. V současnosti jsou zcela vymýceny – právě díky vakcinaci. Po neštovicích následovaly další nemoci včetně záškrtu, dětské obrny, černého kašle, příušnic nebo spalniček.

Kdy se vlastně v hlavách chytrých lidí objevil nápad, že by bylo možné se proti smrtelným chorobám bránit preventivně, tedy očkováním?

Musíme jít mnohem dále do historie než na začátek 18. století, kdy jsou zdokumentováni první očkovaní lidé v Evropě. Až do středověku. Už tehdy si učenci uvědomovali, že existují některé choroby, které jsou nakažlivé. To bylo ohromně důležité zjištění, bez něhož by pak nemohlo následovat očkování. Tehdy lidé nevěděli, že existují bakterie nebo viry. Převažujícím názorem bylo, že jde o environmentální záležitost.

Co tím myslíte?

Domnívali se, že je to dopad otráveného životního prostředí. Když se v nějaké vsi nebo městě objevila vážná nemoc, bylo viníkem právě znečištěné prostředí. Žádná lékařská teorie, že by šlo o přenos z jednoho člověka na druhého, nebyla ve hře. V druhé polovině 14. století si profesor pražské lékařské fakulty Jindřich Rečekov z Ribenic poznamenal do svého latinského spisu, jehož český název zní Příčiny, příznaky a léky proti moru, následující citát: „K tomu stojí za poznamenání, že mor jest choroba velmi nakažlivá, infekční a přecházející. Protože přejde z člověka na člověka, ze zvířat na zvířata, protože z podstaty věci jeden nakažený morem v jednom domě může infikovat celý dům a tento dům může nakazit pět domů v jednom městě a těchto pět domů může nakazit celou zemi či oblast.“ Jde o jeden z nejranějších případů, kdy někdo popsal, že příčinou moru bude zřejmě ještě něco jiného než otrávené životní prostředí.

Jak poznání pokračovalo dál?

Dlouho se pak vedly odborné diskuze o tom, do jaké míry nese vinu životní prostředí a do jaké míry jde o přenos z člověka na člověka. Například v 16. století se stále objevovaly diskuze, jestli je mor vůbec nakažlivý. Bylo to vlastně podobné jako dnešní fake news. O moru mluvím především proto, že to byl hlavní zdravotní problém středověku. Ale pak najednou začal ustupovat, vlastě ani pořádně nevíme proč. Pravdou ale je, že mor je taková epidemická chudinka, je to v první řadě onemocnění zvířat, z nichž se na lidi přenáší až v druhé řadě. Zkrátka se něco změnilo a v 17. století začal mor ustupovat, poslední morová epidemie v českých zemích se odehrála kolem roku 1713. Pak zmizel a už se nikdy neobjevil.

Jenže nastoupil jiný hromadný zabiják, černé neštovice. Je to tak?

Ano, dokonce významně ovlivnily evropskou politiku. Například Ferdinand IV. Habsburský zemřel v roce 1654 na pravé neštovice ve svých 20 letech, takže na jeho místo musel nastoupit mladší bratr Leopold. Také Josef I. zemřel v roce 1711 na neštovice. A takto bych mohl pokračovat, na neštovice zemřelo nemálo šlechticů včetně členů panovnických rodin. Uvádí se, že smrtnost dosahovala 15 nebo 17 procent. A mnozí z těch, kdo přežili, byli těžce postiženi, například oslepli nebo měli omezenou hybnost. Neštovice se navíc velmi dobře přenášejí, je to respirační onemocnění stejně jako chřipka.

Proto se nelze divit, že se objevovaly snahy se proti černým neštovicím chránit.

Už z druhé poloviny 17. století máme zprávy o tom, jak se v lidovém prostředí na různých místech Evropy snažili obyvatelé předejít tomu nejhoršímu a nechávali své děti úmyslně nakazit, protože menší děti měly větší šanci, že to přežijí a pak už neonemocní. Je ještě třeba připomenout, že hodnota malých dětí nebyla v té době velká, spíše hodně malá. Ještě v roce 1870 byla kojenecká úmrtnost v Čechách okolo 25 procent. Když umřelo malé dítě, nebralo se to tak jako dnes.

Jak taková prevence v lidovém prostředí vypadala?

Zachovaly se zprávy o rituálu zvaném kupování neštoviček. Když se v určité komunitě objevily neštovice, rodiče skutečně dali svému malému dítěti peníze, aby šlo za nemocným vrstevníkem, od něhož si symbolicky, za pár krejcarů, „koupilo“ neštovice. Krátký kontakt stačil na přenesení nákazy.

A co u bohatších vrstev?

