Hlavní obsah

Debata o Dukovanech? Řešíte marginálie, zlobí se vládní zmocněnec Míl

Foto: Seznam.cz

Vládní zmocněnec pro nový jaderný zdroj Jaroslav Míl.

Reklama

14. 7. 7:12

Debata o energetice klouže po povrchu. Neřeší se v ní to nejpodstatnější - jak zajistit Čechům spolehlivou dodávku elektřiny, a to dnes, zítra i za 30 let, s respektem k životnímu prostředí i peněženkám spotřebitelů.

Článek

Tvrdí to v rozhovoru pro Seznam Zprávy vládní zmocněnec pro nový jaderný zdroj Jaroslav Míl. Dlouholetý energetický manažer, bývalý šéf polostátní skupiny ČEZ, se do přípravy zakázky sám vložil ve chvíli, kdy usoudil, že čeští politici sice o nové elektrárně léta mluví, jejich prioritou je ale výběrové řízení na dodavatele. Nikoliv už „včasné uvedení do provozu a následné bezpečné, spolehlivé a ekonomické provozování tohoto zdroje na dalších 80 let“.

V první části rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje svou vlastní cestu k roli šéfa jaderného projektu. Vysvětluje, co je třeba udělat, abychom se vyhnuli jaderným blamážím, do kterých se dostaly jiné státy. A zdůvodňuje, proč stát svěřil největší stavební projekt v historii polostátní firmě ČEZ.

Do konce června měly být podepsané smlouvy mezi státem a ČEZem, včera je měla také schvalovat vláda. Proč ještě nejsou, co kde vázne?

Vy umíte začít rozhovor absolutně útočnou otázkou! Zkusme prosím začít od začátku. Někteří novináři si bez střetu a poutavých titulků už ani neumí představit rozhovor. Bohužel na to reagují politici, a tato povrchnost povede k tomu, že se u nás nakonec nic nepostaví. A nikdo z vás za to na sebe nevezme odpovědnost! Tak jako se dnes nikdo nehlásí k výzvám na zastavení provozu jaderné elektrárny Temelín z let 2000 a 2001.

Jaroslav Míl (61)

Absolvent Elektrotechnické fakulty ČVUT

Profesní kariéru zahájil v útvaru technického rozvoje jaderných elektráren.

V 80.–90. letech se věnoval obchodu, dopravě a nakládání s jaderným palivem a odpadem. Je spoluautorem koncepce nakládání s radioaktivním odpadem, byl prvním předsedou Správy úložišť radioaktivního odpadu.

2000–2003: Generální ředitel a šéf představenstva ČEZ

Působil mimo jiné jako viceprezident Business Europe, byl členem představenstva Slovenských elektrární.

2004–2011 Prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR

On si na ně dnes už málokdo pamatuje. Ale dobře, pojďme od začátku. Jak jste se stal vládním zmocněncem pro jádro?

Někdy v roce 2018 jsem viděl v televizi diskuzi na téma „výstavba nového jaderného zdroje“. Byl jsem zděšen, jak se nediskutuje o tom podstatném. Každého zajímalo jen, kdo bude dodavatelem. Přece ale daleko důležitější je, jak se ten projekt zorganizuje. Aby se stihl v termínu, kvalitě a v mezích rozpočtu.

Takže jsem se spojil s premiérem a snažil se jej seznámit s tím, co je podle mne důležité. Žádnou další ambici jsem neměl. Jeho reakce byla, že každý radí, ale nikdo není ochoten se něčeho ujmout, a požádal mne o spolupráci. Začal jsem pracovat na přípravě, na tom, jak by se mělo u takového projektu postupovat. A okamžitě jsem se stal předmětem kritiky.

Proč?

Nejdřív vadilo, že se nic neděje. Potom vadilo, že se věci začaly hýbat. A to jsem prvních sedm měsíců kvůli administrativní nečinnosti státní správy pracoval zadarmo. Tým jsme postavili až po nástupu pana ministra Havlíčka od srpna 2019, kdy se začalo vše hýbat a projekt získal podporu. Je důležité říct, že stát mi potom těch sedm měsíců práce dorovnal.

Kdo je v týmu vládního zmocněnce

Jan Vacík: Koncem 90. let generální ředitel ČEZ, za něhož se podařilo zvrátit vlekoucí se výstavbu JE Temelín.

