Čechů se migrace nikdy naplno nedotkla, přesto ji nejvíc kritizujeme

Evropská migrační krize vrcholila v roce 2015, ale přestože od té doby mimoevropských uprchlíků výrazně ubylo, na půdě EU i v jednotlivých členských státech jde stále o palčivé téma.

Řecko, Malta, Itálie. Země Evropské unie, které se kromě koronavirové krize denně potýkají s dozvuky krize uprchlické. Portugalské předsednictví, jež má migrační politiku mezi svými hlavními prioritami, dostává problematiku zpět do středu zájmů.

„Evropa je atraktivní destinací pro migraci. Ale Spojené státy zatím ‚vítězí‘, neztratily auru toho amerického snu,“ uvažuje nad migračním trendem posledních let politoložka Eva Krejčová z Cambridgeské univerzity. V podcastu Checkpoint říká, že podle nedávného celosvětového průzkumu až 15 procent dospělé populace jeví zájem o emigraci do jiné země: „Ovšem reálně ten krok udělají pouhá tři procenta populace.“

V roce 2015 došlo k obrovskému nárůstu, zejména kvůli lidem prchajícím z válečného konfliktu v Sýrii a kvůli vzestupu teroristického Islámského státu. „Od té doby ale počet pokusů o nelegální vstup na území EU výrazně klesá,“ říká Eva Krejčová. V roce 2019 to bylo asi 141 tisíc pokusů, loni už 125 tisíc (nejedná se tedy o počet lidí).

Je třeba dodat, že se také ochrana evropských hranic zvyšuje. „Nedávno začala agentura Frontex využívat nové technologie, které jsou schopné monitorovat celá pohraniční území a odesílat informace do centrály,“ upozorňuje politoložka na aktivity Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex).

Každý rok Frontex „ukrajuje“ čím dál větší díl z unijního rozpočtu. Agentura je však v poslední době spojena s mnohými kontroverzemi, včetně svědectví o jejích nelegálních aktivitách – čelí podezření z násilného vytlačování migrantů za hranice. I proto se ozývají hlasy z europarlamentu pro seškrtání jejího rozpočtu a přehodnocení jejích aktivit na hranicích.

Jednotlivé členské státy však mají k migrační politice tradičně rozdílné postoje. „Po druhé světové válce se migrační politika evropských států spíše liberalizovala. Od 90. let sledujeme větší restriktivnost a hlavně selektivitu, tedy že si státy stále více vybírají, koho přijmou,“ popisuje vývoj migrační politiky v EU Eva Krejčová. Podle ní většinou lidi překvapí, že jednou ze zemí, která má vůbec nejrestriktivnější a nejselektivnější migrační politiku, je Německo. „Přísnější je i Dánsko nebo byla Velká Británie. Naopak nejotevřenější je Portugalsko, Španělsko a Švédsko,“ dodává.

Specifickým příkladem je střední a východní Evropa, tedy i Česká republika. „Nemáme tu poválečnou zkušenost s příchodem migrantů z bývalých kolonií. Ani se nás nedotkla migrace Italů, Portugalců a Španělů v 50. a 60. letech, kteří pomáhali budovat poválečný průmysl v Belgii, Švýcarsku nebo Německu,“ vysvětluje politoložka. V roce 2015 prý tak přišla překvapivá krize a přinesla do politiky téma migrace, o níž většina lidí předtím nepřemýšlela. „A stále tu lidé migraci vnímají vůbec nejvíc negativně z celé Evropy,“ shrnuje Krejčová postoj Středoevropanů.

Politoložka z Cambridgeské univerzity se zabývá také evropskou migrací, tedy pohybem lidí mezi jednotlivými členskými státy EU. „Stále platí, že se většina Evropanů přesouvá spíše do západních zemí EU. Každý rok se takto přesune milion až milion a půl lidí,“ uvádí Krejčová, která ve svém výzkumu sleduje také případné změny politických postojů emigrantů.

Díky volnému pohybu se kdokoliv z EU může usídlit kdekoliv. Stále je podle politoložky ale velmi patrná geografická a kulturní blízkost: „Nejvíc Slováků migruje do Česka, Němci do Rakouska, Finové do Švédska, Portugalci do Francie a Lucemburska, Italové do Švýcarska a Německa. Češi jsou výjimka, která většinou nikam moc neemigruje.“

Mají média vliv na vnímání migrační politiky? Jak to bylo s brexitem a Poláky ve Velké Británii? Jak se mění politické postoje člověka, když emigruje do jiné země? Pusťte si aktuální díl podcastu Checkpoint v přehrávači nad článkem nebo v jakékoliv podcastové aplikaci.