Pravé neštovice mají dvě formy, jedna má mírnější průběh, u druhé bylo nebezpečí úmrtí mnohem vyšší. Lékaři doporučovali sledovat, jaká zrovna vlna neštovic propukla. A pokud se ukázalo, že jde o mírnější verzi, bohatší lidé nechali své dítě, které bylo v izolaci, také nakazit. Byla to taková předehra k očkování. Pak už nastupuje nová metoda označovaná jako variolace.

Co to je?

Očkování proti pravým neštovicím virem pravých neštovic. Zní to neintuitivně, ale jde o to, jakým způsobem se virus dostane do těla. Variolací se nedostává do organismu přes citlivou plicní tkáň, ale přes drobnou ranku na zápěstí, rameni, kotníku, nebo dokonce na čele v podobě malého křížku – lidé pak chodili celý život s jizvou na hlavě. Tento způsob umožnil nastartovat v těle všechny obranné mechanismy a šance na uzdravení byla daleko vyšší. Variolace skutečně významně snížila smrtnost i těžké následky. Důležité je ale připomenout, že tato metoda se poprvé objevila mimo Evropu, v prostředí křesťanských menšin v osmanské říši. Začaly to používat někdy začátkem 18. století, ale chybí k tomu přesné prameny.

Jak se tato metoda dostala do Evropy?

I v zahraniční literatuře se objevují informace o manželce britského vyslance v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu. Lady Mary Wortley Montagu si této metody všimla a v roce 1717 nechala naočkovat syna Edwarda, a když se vrátila do Londýna, na jaře 1721 následovala i dcera. Vzbudilo to tehdy velký rozruch, obrovský zájem, bylo to samozřejmě velmi kontroverzní, také proto, že zmiňovaná lady měla blízko k panovnickému rodu. Pro šlechtické vrstvy ale měly děti velký význam kvůli uchování rodu, a když jim při jedné epidemii zemřeli třeba tři nebo čtyři potomci, mělo to velké, tragické následky. Zajímavostí je, že ten samý rok v létě, jen pár měsíců po Anglii, nechal očkovat svoji dceru také slovenský lékař Ján Adam Rayman. V literatuře je tak rok 1721 zaznamenán jako nejstarší doložené očkování v Evropě.

Jenže vy jste doložil, že se očkovalo už o několik let dříve. Jak jste na to přišel?

Právě přes prešovského lékaře Raymana, který studoval v Nizozemí a měl kontakty po celém kontinentu. Očkování velmi podrobně popsal, hojně využíval i odkazy na jinou literaturu. A mně se právě díky tomu podařilo v knihovně Národního muzea objevit publikaci, která vyšla v roce 1715. Vlastní zpráva o očkování je pak datována do února 1714. Popisuje očkování formou variolace zřejmě ve Vídni. Zprávu podali dva slovinští lékaři, kteří v Rakousku působili, byli to absolventi vídeňské lékařské fakulty. Zajímavostí je, že slovenský lékař Rayman v citaci ve svém textu zkomolil jejich jména i název jejich knihy, ale naprosto přesně uvedl stránku, kde se o očkování píše – 458.

Známý je třeba příklad anglického sedláka Benjamina Jestyho, který naočkoval svoji ženu a dva starší syny pomocí látací jehly tekutinou z kravských vředů. Ještě více tuto metodu zpopularizoval anglický venkovský lékař Edward Jenner, který v roce 1796 aplikoval „vakcínu“ skalpelem namočeným do hnisu z puchýřků kravských neštovic do paže osmiletého chlapce Jamese Phippse. Ale jak přišli na to, že mají použít právě kravské neštovice?

Těch případů očkování po Evropě bylo ještě více, než jste vyjmenoval, znám je například jeden německý pastor nebo francouzský kněz. Byl to výsledek empirického pozorování. Všimli si, že děvečky, které pracovaly u krav, se od nich sice nakazily, měly pár vřídků, ale choroba měla mírný průběh a pak už se u nich pravé neštovice neobjevily. Samozřejmě to mělo i velké odpůrce, zvláště kvůli tomu spojení se zvířetem. Existovala i obava, aby to u člověka vůbec fungovalo, aby to nebyl nějaký hoax nebo fake news – řečeno dnešní mluvou.

Jak se pak očkování rozšířilo do českých zemí?

Velmi podrobně to popisuje Václav Grubhoffer z Jihočeské univerzity. Zpráv o variolaci je velmi málo. Například na jaře 1773 nechali očkovat své děti v rodině Schwarzenbergů. Další doložený případ očkování metodou variolace je z roku 1791, a to dětí majitele jemnického panství Maxmiliána Dauna. Po nástupu vakcinace, modernější a bezpečnější formy ochrany (zatímco k variolaci se využívaly kravské neštovice, u vakcinace to byly lidské, pozn. aut.), na přelomu 18. a 19. století se začalo očkování šířit po celé Evropě, a to s podporou úřadů, které chápaly, jak užitečné je očkování pro poddané. Vždyť počty obětí černých neštovic v Čechách mohly za rok dosahovat 15 až 20 tisíc a po zavedení očkování klesly počty obětí na desítky až stovky. Proto se rozdělovaly dokonce očkovací medaile nebo byla na Moravě začátkem 19. století vypsána odměna 100 zlatých pro lékaře, který naočkoval nejvíce osob.

Neobjevily se nějaké zdravotní komplikace po očkování?

Tehdy prakticky neexistovala dezinfekce používaných nástrojů, takže se skutečně někdy objevovaly těžké komplikace. Trvalo to další desítky let, než si lékaři uvědomili význam dezinfekce.

Jaký byl zásadní rozdíl mezi kravskými „vakcínami“ a lidskými?

Odhaduje se, že zatímco po užití variolace byla smrtnost okolo jednoho až dvou procent, což je pořád poměrně hodně, u vakcinace to bylo daleko méně, zlomky promile.

Hovořil jste o tom, že na počátku 19. století začala očkovací vlna, jak to bylo dál?

Očkování ještě nebylo povinné, i když se vydávala různá nařízení, aby se očkovalo co nejvíce dětí. Teprve ve 20. století rostl tlak na kontrolu nakažlivých osob. Například těsně před vypuknutím první světové války vyšel zákon o chorobách, u nichž byla ohlašovací povinnost, tedy že je musíte oznámit úřadům. Bylo jich celkem 17, například i spála, záškrt, břišní tyfus, cholera, samozřejmě neštovice, ale třeba také egyptský zánět očí nebo žlutá zimnice. Objevily se rovněž vakcíny na další nemoci. Ale povinné očkování proti pravým neštovicím začalo platit až v roce 1919, tedy po vyhlášení samostatného Československa. Kdo to nesplnil, hrozila mu pokuta, nebo dokonce čtrnáctidenní vězení.

Kdy nastoupilo další povinné očkování?

Celou první republiku bylo povinné jen to proti černým neštovicím, až v roce 1946 se přidává záškrt a od roku 1953 tuberkulóza, pak následuje dětská obrna.

Objevovali se v souvislosti s očkováním i jejich odpůrci nebo nepravdivé informace, jak to známe ze současnosti?

Napřed bych rád připomněl, že na celosvětovém vymýcení neštovic se významnou měrou podílel český lékař, profesor Karel Raška, který byl v šedesátých letech 20. století šéfem divize nakažlivých chorob při Světové zdravotnické organizaci. Ale zpět k vaší otázce. Fake news provázejí medicínu po staletí. Mezi nejstarší patří ta o protimorových opatřeních, kdy mnozí lidé zpochybňovali izolaci pacientů, karanténu a přerušení dalších kontaktů mezi lidmi. Mocná opozice se proti těmto opatřením zvedala také proto, že šlo o peníze. Když se zastavil obchod, měli lidé v 16. či 17. století velmi malé ekonomické rezervy na to, aby přežili. Ti nejchudší pak skutečně umírali hladem. Jenže lidé nedodržovali ani to, že k nemocnému nemají chodit nebo se nemá sejít celé příbuzenstvo u jeho pohřbu. Je zajímavé, že katolíci měli větší tendenci dodržovat protiepidemická opatření, zatímco protestanti se na to dívali více fatalisticky. Máme pro to hezké podklady z Čech v 16. století.

A co opozice mezi lékaři?

V tuzemské literatuře se uvádí především případ z poloviny 19. století, šlo o profesora Josefa Hamerníka, z něhož se stal odpůrce očkování. Je ale potřeba dodat, že Hamerník svůj postoj formuloval ještě před objevem bakterií jako původců nakažlivých chorob a také že to byl osobně velmi zvláštní patron.

Jaký význam mělo očkování v boji s vybranými nemocemi, které byly skutečně postrachem mnoha generací?

Bylo to jedno z klíčových opatření, které výrazně snížilo dětskou úmrtnost. Mezi další patří například nástup antibiotik či zlepšení hygieny nebo výživy. Když se například podíváte na nejčastější příčiny úmrtí, na přelomu 19. a 20. století začínají klesat právě nakažlivé choroby, mimo jiné díky očkování, a narůstají civilizační nemoci, jako jsou kardiovaskulární choroby nebo rakovina.

V souvislosti s pandemií covidu-19 se stále objevuje kritika používaných mRNA vakcín. Co si o tom myslíte?

Je to velmi moderní technologie, ale nebyla vynalezena až při koronaviru, používá se už od devadesátých let, takže je stará více než čtvrtstoletí. Argumentovat, že je to nevyzkoušená novinka, je nesmysl.