Jaromír Novák: Bývalý generální ředitel konzultační firmy Euroenergy, exmanažer ČEZ, byl u přípravy, stavby a spouštění JE Dukovany, u přípravy JE Temelín.

Vladivoj Řezník: Exmanažer jaderných projektů na Slovensku a v Rumunsku, exmanažer ČEZ, vedl odbor investic a techniky JE Dukovany.

Vojtěch Michalec: Exmanažer ČEZ, podílel se na výstavbě JE Temelín a spouštění JE Dukovany.

Loni v únoru jste poprvé prezentovali s premiérem a s šéfem ČEZ váš plán na výstavbu Dukovan ve Sněmovně. Popsali jste priority dalšího postupu a harmonogram, jehož výsledkem má být spuštění jaderky v roce 2036. Daří se plán plnit?

Daří, plus minus, i bez ohledu na koronavirus. Prosadili jsme věci nezbytné pro to, aby se tady vůbec elektrárna dala stavět a hlavně provozovat. Do té doby se hlavně diskutovalo, ale chyběla vůle předložit nějaký návrh k rozhodnutí. My Češi jsme takové evropské jedničky ve zpracovávání analýz, strategií a koncepcí.

Co jsou ty nezbytné věci?

Lidi, kteří se ztotožní s daným cílem, kterým je zprovoznění elektrárny v učeném termínu, za rozpočtované náklady a pochopitelně v odpovídající kvalitě. Musíte určit investora, lokalitu a technické parametry elektrárny, způsob financování, formu prodeje elektrické energie, formu výběrového řízení, získat desítky povolení a souhlasů a projít notifikačním procesem v EU. To je, velmi stručně řečeno, základ pro to, abyste mohla začít stavět.

Omyl je považovat za cíl výběrové řízení. To se stalo například při výstavbě jaderné elektrárny Belene v Bulharsku, kde bylo cílem určení dodavatele. Pak Bulhaři zjistili, že kvůli nepřipravenosti se v podstatě celý projekt ruší.

Cesta jako cíl

Jen připomenu: Belene měl stavět Rosatom. A když byl projekt v roce 2012 zrušen, muselo Bulharsko Rosatomu po prohraném soudu zaplatit v přepočtu 16 miliard korun. Jeden z mnoha příkladů, že jaderné projekty se v Evropě moc nedaří.

Druhý omyl je považovat za prioritu pouze samotnou výstavbu, a ne provoz elektrárny. Protože stavba pak nikdy neskončí. Příklad máte na Slovensku v Mochovcích. Tam se šlo na systém mnoha dodávek od mnoha dodavatelů. Zájmem dodavatelů ovšem není dokončit zakázku, ale trvale stavět a mít zajištěnou práci. To je druhý extrém, který na cestě k jádru hrozí.

Slovákům se dokončení dvou bloků zpozdilo o více než devět let a rozpočet stoupl na více než dvojnásobek. U nás se o jaderném projektu mluví minimálně od roku 2014, když zkrachoval temelínský tendr. Co se za těch pět let na straně státu připravilo?

Právě že se o tom jen mluvilo. Ještě předloni v říjnu se stále vedla debata, která tak, jak byla pojata, by vedla k promarnění desítek miliard korun. Rizikem bylo, že by se nic nepostavilo a v konečném výsledku by jadernou elektrárnu nahradil plyn.

Nechme teď výjimečně stranou jinak důležitou otázku, jestli je, nebo není pro nás velký jaderný blok jediná nutná cesta a jestli by nám ten plyn nestačil.

Počkejte, vyrábět elektřinu pro základní zatížení soustav z emisního zdroje, a ještě k tomu importovaného, je z hlediska ekologie, ekonomiky, ale hlavně bezpečnosti ta nejhorší možná varianta.

Tohle téma fakt nechme na příště, určitě se k němu vrátíme. Teď pojďte k evropským varovným příkladům. Jaderné projekty se prodražují a protahují i ve Francii, Finsku, Velké Británii. Proč bychom zrovna my v Česku měli být schopni tenhle trend obrátit?

Příčin, proč se jaderné projekty nedaří realizovat v daném čase a rozpočtu, je víc. My dnes už víme, jak je odstranit či eliminovat, ale ještě v roce 2018 tomu tak nebylo. Proto jsem si řekl, že to aspoň zkusím. Když něco jde špatným směrem, neměli bychom to nechat plavat. Protože na konci života si řeknete, že chyba není ani tak v tom, co kdo udělal, ale co kdo neudělal.

ČEZ investorem

Už loni jste zvolili způsob, jak se bude dukovanská jaderka stavět: investorem je polostátní firma ČEZ, s níž stát uzavře ony důležité smlouvy.

Důvody jsou dva. Ten první je, že ČEZ nebyl ochoten být investorem v době, kdy se permanentně mění regulatorní a legislativní podmínky a mohlo by dojít ke zmaření investice. Žádná investice tohoto typu ve světě se nedá realizovat bez systémových garancí ze strany státu, ať už je to ve Francii, v Koreji, v Číně, v Saudské Arábii, v Arabských emirátech, ve Finsku, v Anglii, v Maďarsku, ve Spojených státech koneckonců také. Druhým důvodem je prosazování bezpečnostních zájmů státu.

Proč nestaví přímo stát, když mu smlouvy zajišťují nad činností ČEZ kontrolu a když bude stavbu ze 70 procent financovat vlastním úvěrem?

Stát to neumí. To vidíme například na výstavbě dálničního obchvatu Prahy. Kvůli neexistenci asi devět kilometrů dlouhé spojky mezi D1 a D11 je víc než 30 let vedena veškerá doprava přes centrum Prahy. Kdyby stát stavět uměl, měli bychom po 30 letech od revoluce vystavěnou dálniční síť. Tohle je realita. A když chcete stavět elektrárnu, nemůžete experimentovat. Musíte odstranit rizika a příčiny problémů, které jsou ve světě na jiných projektech. Musíte mít perfektně připravený celý systém. Tečka.

Co se stalo, že stát není schopný budovat svoje klíčové infrastrukturální prvky?

Obecně se ztratila schopnost kvalifikované přípravy a realizace investiční výstavby. Jedna věc je legislativa, o které se často mluví. Roztříštěnost a nesystémovost přístupu k územnímu plánování, ke stavebnímu řízení.

Vytvořili jsme kraje, ale další plánovaný krok – racionalizace procesů a vazeb státní správy a samospráv, aby do sebe zapadaly – se už neudělal. Proto jsou u nás všechna povolovací řízení extrémně dlouhá, úředníci dělají chyby. Jsme obětí vlastních pravidel.

Druhá věc je, že chcete-li dělat investiční výstavbu za desítky miliard, nemůžete výkupy pozemků, stavební dozor, přípravné a povolovací práce atd. delegovat na nějakou firmu, která to pro vás zajišťuje. Dodavatelská firma nikdy není zainteresována na výsledku, ale na tom, že pro vás provádí činnost. Čím déle ji provádí, tím lépe pro ni.

Čtyři miliardy ve hře

Ty zatím dohodnuté, ale dodnes nepodepsané smlouvy mezi státem a ČEZem počítají s tím, že ČEZ může za určitých podmínek převést projekt na stát. Když stát – jak říkáte – neumí stavět, tak pokud nedokončenou jaderku od ČEZ převezme, bude to znamenat naprostý krach projektu a zmaření veřejných peněz?

ČEZ by celou svou dceřinou firmu Dukovany II s veškerými aktivy předával státu ve chvíli, kdy by nebyly ze strany státu plněny dojednané podmínky. Stát má ve smlouvě definovány několikanásobné možnosti auditu a nezávislé kontroly. A protože nebude umět v projektu pokračovat sám, stále bude mít možnost dohodnout smluvně, že ČEZ bude pokračovat ve výstavbě, ale už na majetku státu.

Ve smlouvách je proto systémově ošetřeno, aby stavba nezůstala státu na bedrech rozpracovaná. Nezapomeňme, že teď se bavíme o činnostech do roku 2024. Tedy o nákupu pozemků, dokumentaci EIA, vydání rozhodnutí o umístění jaderného zařízení od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, vydání územního rozhodnutí, dokončení výběrového řízení, vybavení dceřiné společnosti potřebným, a hlavně kvalifikovaným počtem zaměstnanců atd.

Ty starosti o zmaření peněz jsou zajímavé. Celková částka nad čtyři miliardy korun za toto všechno mi nepřijde jako maření peněz. Porovnejte si to s náklady jiných projektů ve světě, ale i v ČR.

(Druhou část rozhovoru s Jaroslavem Mílem, jejímž hlavním tématem jsou bezpečnostní rizika projektu, uveřejníme v nejbližších dnech.)

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené