Hlavní obsah

Co udělal Havel s Českem. Pětiletky, kdy pomáhal i alkohol

 

Reklama

5. 10. 2016 14:04

Václavu Havlovi by dnes bylo 80 let. Procházka po jeho „kulatých” výročích ukazuje, kam a jak země, jejíž byl skoro třináct let prezidentem, došla. A jak se na tom Havel podílel.

Článek

Pětapadesátiny v říjnu 1991 byly první kulaté narozeniny, které Václav Havel oslavil ve svobodné zemi. Dramatik, disident a někdejší politický vězeň byl už skoro dva roky jejím prezidentem a necelých patnáct měsíců poté země, která tehdy obtížně hledala již jen svůj oficiální název, neexistovala.

Pro Václava Havla, posledního československého prezidenta, to byla první velká politická porážka, k níž dláždily cestu ty menší. Na podzim 1991 jich Havel zažil hned několik - a ani poté to nebylo lepší.

28. října 1991, v den státního svátku připomínajícího vznik Československa, poznal na mítinku v Bratislavě, jaké to je, když na politika létají vajíčka - aniž by pronesl jediné slovo z připraveného projevu, opustil Havel urychleně náměstí SNP. A protože to nebyl první signál, že se federace ocitla v hluboké krizi, rozhodl se Havel, jehož vliv na dění v zemi klesal úměrně tomu, jak stoupala hvězda Václava Klause (a Vladimíra Mečiara na Slovensku), pro ještě jednu revoluční akci.

Vyzval Federální shromáždění, aby rychle schválilo hned šest jeho ústavních návrhů, které podle prezidenta mohly federaci zachránit. A zároveň požádal obyvatelstvo, aby mu v tlaku na poslance pomohlo. Do ulic - většinou v českých městech - sice ještě jednou vyšly zástupy (i když o mnoho méně početné než dva roky předtím v listopadu 1989), jenže v parlamentu Havel pohořel: Žádný z jeho návrhů nebyl nikdy přijat. Pro prezidenta to byla těžká konfrontace s realitou jeho měnící se role a síly.

O půl roku později v červnu 1992 vyhrály volby Klausova ODS v Česku a Mečiarovo HZDS na Slovensku. Havel neuspěl při prezidentské volbě a 20. července 1992 odstoupil z úřadu československého prezidenta. Jeho politická dráha tím zdaleka nekončila. Jen už se nikdy neměl stát oním obdivovaným suverénem jako na začátku 90. let. Doba už byla jinde.

Rok 1996, v němž v pražském Divadle Archa oslavil své šedesátiny, patřil patrně v životě Václava Havla k těm velmi dramatickým a také velmi smutným. V lednu 1996 zemřela Olga Havlová a na konci roku se po operaci nádoru na plíci ocitl v přímém ohrožení života i sám prezident.

Byla to tehdy všeobecně přelomová doba. Zdánlivě neotřesitelná vláda Václava Klause ztratila v červnových volbách většinu ve sněmovně - prezident jako moderátor pomohl domuvit dočasné příměří s Milošem Zemanem, jehož ČSSD se stala s 26 procenty senzací voleb. (Slavná scéna z filmu Občan Havel naznačuje, že tomuto smíru padla za oběť nemalá část zásob becherovky v prezidentské kanceláři.)

Václav Havel, který se krátce po šťastném návratu z nemocnice v lednu 1997 podruhé oženil s Dagmar Veškrnovou, měl v měnících se poměrech hrát také poněkud jinou roli, než mu byla „přidělena” v zlaté Klausově éře let 1992 - 1996. Ani tenkrát nebyl jeho vztah s Klausem pochopitelně nijak idylický, na veřejnosti se ale snažili oba politici zachovávat dekorum: Havel víceméně nekritizoval Klausovu především ekonomickou politiku, zato si ale podržel silný vliv v politice zahraniční.

A právě rok Havlových šedesátin a ten následující byly rozhodující při plnění jednoho z hlavních úkolů, které si český prezident v půlce 90. let předsevzal: Pro někdejšího pacifistu, který navrhoval rozpuštění všech vojenských paktů, se stal jeden z nejpřesvědčenějších zastánců vstupu bývalých moskevských satelitů do NATO. Oficiální pozvánka přišla v červenci 1997. Pro Havla to znamenalo velký úspěch a zadostiučinění. Česká cesta postkomunismem se ale začala čím dál víc komplikovat a Havla - politika čekal ještě jeden důležitý úkol.

Pětašedesátiletý Václav Havel měl před sebou posledních patnáct měsíců prezidentského mandátu. (Což mimochodem ukazuje, jak „mladý” do funkce nastupoval. Václav Klaus byl v 65 letech za půlkou svého prvního termínu a Miloš Zeman se teprve chystal na úspěšnou kandidaturu v přímé volbě.)

Svět na podzim 2001 žil ještě stále v šoku z útoků na Ameriku 11. září a v české politice vládla všeobecná nehybnost (nebo stabilita, chcete-li), zaručená opoziční smlouvou mezi ČSSD a ODS, ještě přesněji mezi premiérem Milošem Zemanem a předsedou sněmovny Václavem Klausem.

Václav Havel, zvolený podruhé a naposledy českým prezidentem v únoru 1998 (po uzavření opoziční smlouvy by se mu to už zřejmě nestalo), se v těch letech stal neformálním vůdcem opozice proti paktu Zeman - Klaus. U Ústavního soudu se mu povedlo zastavit nový volební zákon, který by z menších stran udělal bezvýznamné, uhájil prezidentskou pravomoc vybírat guvernéra ČNB, postavil se proti svým soupeřům, třeba i během krize v ČT v roce 2000.

V roce 2001 už se ale konec opoziční smlouvy přece jen blížil, Zeman oznámil odchod na Vysočinu a novým předsedou ČSSD se stal Vladimír Špidla, poslední zásadní a vzhledem k předchozím chladným vztahům obou mužů dost nepravděpodobný Havlův politický spojenec.

Volby roku 2002 byly posledními, po nichž měl Havel jmenovat premiéra (svého celkově čtvrtého) a z jeho předvolebních kroků a spíše diskrétních aktivit bylo jasné, že by to neměl podle jeho představ být znovu předseda ODS Klaus.

A to se také nakonec Havlovi splnilo. Špidlova ČSSD porazila suverénně ODS o 5 procent, Špidla uzavřel koalici s lidovci a Unií svobody a stal se premiérem. Jak pak Havel řekl v létě 2003 americkému prezidentu Georgi W. Bushovi, tím „nejlepším, kterého kdy jmenoval”.

Když Václav Havel opouštěl v únoru 2003 po víc než třinácti letech (s půlroční pauzou) Hrad, bylo mu šestašedesát a byla tu další výzva: Prošlapat cestu v dosud nepoznané roli bývalé hlavy státu, která neskončila rovnou v hrobě, zapomnění či všeobecném opovržení.

Když se díváte na fotografie Václava Havla u jezera v newyorském Central parku, které vznikly pár dní po jeho sedmdesátinách, vidíte spokojeného muže zbaveného konečně všech státnických povinností (které si tedy vybral sám, abychom ho zase tolik nelitovali).

Dvouměsíční stipendijní pobyt na Kolumbijské univerzitě umožnil Havlovi konečně splnit si přání, o kterém poprvé mluvil někdy v lednu 1990: vrátit se od politiky k psaní a stvořit ještě jednu divadelní hru.

A hra v New Yorku opravdu vznikla, i když její osnovu nosil prý Havel v hlavě od 80. let. Jmenovala se Odcházení - a je o odcházení politika, o čem také jiném, že?

Havel se v roli prezidenta „na penzi” držel ve svých politických komentářích poměrně zpátky. Přivítal pochopitelně vstup do EU v květnu 2004, před volbami 2006 se veřejně přihlásil k zeleným a velmi chladně se vyjadřoval k předpokládané blížící se vládě ODS.

„Mluvil jsem s ohromným množstvím starostů ODS, hejtmany, členy zastupitelstev. A měl jsem z těch hovorů dobrý dojem. Je tam mnoho poctivých lidí, kteří chtěli dělat něco pro veřejnost a kteří se v ODS ocitli transformací Občanského fóra. Ale celou dobu se mi zdá, že z nejvyššího vedení na mě na základě četných osobních zkušeností dýchalo cosi nesympatického,” prohlásil v květnu 2006 v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Přesto se s ODS a dokonce svým nástupcem Klausem ještě jednou v zásadní věci shodl: Byla jí podpora radaru, který chtěli Američané postavit v Brdech.

„Jsme ochotni si po pár měsících zvyknout na ohromně ozbrojenou okupační armádu, která nás přes noc přepadne, ale v případě veřejné žádosti, zda bychom souhlasili s umístěním jednoho pasivního komponentu budoucí společné obrany, v sobě náhle objevíme dlouho potlačované furiantství,” napsal v únoru 2007 do deníku Právo.

Bylo to marné. Myšlenku radaru - k potěše většiny české společnosti - nakonec odpískal americký prezident Barack Obama. Když ale přijel v roce 2009 do Prahy, byl Václav Havel samozřejmě v jeho programu zanesen jako mimořádně důležitý bod.

Záběry a fotografie z oslavy Havlových 75. narozenin v galerii DOX bohužel jen potvrzovaly zvěsti, které se nesly již delší čas Prahou: Prvnímu českému prezidentovi zbývalo už jen málo sil. Na jaře ještě dokončil svůj první celovečerní film podle hry Odcházení, který se v tu dobu dočkal jen zdvořile zdrcujících kritik.

V neděli 18. prosince 2011 Václav Havel na své chalupě na Hrádečku zemřel.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované