Hlavní obsah

„Byl vždycky dvě vteřiny napřed.“ Fotograf samouk vyfotil Havla, revoluci v Rumunsku i utrpení v Kongu

Foto: Krzysztof Miller © Agencja Gazeta

Alexander Dubček a Václav Havel, Praha, 24. 11. 1989

13. 11. 21:20

Ještě čtyři roky před pádem železné opony Krzysztof Miller vůbec nefotil. Polský mistr skoků do vody byl v pořizování fotek samouk. Poprvé vyjel Miller za hranice fotit protesty v Československu a proslavil se fotkami rumunské revoluce. Talent se nakonec stal Millerovi osudným, s prožitými traumaty z válek a konfliktů, které fotografoval, si ale nedokázal poradit.

Článek

„Na snímek s Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem byl hrdý, vzpomínal totiž, že tisková konference Občanského fóra trvala hrozně dlouho, a že během ní už někteří fotoreportéři odešli. Buď pospíchali na jinou akci, nebo si mysleli, že nejzásadnější věci už padly a žádný zajímavý záběr už nepořídí. Krzyszek ale díky svému neobvyklému instinktu zůstal déle a tu fotku má, s takovým gestem,” říká o Krzysztofu Millerovi jeho o kolega a kamarád Waldemar Gorlewski, jeden z kurátorů výstavy Millerových fotografií v pražské Leica Gallery.

Mluví přitom o snímku z 24. listopadu 1989. Tehdy v pražské Laterně magice hudební kritik Jiří Černý ohlásil, že Ústřední výbor Komunistické strany Československa rezignoval.

Miller jako fotograf polského deníku Gazeta Wyborcza zachytil Havla při vítězném gestu. „Byl hrdý na to, že má jako jeden z mála polských fotoreportérů na svých negativech zaznamenanou tu velkou systémovou změnu,” dodává v rozhovoru pro Seznam Gorlewski.

Foto: Krzysztof Miller © Agencja Gazeta

Demonstrace „Jaruzelski musí odejít“, Varšava, Jeruzalémské aleje, 30. 6. 1989

V Československu byl Miller v roce 1989 hned několikrát. Fotografoval tu třeba demonstrace 28. října, ale vývoj nesledoval jen v Praze. Právě snímky zachycující změny režimů ve východní Evropě se proslavil.

Jednou z jeho nejznámějších fotografií je i záběr začátku jednání u kulatého stolu mezi polskou opozicí a komunisty v únoru 1989.

Foto: Krzysztof Miller/Agencja Gazeta, Reuters

Začátek jednání u tzv. kulatého stolu mezi polskými komunisty a opozicí, Varšava, Prezidentský palác, 6. února 1989.

„Je to trochu křivé, trochu špatně vyfocené. Snímky jiných fotografů, kteří absolvovali školy fotografování, jsou klasické: jde vidět všechny účastníky, žádný lustr nikomu nezakrývá hlavu. Krzysztof to dělal trochu jinak, tím se odlišoval. Vstoupil do fotografického světa rovnou tím, že porušoval jeho pravidla. Všichni si všimli, jaký talent se v něm ukrývá,” vzpomíná Gorlewski.

V době pádu berlínské zdi byl Miller v Rumunsku, tam se pak znovu vrátil v prosinci, když v zemi propukla revoluce. „Rumunsko ho zformovalo. V prosinci 89 bylo v deníku velké pozdvižení z událostí v Rumunsku, ale nikomu se tam moc nechtělo jet. Bylo před Vánocemi, byla zima a fotografům se nechtělo, Krzysztof ale řekl: Ok. Za hodinu se zabalil a jel,” vzpomíná Beata Łyżwa-Sokółová.

A pak to už tak bylo vždycky. Kdykoli se někde něco dělo, ať už v Afghánistánu, v Jihoafrické republice nebo Kongu, Gazeta Wyborcza poslala Millera. Tak vznikla v 90. letech i série fotografií z války v Čečensku nebo snímky z uprchlický tábora Hutuů v konžské džungli.

Foto: Krzysztof Miller © Agencja Gazeta

Uprchlický tábor Hutuů z Rwandy. Kongo, džungle, 95 km od města Kisangani, 10. 4. 1997.

„To, že jsem vyfotil ruské vojáky zapíjející vítězství nad Čečenskem nic nezměnilo, vojáci jeli válčit dál. Snímky uprchlíků umírajících hlady taky o ničem nerozhodly. Nejvlivnější momenty mojí fotografické práce byly tehdy, když jsem fotil pro Gazetu Stołecznou – opravdu totiž měnily osudy mého okolí. Díky foto fejetonu z černé skládky odpadu u stadionu u varšavského Vysokého technického učení. V případě války, uprchlíků, lidské tragédie moje fotografie nerozhodovala o ničem,” svěřil se Miller v roce 2015 v rozhovoru pro varšavské metropolitní vydání deníku Gazeta Wyborcza.

Foto: Krzysztof Miller © Agencja Gazeta

Přenos procesu a popravy Nicolaea Ceaușescu zastřeleného 25. 12. 1989. Bukurešť, 27. prosince 1989.

Millerovi se někdy vyčítalo, že jsou jeho fotky drastické. Vůbec prvního mrtvého vyfotil v bukurešťské márnici, bylo to tělo herce s ustřelenou půlkou tváře. Vyfotografoval i lidi umírající hladem. „Vždycky říkal, že svou práci dělal jako pošťák – že dělal snímky, doručil je a nerozhodoval o tom, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva,” říká o Millerovi jeho přítel Gorlewski s tím, že Miller vždycky věděl, kam si stoupnout a vždycky byl dvě vteřiny napřed.

Z cesty do Konga, Ugandy a Jižního Súdánu si Miller přivezl mozkovou malárii, z prožitých zážitků pak válečné trauma, které ho i přes terapii nakonec v roce 2016 stálo život.

„Po letech velmi intenzivní práce, ježdění, bytí v centru dění přišel moment, kdy se začala média měnit. Cest fotografů do zahraničí ubylo, jeho to mrzelo a nedokázal se s tím vyrovnat. Po tolika letech cestování nebyl připravený na to, že bude sedět ve Varšavě a chodit tam po tiskových konferencích,” popisuje Beata Łyżwa-Sokółová, která od roku 2016 vede fotografické oddělení deníku Gazeta Wyborcza a fotografickou agenturu Agencja Gazeta.

Foto: Krzysztof Miller © Agencja Gazeta

Matka na návštěvě syna zraněného při střetu iráckých povstalců s americkými vojáky. Irák, Samara, 1. 12. 2003.

Miller začal chodit na terapie do centra pro válečné veterány s válečným traumatem. Jejím východiskem mělo být napsání knížky, ta nakonec pod názvem „13 válek jedna” vyšla.

„Mělo to na něj ale spíš opačný efekt, neuklidnilo ho to. Musel při psaní povytahat různé šuplíky, zavzpomínat, a vrátily se mu všechny ty kritické situace. A nakonec si s tím nedokázal poradit,” dodává kurátorka Łyżwa-Sokółová. Miller 9. září 2016 spáchal sebevraždu.

Od roku 2018 Gazeta Wyborcza uděluje fotografickou cenu Krzysztofa Millera, ve varšavské redakci deníku Millera připomíná nástěnná malba výjevů z jeho nejznámějších snímků. Pražské výstava v Leica Gallery potrvá do 5. ledna 2020, jejím spoluorganizátorem je Knihovna Václava Havla a Polský institut v Praze.

Foto: Krzysztof Miller © Agencja Gazeta

Fotoreportéři nad tělem zabitého příznivce Nelsona Mandely. JAR, Johannesburg, Thokoza, 19. 4. 1994.

Doporučené