Hlavní obsah

Je jí třináct a nemocnice na ni poslala exekutory. Má to řešit stát, říká expert

Foto: Profimedia.cz

Dívka utrpěla v šesti letech poranění na obličeji a krku a musela být hospitalizována. Dnes je kvůli složité situaci odloučená od rodiny a o sedm let starém dluhu se dozvěděla teprve nedávno. (Ilustrační foto)

29. 2. 18:05

„Stát přenáší povinnosti na nemocnice. Nikdo ničemu nerozumí a vzniká chaos,“ popisuje právník z Karlovy univerzity Ondřej Dostál, jak v Česku vznikají dětští dlužníci.

Článek

Třináctileté slovenské děvče žije v české ústavní péči. Soudní exekutoři po něm vymáhají bezmála třicet tisíc korun. Dluh vznikl za pohnutých okolností, když holčička musela být hospitalizována v plzeňské fakultní nemocnici kvůli popáleninám. Dívka měla poranění na obličeji a krku. Dnes je kvůli složité situaci odloučená od rodiny a o sedm let starém dluhu se dozvěděla teprve nedávno.

Nároky nemocnice v roce 2015 uznal okresní soud v Plzni. Po upozornění Seznam Zpráv teď nemocnice zvažuje, že pohledávku dívce v těžké sociální situaci odpustí.

Nad postupem státních institucí kroutí hlavou právník Ondřej Dostál, který přednáší na Karlově univerzitě a zdravotnickému právu se věnuje dvacet let. „Byla tam série několika pochybení,“ je přesvědčený odborník.

Jak podle vás mohlo dojít k tomu, že se v nemocnici zadlužila šestiletá dívka?

Patrně ji doprovázel někdo, kdo přesně neznal svá práva a povinnosti. Neměli možná kartičku pojištěnce, takže lékaři nevěděli, že je pojištěnkou slovenského systému.

Jenže to byl jen začátek problému.

Nemocnice pak nezjišťovala, jestli dívka pojištění měla, nezapracoval ani soudem ustanovený opatrovník, nebo ten soudní čekatel, který nepochybně mohl a měl záležitost řešit. Také si toho mohl všimnout okresní soud, který o pohledávce rozhodoval. Tam si měli uvědomit, že jsme v Evropské unii a že neodkladná péče dítěti se vždycky hradí ze zdravotnického systému země, kde má pacient občanství.

Když se v nemocnici zadluží dítě, pohledávku zařízení většinou vymáhají po zákonných zástupcích. Proč to tady bylo jinak?

Ano, taková situace by neměla vzniknout. Souvisí s tím druhá věc, po které bych se pídil. I kdyby doktoři nevěděli, že je to slovenská pojištěnka a má péči zadarmo, tak byli povinni předem poučit pacienta o ceně a vyžádat si souhlas. Od roku 2012 platí zákon o zdravotních službách, který to zaručuje. Když pacient souhlasil, tak je povinen platit.

Pokud souhlas nedal, nebo nebyl poučen, tak po něm nemocnice nemá co chtít. Tady, protože se jednalo o šestileté dítě, nepochybně nemohlo být poučeno o ceně a dát souhlas samo, ale musel tam být nějaký zákonný zástupce. Dovozuji, že by asi neměli exekučně honit třináctiletou dívku, ale zákonného zástupce, který souhlas podepsal, pokud tedy vůbec.

Případů dětských dlužníků v nemocnicích jsou stovky. Celkově milionové pohledávky jsou většinou těžko vymahatelné. Jak má stát situaci řešit?

Zdravotníci špatně znají práva i vymahatelnost. Těm to nejde vyčítat, ale potřebné náležitosti neznají ani šéfové nemocnic a Ministerstvo zdravotnictví. Je to znát i z dalších mediálně známých případů. Třeba když pacienti krachující nemocnice v Rumburku jezdí na ošetření do Německa. Nebo kauza paní Hutníkové, která potřebovala pro dítě operaci vzácné oční nemoci a pojišťovna ji nejdřív odmítala zaplatit. Pojišťovna si s ministerstvem píše dopisy a všichni se snaží vytvářet dojem, že nikdo za nic neodpovídá, což samozřejmě tak není.

Jste odborník na zdravotnické poplatky, jak vůbec dětské dluhy vznikají?

Je několik možností. Zaprvé, nejedná se o účastníka českého systému zdravotního pojištění ani pojištěnce, který má péči zajištěnou díky členství v EU. Typicky jsou to děti z Ukrajiny nebo ze Střední Asie nebo děti narozené rodičům, kteří sami nejsou pojištěnci a tím pádem ani jejich dětem nevznikla účast na systému zdravotního pojištění.

Nemají tady trvalý pobyt, nemají tady azyl, prostě nevejdou se do žádné kolonky. Toto se dlouhodobě neřeší a ten postih pak vzniká v situaci, kdy ten poskytovatel v podstatě musí honit pacienta o peníze. V neodkladných případech popálení, úrazů, nakažlivých nemocí dokonce poskytovatel musí pacienta přijmout a ten se musí podrobit léčbě. Nebo je třeba v bezvědomí a pak se dozví, že platí. Čili toto je asi největší a nejčastější problém dluhů.

Jak jinak ještě mohou pohledávky vzniknout?

Jsou tu také čeští občané nebo účastníci systému, kteří dostanou nehrazenou péči. Třeba regulační poplatky byly nastavené zcela směšně v tom, že je vymáhaly nemocnice, nikoli zdravotní pojišťovna. Tato záležitost naštěstí zanikla, už se dořešily jenom staré dluhy, protože skoro všechny regulační poplatky vláda zrušila.

Větší problém je péče nehrazená, ale potřebná, kterou jsem řešil opakovaně u výjimečných úhrad. Příklad? Máme lék takzvaně život zachraňující, který dosud nemá schválenou úhradu Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Rodič ho dítěti musí zajistit, protože dítě jinak umře, ale musí si péči zaplatit, pokud se mu nepodaří vyřešit to se zdravotní pojišťovnou jako mimořádné schválení revizním lékařem. Toto je neřešený problém. Naštěstí zatím vždycky v případech, o kterých vím, pojišťovna zpětně úhradu schválila.

Nemocnicím velí morální a zákonná povinnost děti ošetřit, pak ale musí jednat s péčí řádného hospodáře a nějak dlužníky dohledat. Jak tedy systém změnit?

Co se týče nepojištěných, měl to řešit už návrh zákona předložený parlamentu v roce 2014, který neprošel. Od té doby se na reformu nesáhlo. Asi je potřeba vymezit nějaký užší rozsah péče, jenž dostanou i ti, kteří nejsou schopní platit. Prostě to bude charita ze strany českého státu, který peníze zaplatí nemocnicím. A pokud jde o péči nad rámec, musí být jasně dáno, co už poskytovatel dělat nemusí. Je to i časté téma s migrační krizí. Čili toto téma musí někdo vážně řešit, ať pak může nemocnice říct: Zachráníme vám život, poskytneme neodkladné ošetření, ale když budete potřebovat třeba biologickou léčbu rakoviny, tu už tady máme jen pro občany.

Ústavní soud se v posledních nálezech postavil na stranu dětských dlužníků. V nemocnici je to ještě ožehavější téma než třeba černý pasažér. Jak byste to řešil v novele exekučního zákona?

Je vysoce žádoucí, aby tyto dluhy vymáhal stát, nenechával to na hrbu nebohým poskytovatelům. Situace, kdy se to hodí na krk nemocnici, která ví, že jí dluhy nikdo nezaplatí? To je špatně z hlediska všech zúčastněných.

Foto: archiv Ondřeje Dostála

Ondřej Dostál se věnuje zdravotnickým poplatkům dvacet let.

Nešetří nemocnice ve složité situaci záměrně každou korunu?

Tento výrok se připisuje Napoleonovi: není potřeba hledat korupci nebo zlou vůli tam, kde to lze vysvětlit pouhou neschopností. A to je přesně tato situace. V roce 2012 se novým zákonem ustavil vztah lékař-pacient nebo nemocnice-pacient jako soukromoprávní smlouva. A nikdo si neuvědomil, že soukromoprávní smlouva vzniká tak, že tady máme dva lidi, jejichž smluvní vůle se setkají.

Jenže v nemocnicích je to specifické, že?

Nemocnice musí popáleného ošetřit a dítě popálené žádnou vůli nevyjadřuje a zákonné zástupce mít nemusí. To znamená, že smluvní vztah úplně nefunguje. Je tu error přímo v základní regulaci. Stát přenáší na zařízení povinnosti vyplývající z Listiny základních práv a svobod, které má zaručit sám. Nikdo ničemu nerozumí a vzniká tento druh chaosu.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené