Článek
Pokud sledujete českou politiku, pak rozumíte, když se nějaká událost žertem označí za „vítězství Institutu Václava Klause“.
Pro jistotu, bývalý prezident, jak známo, rád mluví v množném čísle, když něco komentuje, a nezdráhá se přihlásit ke světovému dění. Občas to proto vypadá, jako by událost byla výsledkem také práce týmu z pražské Hanspaulky, kde Klaus nyní působí. O návratu Donalda Trumpa do Bílého domu jsme například „my nikdy nepochybovali“, „vždy jsme věřili v sílu autentické pravice“ a podobně. Proto vítězství IVK.
Tento týden zažil Klausův tým další velký okamžik. Tentokrát ale reálný, žerty stranou. Po loňském volebním triumfu Motoristů, které vede bývalý mluvčí IVK Petr Macinka, šlo o dosud nejvýraznější vítězství IVK. Exprezident dostal historickou příležitost zatočit se zbytky pravdy a lásky, které v zemi ještě zbyly.
Petr Macinka, ministr zahraničí současné vlády, představil svůj poradcovský sbor - skupinu nejbližších lidí, kteří mu budou pomáhat s politickými prioritami na ministerstvu, jak to sám definoval. Většinu z jeho šesti členů tvoří pracovníci IVK nebo lidé, kteří s ním nějak kooperovali.
V čele poradců stojí ekonom Filip Šebesta, nynější dvojka ministerského kabinetu, jenž v IVK strávil dvanáct let, paralelně s Macinkou. Výraznou postavou je Jiří Weigl, Klausův hradní kancléř a nyní výkonný ředitel IVK. Je tu Jindřich Forejt, zřejmě nejznámější protokolář v zemi a momentálně „analytik IVK“ a další.
Půjde o docela malý tým, z něhož navíc část lidí bude pracovat externě. Přesto je to pro Václava Klause velký comeback hlavní branou Černínského paláce. Ještě nikdy neměl tak klíčový vliv na centrálu české zahraniční politiky, jaký se mu nabízí nyní.
Zpočátku, když byl premiér, v čele Černínu sedělo několik jeho ministrů. Jenže byla jiná doba - Václav Klaus budoval kapitalismus, ministerstvo se stavělo od základu s novými lidmi a „velká“ zahraniční politika se do značné míry dělala na Hradě.
Když pak diplomacii převzal Klausův ideový oponent, i tak dokázal už nový prezident leccos prosadit. Pořád to ale byly jednotlivosti - velvyslanecké nominace, konkrétní cesty. Teď poprvé je mu loajální sám ministr a jeho nejbližší lidé ve vedení úřadu. Co to bude znamenat?
Vydrželi
Definitivně může skončit lidskoprávní politika Česka, kterou po revoluci inicioval Václav Havel. Po jeho odchodu z funkce v roce 2003 se zájem o osudy lidí v nesvobodných režimech přirozeně přesunul na ministerstvo zahraničí, odkud se rekrutovali její pokračovatelé.
Klaus se podpoře disidentů, jíž si Česko vydobylo respekt spojenců a bylo tím zajímavé, vzpíral; kritizoval ji a v posledku zesměšňoval jako naivní „humanrightismus“. Jednak proto, aby se vymezil vůči Havlovi, a pak také kvůli obhajobě byznysového pragmatismu v mezinárodních vztazích, kde se (téměř) všechno poměřuje penězi.
Zhmotnilo se to mimo jiné v podpoře společnosti PPF Petra Kellnera, jíž Klaus umetal cestičku, tu v Rusku, tu jinde. PPF pak zaplatila první roky jeho institutu. (Tuhle roli před časem převzal uhelný magnát Pavel Tykač.)
Ani v samotném Černínu daleko od Václava Klause ale neměla agenda lidských práv vždy na růžích ustláno. Pod tlak se dostala opakovaně a nejvíc v době prezidentování Miloše Zemana. Odmítnutí havlovské politiky jako „škodlivé a chybné“ a následně hluboký předklon českých ústavních činitelů před hlavním čínským komunistou v roce 2016 se měly vrátit v podobě deště stovek miliard, jež měly pršet na Česko. Jak to dopadlo, víme.
Lidskoprávní politika nicméně přežila a přežili i lidé, kteří ji v Černínu koordinovali. Dost za to ale může i fakt, že v čele ministerstva dosud nikdy nestál člověk, pro něhož by její vykořenění nebylo „jen“ prostředkem k dosažení nějakého cíle, řekněme více prodaných traktorů do Číny, ale cílem samotným. To se teď změnilo.
Všechno pryč
Petr Macinka takovým člověkem je. Motoristy dost možná netankují sudetští Němci ani Benešovy dekrety - v rozporu s exprezidentem -, výsměch podpoře lidských práv coby „levicového kýče“, sestře nenáviděného progresivismu a wokeismu, ale ano.
„Hodnotová politika v České republice loni v říjnu skončila,“ prohlásil opakovaně Petr Macinka v narážce na výsledek voleb. Svoje proklamace od té doby doprovodil konkrétními kroky – humanitární pomoc a program transformační spolupráce jsou minus 70 % peněz v rozpočtu MZV oproti loňsku, dole je pomoc Ukrajině.
Podporu pro svoje tažení má navíc ministr u obou koaličních partnerů a také premiéra (u něho si výjimku pro zachování pomoci zatím osobně vyprosila lídryně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská), a i to je historická novinka. A teď má Petr Macinka ještě k ruce osvědčená jména z hanspaulského institutu.
Václavu Klausovi se tak může po těch letech splnit sen - přes nového ministra rozprášit poslední otisky politiky muže, na kterého celý život žárlil, vymazat Havla z instituční paměti Černínu. Udělá to? A proč by to vlastně neudělal?
