Hlavní obsah

Žantovský: Madeleine znala Putina i Lavrova, čekala od nich jen to nejhorší

Foto: ČTK

Michaela Žantovského s Madeleine Albrightovou pojilo blízké přátelství.

Reklama

23. 3. 21:10

Ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský s Madeleine Albrightovou mluvil ještě před dvěma týdny. Bývalá ministryně zahraničí USA zemřela ve středu ve věku 84 let na rakovinu.

Článek

V „covidových“ hovorech spolu prý klábosili o rodinách, ale rozebírali také Vladimira Putina. V rozhovoru pro Seznam Zprávy Žantovský na bývalou americkou ministryni zahraničí vzpomíná jako na velkou Češku, Američanku a ženu.

„Po listopadu 1989 byla jedním z prvních vysokých politiků, kteří sem přijeli nejen se dívat a obdivovat, ale také pomoct: Havlovi s budováním prezidentské kanceláře nebo i s volebním zákonem před prvními svobodnými volbami v roce 1990,“ vzpomíná Žantovský.

Kdy jste spolu naposledy mluvili?

V době covidu jsme spolu měli rituál, že jsme si každou neděli volali. Takže jsem s ní naposledy mluvil před více než 14 dny. Volal jsem jí i ty poslední dvě neděle a nedovolal jsem se. Tak jsem měl tušení, že něco není v pořádku. V tomto byla nesmírně pravidelná.

Co jste si povídali ve vašich covidových rozhovorech?

My jsme si povídali o všem. Znali jsme se opravdu dlouho, trávili jsme spolu čas i mimo profesní život, takže jsme si povídali i o rodinách, dětech a vnoučatech, ale samozřejmě i o politice, Bidenovi, Zemanovi, všech našich různých známých. Také jsme vzpomínali, co všechno jsme zažili s Václavem Havlem a jaké to bylo skvělé na začátku v 90. letech. Klábosili jsme, neměli jsme žádnou danou agendu.

Tak to jste asi stihli probrat i válečnou agresi Ruska na Ukrajině. Jak se na situaci dívala?

Velmi to na ni dolehlo a ranilo ji to. Ona sama měla pocit, že se zasloužila o nějakou lepší podobu světa po konci studené války. A toto je něco, co šlo opačným směrem. Dnes už to mohu říct, ona osobně znala Putina a ještě více a velmi hluboce Sergeje Lavrova a očekávala od nich jen to nejhorší.

Jak vypadal její život v posledních letech? Konzultovala s ní demokratická administrativa ještě tyto otázky, vzhledem k jejím znalostem regionu i jejímu původu?

Byla poslední roky hodně izolovaná. Což asi souviselo i s nemocí, o které ale sama vůbec nemluvila. Měla nějaký kontakt se svými spolupracovníky, ale nebyla přímo u aktuálního dění.

Koho ztrácí svět v osobnosti paní Albrightové?

Ještě jsem o tom neuměl přemýšlet. Napadají mě jen samé superlativy. Byla to velká Češka, která nikdy nezapomněla, že je Češka. Byla to velká Američanka, která dosáhla jako žena nejvyššího politického postavení ve své době v americké historii. Byla to velká žena, která se vědomě věnovala otázkám žen a ženské rovnoprávnosti.

Její citát, že v pekle je vyhrazené speciální místo pro ty ženy, které nepomáhají ostatním ženám, mají generace aktivních žen zapsaný v srdcích.

To jí ho dokonce kdysi vyčítali. Musím ale také říct: Byla to strašně dobrá a věrná kamarádka. Bůh ji opatruj.

Jak byste popsal její přínos k české demokracii?

Já s ní byl v kontaktu od roku 1988 či 1989. Už před tím, když tu byla na návštěvě v 70. letech, byla v kontaktu s Jiřím Dienstbierem, kterého znala už z Washingtonu, a některými dalšími disidenty. Po listopadu 1989 byla jedním z prvních vysokých politiků, kteří sem přijeli nejen se dívat a obdivovat, ale také pomoct: Havlovi s budováním prezidentské kanceláře nebo i s volebním zákonem před prvními svobodnými volbami v roce 1990. Tedy pomáhala velmi konkrétně. Když přijela, chodili jsme tehdy na Vikárku, což byla hospoda na Hradě, tam jsme kreslili různé pavouky a probírali různé legislativní precedenty.

Když o tom mluvíte, jaká měla oblíbená místa v Praze?

Velmi si potrpěla na nezdravé české jídlo, které jí vařila maminka. Takže jsme chodívali někdy k Modré kachničce, měla ráda kachnu se zelím a knedlíkem. Měla ráda hradčanskou část Prahy nejen kvůli Havlovi, ale protože tam v dětství pobývala. Madeleine milovala Prahu.

Dnes v souvislosti s válkou na Ukrajině doceňujeme to, že jsme členy NATO. Dá se říct, že to je její zásluha, že to tak trochu prolobbovala?

Je to určitě její vklad, i když v první Clintonově administrativě byla velvyslankyně při OSN a přímo do těchto věcí nezasahovala. A také si musela dávat trochu pozor. Když Havel jednou přijel do Washingtonu, tak si z něj Clinton dělal trochu legraci a říkal: Vy jste jediná země, která má ve Washingtonu dva velvyslance. Ale ten přínos byl hlubší a dlouhodobější. Celá její rodina má příběh naprosté identity s českou demokracií a bojem za ni. Nedělala to jen kvůli Československu a nám, ale kvůli demokracii v Evropě a na celém světě. A tak si ji budeme pamatovat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované