Hlavní obsah

Cichanouská je naděje. Proměna bude ale Bělorusko bolet, míní umělci

Foto: Jolana Humpálová

Ales Plotka s Aliaksandrem Yasinskim vystoupili na pátečním Večeru běloruského umění v Kafe DAMU v Praze.

Reklama

11. 7. 20:30

Naděje i bolest. Běloruští umělci přetavili různorodé emoce do projektu mísícího hudbu s poezií. Promluvili o nové desce, o pochopení, které mají Češi vůči Bělorusku, i o tom, že proměna země bude bolestivý proces.

Článek

Odbilo poledne a já čekám uvnitř francouzské kavárny na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze na dva muže. Běloruského básníka Alese Plotku a jeho krajana, akordeonistu a skladatele Aliaksandra Yasinskiho. Jako umělecké duo Basian&Yasinski nedávno vydali první společnou desku s názvem Baranavičy Centraĺnyja.

O chvíli později se už setkáváme – umělci se ze zahrádky, s níž sousedí farmářské trhy, přesouvají za mnou dovnitř. Usadí se, hudebník Yasinski si objedná limonádu a začíná mluvit o experimentálním projektu. Českému publiku jej představili mimo jiné v sobotu na festivalu Eastern Tunes v Mikulášovicích, jenž organizuje spolek Thonmi.

„Nespolupracujeme spolu pravidelně, jsme každý z jiných uměleckých kruhů – já jsem muzikant a Ales literát. Už v Bělorusku jsme udělali pár společných věcí, potkali jsme se proto tady v Praze a zkusili jsme něco vytvořit. Jeho básně mám strašně rád, jsou moderní, velmi současné. A zároveň v nich cítím odkaz na běloruskou tradici – hodně smyslů a významů,“ vysvětluje plynně česky Yasinski, jenž v Praze žije už deset let.

Hned na úvod se dotkne i aktuálně nejpalčivější otázky spojené s Běloruskem. Tristní politické situace, jež vyvěrala v údajně zmanipulované prezidentské volby, masové protesty i velice násilnou reakci diktátorského režimu Alexandra Lukašenka. „Na pozadí toho, co se teď v Bělorusku odehrává, je pro mě každý styk s běloruskou kulturou cenný,“ shrnuje hudebník.

Foto: Jolana Humpálová

Ales Plotka a Aliaksandr Yasinski.

Naváže na něj v angličtině Plotka. Básník žije už několik let v ukrajinském Kyjevě a k Praze, potažmo Česku, má speciální vztah. Podle něj je vydaná deska shrnutím nejzásadnějších témat, která může jejím prostřednictvím sdílet nejen s přáteli, ale třeba i jinou generací, například tou svých rodičů. „My postmoderní muži často porozumění u rodičů nenacházíme,“ říká s úšklebkem Plotka a objednává si kávu. Starší generace kulturu vnímají jinak.

„Nepředstíráme, že jsme hlasem celého národa“

Na desce přednáší na avantgardním hudebním podkladu Plotka jeden text od běloruského básníka Yurka Izdryka a několik vlastních básní, jež napsal převážně ještě před eskalací politické situace v Bělorusku.

„Tematicky tedy na nynější dění básně přímo nenavazují, současnou situaci i přesto reflektují. Najdete v nich hlubší odkazy na revoluci a běloruský národ. Bělorusko si teď lidé spojují s protesty, mě ale zajímá, co si o něm budou myslet, až revoluce skončí. Aby se z něj nestalo ‚místo, kam raději nejezdit‘. Vnímám to jako takovou ostýchavou kulturní reprezentaci, nepředstíráme, že jsme hlasem celého národa. Takhle to ale cítíme,“ popisuje básník.

Deska má široké tematické rozpětí: od surrealistického textu o běloruské přírodě přes „provinciální tango“, jež vykresluje podstatný rozdíl mezi životem ve městě a na venkově, po modlitbu nejen za ty, kteří proti diktatuře bojují, ale i za lidi, kteří jí vyjadřují podporu. „Ta je krásná. Ales ji napsal před pěti lety, ale když jsem text četl teď, běhal mi mráz po zádech. Je to tak aktuální – všechno, co jsme viděli, ty protesty, policisty, intelektuály i úředníky, všechno to v básni najdete,“ vyjmenovává akordeonista Yasinski.

Foto: Jolana Humpálová

Plotka přednesl několik svých básní.

Politika sice patří mezi témata Plotkovy tvorby, básník se ale vymezuje vůči „sloganové poezii“: „Že bych něco napsal, šel na stadion a mluvil k národu? Takhle to opravdu necítím, není to má agenda. Soustředím se spíš na každodenní život, na historii. A samozřejmě, když to všechno zamícháte dohromady, bude to mít co do činění s politikou.“

Společný projekt Yasinskiho a Plotky jde pak podle hudebníka hlouběji, politiku nechává za sebou a cílí spíše na trvalejší kulturní hodnoty. Protože „zatímco političtí představitelé přicházejí a odcházejí, kultura a umění přežijí, i kdyby se je politici snažili zničit“.

Naděje a láska

První báseň na desce vypráví příběh běloruské překladatelky, jež zažila represe režimu Josifa Stalina. „Z textu je cítit stalinismus, útlak i vztah k ženě. Jedna báseň má tedy hned několik vrstev,“ popisuje se zápalem hudebník Yasinski. Plotka dodává, že ji vnímá jako nejsilnější text na albu. Odráží podle něj i myšlenku „vlády žen“, která Běloruskem v poslední době silně rezonuje.

Foto: Jolana Humpálová

Červenobílý věnec – barvy běloruské opozice a květiny, se kterými v loňském roce protestovaly běloruské ženy v ulicích.

Nejznámější ženou Běloruska je bezesporu Svjatlana Cichanouská, protikandidátka Lukašenka z loňských prezidenských voleb a tvář protirežimních protestů. Už od loňského srpna, kdy masové demonstrace odstartovaly, žije v litevském exilu, a Bělorusko zastupuje nejen v demokratické Evropě.

Pro básníka Plotku představuje naději na novou zemi: „Ne každý v Česku rozumí tomu, co se v Bělorusku děje, já ale doufám, že Cichanouská bude takovým naším T. G. Masarykem. Jsme na podobném místě, jako bylo Československo před svým vznikem. I když formálně stát máme, národ ani jazyk není jednotný. A proto zmiňuji Masaryka, byť je v lecčem kontroverzní postava. Proměna bude dlouhý a bolestivý proces, ne lusknutí prsty, jak by někteří chtěli. Přál bych si, aby Cichanouská více komunikovala s Bělorusy, ale chápu, že politika je prostě umění proveditelného.“

Člověk

Člověk jde jarním městem, je to člověk „Poslední doušek“,

Člověk „Prodej svou knihovnu a kup si jednosměrnou jízdenku“,

Člověk „Když píšeš proti proudu vzduchu, piš obzvlášť pečlivě“,

Člověk „Nikoho nezajímají rány na tvé duši“,

Člověk „Doslovný překlad“,

Člověk „Statistická chyba v plukovníkových papírech“,

Člověk „Obr schovaný za zády přitažlivých obrů“,

Člověk „Šéfe důstojníku poslechni si naši píseň velikonočních ryb“,

A jíš náš celek, nakrájený na našem svátečním talíři,

Člověk „Věřit, když už to nejde“,

Člověk „Znát pravdu ale schovat ji v nitru“,

Člověk „S kulkou v lebce by to bylo jednodušší“,

Člověk „Jak skvěle se píše, když nepublikuješ“,

Člověk spoušť, člověk hlaveň, člověk kmen,

Který se zarputile probíjí nahoru a dává plody v koruně,

Člověk „Protiletecká obrana“,

Člověk „Měla jsi všeho stejně“ ale „Prázdné bankovní konto“,

Člověk „Další kniha vyjde po šedesáti letech“,

Člověk „Tvoje překlady manžel podepíše svým jménem“,

Člověk využití, člověk nástroj,

Člověk paměť, člověk nakladatelství, člověk „Život jako pohroma“,

Člověk „Paragraf se najde, všichni jsme vyšetřováni“.

Člověk žena, člověk trauma.

Člověk.

Jauhenija Pflaumbaum.

