Černý kašel, svrab a další. Vrací se nemoci, které jsme už porazili

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ještě před pár lety se zdálo, že máme vyhráno. Některé nákazy jako by patřily do minulosti – díky očkování, lepší hygieně i moderní medicíně jsme na ně přestali myslet. A některé nemocnice šly ještě dál: infekční oddělení rovnou zavřely.

„Nabyli jsme jako společnost dojmu, že infekce nejsou riziko,“ říká Pavel Dlouhý, předseda Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP.

Jenže to byla chyba. Pravděpodobně nejvýrazněji nám nebezpečí infekcí ukázal covid. „Viděli jsme, jak důležité bylo mít síť nemocnic, infekčních oddělení a vzdělaných infektologů, kteří radili, jak situaci zvládnout. Trochu se usmívám, že až dnes si mnozí uvědomují, jak je náš obor důležitý. A že je důležité mít kapacity, hlavně kvalifikovaný personál,“ dodává infektolog.

Čím dál víc se ale objevují i nemoci, které jsme považovali za téměř vymýcené. Třeba černý kašel se dříve objevoval jen výjimečně, vrátil se ale s nebývalou silou: zatímco ještě před pár lety šlo o desítky až nižší stovky případů ročně, loni jich statistici zaznamenali přes 37 tisíc. Oproti předchozímu roku téměř 80krát víc. A oproti roku 2022 dokonce skoro 400krát.

A nejde zdaleka o jedinou diagnózu: přibývá například případů žloutenky typu A, C a E. Výskyt svrabu se za posledních deset let zdvojnásobil. A i když zatím jen ojediněle, objevují se i nemoci, které jsme v Česku dříve vůbec neznali – jako je malárie nebo horečka dengue.

Rozmach zažívá i typicky dětská infekce, takzvaná pátá nemoc. Oproti roku 2018 je případů přibližně desetkrát více.

Patrný nárůst je vidět také například u méně časté legionelózy, přezdívané legionářská nemoc. Zatímco před deseti lety šlo o přibližně 150 případů, loni jich bylo víc než čtyřikrát tolik. Dopady přitom mohou být vážné. Bakterie, která nemoc způsobuje, přežívá ve vlažné vodě. Napadá celý organismus, zejména plíce. A člověka může i usmrtit.

Co za tím vším stojí? Důvodů je hned několik. Infekční nemoci se zpravidla objevují ve vlnách. „Opakují se třeba ve čtyřleté, pětileté periodě. Nevíme moc proč, ale víme, že to tak je,“ konstatuje Dlouhý.

Ne každá taková vlna je proto důvodem k panice. U některých infekcí bychom ale měli zpozornět – jejich návrat totiž souvisí s klesající proočkovaností.

„Za poslední desítky let se udělaly obrovské pokroky v hygieně, sanitaci, máme kvalitní zdroje vody, kanalizaci, kontrolu potravin. Mnoho nemocí zmizelo díky hygienickým opatřením. Ale s tím jde ruku v ruce jistá lehkovážnost a pocit, že už není potřeba se chránit,“ kritizuje Dlouhý.

„Samozřejmě narážím na očkování a na pocit antivaxerské skupiny, která říká, že když tady ty infekce nejsou, proč podstupovat nějaká teoretická nebo minimální rizika spojená s očkováním. To je nebezpečný důsledek,“ dodává.

To se týká právě černého kašle. Nemoc, jež může trvat týdny až měsíce, je obzvlášť nebezpečná pro ty nejmladší. Nejčastěji na ni umírají novorozenci. „Incidence jednoznačně narůstá kvůli snížené proočkovanosti,“ potvrzuje místopředseda Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP Cyril Mucha.

Dalším příkladem jsou spalničky. I tato vysoce nakažlivá infekce představuje riziko hlavně pro děti. Proočkovanost proti ní klesá a v zahraničí se už kvůli tomu nákazy začaly objevovat častěji. I tato nemoc přitom může mít fatální následky – včetně úmrtí nakaženého.

Co ale dělat v situaci, když se spousta lidí očkování brání? Podle odborníků je jedinou možností osvěta. „Musíme ukazovat dobré příklady, věci vysvětlovat a počítat s tím, že část lidí zkrátka nepřesvědčíme,“ myslí si lékař Dlouhý.

„Je třeba s nimi hovořit v klidu, nosit argumenty, netlačit. Statistiky to ukazují jasně,“ doplňuje Mucha.

Jako příklad uvádí žloutenky typu B a C. Na prvně jmenovaný typ máme k dispozici očkování, na druhý ne. „Je krásně vidět, jak ,béčko‘ klesá, ,céčko‘ jde nahoru. Přitom jsou to choroby přenášené stejně – sexuálně nebo krví,“ podotýká.

Proti hepatitidě B jsou od roku 1989 očkované všechny děti v rámci takzvané hexavakcíny. „Díky tomu jsme od začátku letošního roku zaznamenali jen sedm případů. Dříve jich byly stovky a tisíce. Je to krásný příklad, jak očkování funguje,“ souhlasí Dlouhý.

Dalším příkladem může být očkování proti obrně – v šedesátých letech bylo naočkováno 95 procent dětí do 15 let. Od té doby u nás nebyl jediný případ tohoto onemocnění.

Určitým řešením – jakkoliv krajním – by podle lékaře Muchy mohla být i finanční motivace. „Jestliže někdo odmítne očkování a potom tu chorobu dostane, léčení je tisíckrát dražší než očkování. Měla by být nějaká participace. Pojišťovna by neměla hradit vše,“ myslí si.

Na některých statistikách se projevuje i to, že lidé cestují víc - a dál. V Česku se tak mohou šířit infekce, které se zde přirozeně nevyskytují. Není jich sice mnoho - pohybují se zpravidla v jednotkách nebo nižších desítkách případů ročně - ale dříve jsme se s nimi takřka nesetkávali.

Typicky jde o malárii nebo některou z exotických horeček - západonilskou, ziku nebo dengue. Na posledně jmenovanou neexistuje lék, očkování ale ano. „Není levné, ale pro lidi, kteří často cestují nebo pobývají v rizikových oblastech delší dobu, je to rozumná investice,“ hodnotí Mucha.

Rizika obecně rostou v létě, kdy se víc lidí přemisťuje. Nebezpečí se však netýká jen těch, kteří cestují do rizikových oblastí. Infekce se mohou více šířit například na letištích nebo nádražích, kde je vysoká koncentrace cestovatelů.

„Co si budeme povídat – i sociální úroveň cestovatele hraje roli. Doma si častěji myje ruce, ale při cestování, zejména s batohem, ve vlacích, na lodích a podobně, se hygiena dodržuje hůře,“ podotýká Mucha.

Kromě typicky exotických nemocí cestovatelům hrozí vyšší riziko svrabu. Roste ale i v Česku - podle Státního zdravotního ústavu se situace zhoršuje. Do konce letošního května eviduje 4400 nemocných, máme tak nakročeno k překročení loňských čísel.

Přenáší se blízkým kontaktem, ale také ložním prádlem nebo třeba potahy křesel. Přeléčit by se měli i lidé, se kterými byl nakažený v kontaktu.

Vyšší výskyt nákaz není jen ve vzdálených zemích – mnohdy stačí jen přejet hranice. Týká se to například vztekliny. „Česká republika je prohlášena za zemi bez výskytu vztekliny, ale jakmile se dostaneme například i do Polska, Slovenska, Maďarska, Rumunska a samozřejmě Asie nebo Afriky, lze se nakazit,“ podotýká Dlouhý.

Odborníci proto radí: Před cestou je dobré se poradit s praktickým lékařem nebo v poradně pro cestovní medicínu a očkování.

„Je dobré se informovat a nechat si dát posilující injekci i proti některým infekcím, proti kterým jsme byli očkováni v dětství. Dětské očkování už často v dospělosti nechrání. Nebo se chránit proti importovaným nákazám,“ radí infektolog.

Vždy ale záleží na tom, kam daný člověk jede a co v cílové destinaci bude dělat. „Je rozdíl, pokud bude bydlet v luxusním hotelu a chodit dvacet metrů na pláž, cestovat s batohem, nebo pojede na dobrovolnickou misi mezi místní v nízkých sociálních podmínkách,“ vysvětluje Mucha.

Lidem doporučuje především očkování proti žloutence typu A a B. Prvně jmenovaný typ byl takřka vymýcený, zanikla tak ale kolektivní imunita. Když se nákaza objeví, šíří se proto rychle a snadno. Vakcínu si zájemce platí sám, vydrží až celý život. Na žloutenku typu B by měli být povinně očkováni všichni lidé narození po roce 1989.

Pomoci může také očkování proti klíšťové meningoencefalitidě, nemoci, které rovněž mírně přibývá. Pojišťovny ho proplácejí.

Vyplatí se také zkontrolovat si všechna běžná očkování a zvážit případné přeočkování proti černému kašli. Zatím si ho lidé musí uhradit sami, diskutuje se ale o jeho proplácení v budoucnu.

„Očkování by měli zvážit lidé, kteří plánují mít děti a jejich nejbližší okolí. Dítě se obvykle nakazí právě od matky nebo otce. Úmrtí na černý kašel u nás se ve velkém procentu týkají právě novorozenců, kteří ještě nemohou být očkováni. Pokud matka nemá protilátky a nakazí se, může nemoc přenést na dítě,“ vysvětluje Mucha.

Přeočkování by měli lidé zvážit i u příušnic. Účinek vakcíny totiž nemusí vydržet celý život. A průběh bývá u starších lidí horší - mohou totiž způsobit zánět mozku nebo u mužů varlat - a následnou neplodnost.

Proti některým infekcím se nelze příliš bránit. A často záleží na tom, jak silnou máme imunitu. Nedává proto smysl, pokud se například rodiče snaží své děti chránit před jakoukoli nákazou.

„Je to trošku kontraproduktivní. Trvalá imunizace běžným způsobem je hrozně důležitá – organismus musí být v napětí a připravený s něčím bojovat,“ říká Mucha.

Oslabená imunita se pak nemusí projevovat jen infekcemi, ale i mnohem závažněji. „Ukazuje se, že rakovina je i selhání imunity. V každém z nás se občas nějaká buňka ,zblázní‘, ale imunitní systém ji zlikviduje. A teprve ve chvíli, kdy je slabý, selže a rakovina se rozběhne,“ popisuje Mucha.

Podobná věc se stala v období covidu – lidé se izolovali, chránili rouškami nebo dezinfekcí. Imunita se tak oslabila. „Některé choroby mohou mít zvýšený výskyt právě v důsledku toho, že nedocházelo k napětí organismu, k imunizaci a imunita ,zlenivěla‘,“ vysvětluje.

Zejména bakteriální infekce pak získávají odolnost vůči antibiotikům. „Používáme je často, častěji, než bychom měli. Ty bakterie se tomu dokážou bránit, přizpůsobit, nacházejí si mechanismy, jak se vyhnout působení antibiotik. Je to výsledek našeho úsilí, naší činnosti,“ doplňuje Dlouhý.

Infekce se podle něj navíc mohou více šířit kvůli stárnutí populace. V pokročilém věku se totiž do nemocnice dostává čím dá víc lidí. A to je ideální prostředí pro šíření nákaz - oslabení pacienti jsou k nim náchylnější. „To je velká hrozba. Moc se o ní nemluví, ale v každodenní nemocniční praxi nás velmi zaměstnává. A musíme ji řešit,“ uzavírá.