(báseň Alese Plotky podle překladu Maxe Ščura)

„Pro mě je Cichanouská symbolem lásky,“ odpovídá poté Yasinski. „Při kandidatuře do voleb vždy říkala, že do toho šla kvůli lásce. Ne kvůli politice nebo vidině prezidentského křesla, to nechtěla. Ona do toho šla kvůli lásce ke svému vězněnému muži, k dětem, kterým vzali tatínka, a k lidem. Měl jsem příležitost se tu s ní na chvíli setkat, musím říct, že je z ní ta láska a respekt k lidem cítit.“

Hudebník připomněl nedávnou návštěvu Svjatlany Cichanouské v Česku. Opoziční lídryně se na své červnové, prakticky státnické, cestě setkala mimo jiné s prezidentem Milošem Zemanem, premiérem Andrejem Babišem a v neposlední řadě předsedou Senátu Milošem Vystrčilem. Na pražské Kampě se také konal Koncert pro Svjatlanu, kde čeští muzikanti vystoupili na podporu svobodného Běloruska.

Umělci při rozhovoru zdůrazňují důležitost České republiky pro Bělorusy. „Nečekali jsme to, ale ta Bělorusku podaná česká ruka byla velmi důležitá. Chápeme, že Češi nám v mnohém rozumí, pořád máte v živé paměti revoluční rok 1989 a s Běloruskem cítíte, za což jsme vděční. Proto je situaci u nás jednodušší vysvětlit lidem z Česka než někomu z Belgie. Změna pro Čechy byla tehdy velmi těžká, pro Bělorusy to teď ale bude kvůli jiné geopolitické situaci a silnější Moskvě ještě složitější,“ míní básník Plotka.

Skrze hudbu k výjimečnosti běloruštiny

Hudba hraje v běloruské kultuře velkou roli, velmi zásadní pak sehrála po propuknutí masových protestů loni v létě. Běloruští hudebníci zveřejnili nespočet protestsongů, kterými volali po změně nebo poukazovali na policejní brutalitu. A to v ruštině i běloruštině.

„Hudba dokáže říct lidem něco, co se slovy říká obtížně. Může pomoci vyjádřit nějaké napětí, umí povzbudit, uklidnit. A skrze hudbu mladší běloruské generace obdivují krásu běloruštiny, krásu její výjimečnosti. Bělorusko totiž už dlouho patří z velké části do ruského kulturního kontextu. Vysílají se tam ruské televize, lidé koukají na ruské popové hvězdy a zdálo se, že pohrdají těmi vlastními. A nyní je mezi lidmi i díky protestům jasněji v tom, co je v Bělorusku naše,“ vysvětluje Yasinski a poukazuje na to, jak hudba dokáže spojovat lidi z celého světa.

Foto: Jolana Humpálová

„Žyvie Biełaruś!“ – „Ať žije Bělorusko!“

Akordeonista spolupracuje s českými hudebníky, například s Ivou Marešovou a kapelou Razam, spolupracuje také s Radkou Fišarovou a kapelou Shum Davar. Se zpěvačkou Marešovou a kapelou Razam hrají i písně v běloruštině – například zhudebněnou báseň Valeryny Kustovové. Básnířky, která s dvouletou dcerou uprchla z Běloruska. „Trvalo jí to tři týdny, utíkala přes pole a lesy. V Minsku proti ní rozjeli trestní řízení, policisté se jí například vloupali do bytu, kde ona naštěstí v tu chvíli nebyla,“ říká hudebník.

Oba umělci žijí už delší dobu mimo Bělorusko, do rodné země se ale snaží pravidelně jezdit. Básník ji navštívil poměrně nedávno – jen chvíli před tím, než běloruské úřady přiměly komerční letadlo na lince Atény-Vilnius přistát v Minsku. A zadržely tam novináře Ramana Prataseviče, kritika režimu, a jeho partnerku.

Plotka shrnuje, jak se vývoj politické situace v Bělorusku dotkl i tamní umělecké scény: „Spoustu lidí zatkli, snažili se totiž pořádat třeba koncerty na dvoře. Tam pochytali hodně lidí, kteří pak sice nedostali žádný konečný trest, strávili ale 15 dní za mřížemi. Strašné. Jednomu vydavatelství pak úřady zmrazily účty, a to na několik měsíců, nemohlo nic dělat. Na kulturu je vyvíjen velký tlak, vnímáme pak, jak moc je kultura součástí politiky. A samozřejmě teď v zemi řádí covid-19, takže úřady mají jasnou výmluvu a důvod zakazovat akce.“

Ani před loňským srpnem ale nebylo jednoduché být součástí kulturního světa. „Stávalo se,“ přidává se Yasinski, „že klub dostal telefonát o tom, že má třeba problém s elektřinou nebo že se objevily nějaké požární problémy. A že musí chystaný koncert zrušit. To je taková klasika, jednají takhle s umělci, kteří se jim nehodí. Před čtyřmi lety jsme měli s jedním běloruským zpěvákem šňůru komorních koncertů, zpívali jsme v běloruštině. A v jednom městě náš koncert zakázali, nějaká paní úřednice rozhodla, že to není vhodné. Hráli jsme tam pak undergroundově pro pár lidí.“

Nabízí se srovnání s československým disentem – ten běloruský se ale podle umělců teprve formuje. „Teď se problémy prohloubily, dřív jsme aspoň nějaký ten koncert udělat mohli, nyní chce režim zničit byť jen náznak protestu. A jakákoliv kulturní akce je pro něj proto podezřelá. Umělci mají pak o čem přemýšlet. Míchá se tam tlak režimu, strach účinkujících a nemožnost vystupovat. Nedovedu si představit, co bude s běloruským uměním přímo v Bělorusku – spousta umělců ze země odešla a jejich projekty se rozpadly,“ podotýká hudebník.

Běloruská diaspora

I Yasinski s Plotkou žijí dlouhá léta v zahraničí, nevylučují, že by se někdy mohli do země vrátit. Ptám se, jaké to je, sledovat události v Bělorusku z dálky – hudebník odpovídá bez přemýšlení: „Bolest.“

„Bolest i naděje, protože pro změnu můžeme něco udělat. Něco uděláme my, něco lidé v Bělorusku, a ono se to zlomí, nebude to trvat věčně. Naděje, že se dožijeme toho, že se tam budeme moci v klidu vrátit a cítit se v bezpečí, že lidé budou respektovaní,“ rozvádí myšlenku po chvíli s tím, že se teď do rodné země bojí jezdit. „Nemám jistotu, že mě nějaký důstojník kvůli zlepšení statistiky nezatkne jako špiona. Člověk nikdy neví,“ doplňuje. Domů před pandemií a protesty jezdíval i třikrát do roka.

Foto: Jolana Humpálová

Umělci při rozhovoru.

Básník Plotka do Běloruska několikrát do roka jezdí i nadále. Cesty ho motivují k práci, k tomu, aby „něco dělal“. „Jezdit tam je jako psát dopisy do vězení, ujišťovat se, že jsou všichni v pořádku. Motivuje mě to diskutovat s rodiči o politice, pomáhat. Ačkoliv k té největší proměně musí dojít v Bělorusku, za poslední rok se toho hodně změnilo, v zahraničí se sjednotila běloruská diaspora. Chovám velký respekt k té česko-běloruské, na Ukrajině to takhle nefunguje. Lidé jsou tam velmi obezřetní, mají tendenci podezřívat ostatní z toho, že patří ke KGB,“ pokračuje básník.

Změna je ale podle Alese Plotky už hmatatelná. „Pamatuji si, jaké to tam bylo v nultých letech. Většina lidí režim podporovala, nebo s ním byla aspoň smířená. A loni jsem se o volbách bavil se svou mamkou, žije na venkově mezi šedesátníky a staršími. Říkala, že skoro nikdo pro Lukašenka nehlasoval. To by se před dvaceti lety nestalo. A tyto vnitřní změny se časem přetvoří v něco většího – bude to trvat dlouho, bude to bolestivé, ale jednou na to dojde.“

„S tím souhlasím. Změny přijdou, otázkou ale je, čím vším za to zaplatíme. Kolik zničených životů, zdraví, budoucností a osudů to bude stát. Režim nechce odejít, drží se zuby nehty. Takže posun vnímám pozitivně, ukázalo se nicméně, že to není jednoduchý, rychlý, bezbolestný proces. Světlo ale nakonec zvítězí, to je dané,“ uzavírá hudebník Aliaksandr Yasinski.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované