Článek
Když se řekne protiraketový radar v Brdech, pamětníci si velmi pravděpodobně jako první vybaví podivuhodné dobové momentky. Třeba jak tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová s greenhornem Janem Vyčítalem zpívali tomuto vojenskému zařízení své „dobrý den, radare, prostě welcome“. Nebo jak se mu naopak řada osobností bránila hladovkou - ve jménu světového míru i uhájení houbařských práv v brdských lesích.
Je to téměř dvacet let, co kauza radar rozechvěla českou společnost. Dnes je přitom zjevné, jak by se nám radar hodil.
Už víme, že na přelomu tisíciletí vyhlížený konec dějin – jejich mírový happy-end - nenastal. Protivzdušná obrana je vzhledem k raketám a dronům z Ruska, které v posledních týdnech oťukávají východní prostor NATO, dost aktuální téma. A v neposlední řadě se o radaru jednalo v době, kdy byli dnes o dost vlažnější Američané ochotní tuto vojenskou základnu na českém území zaplatit.
Bitva o radar je jednou provždy prohraná. Patří minulosti. Ale bezpečnostní témata, která povedou k citlivým debatám ve veřejném prostoru, se vracejí urgentněji než dřív – o výši investic do obrany, o možném zapojení českých vojáků a vojaček k zajišťování příměří na Ukrajině – až jednou nastane –, o potřebě postavit nové spojenecké základny i v Česku v rámci vyztužení aliančního východního křídla či o civilní obraně, která se dotýká každého z nás.
Dění kolem radaru poskytuje lekce, které nám mohou pomoct projít současným složitým obdobím méně rozechvěle než tehdy.
„Ruské prachy“ ve hře
Americkým radarem a marnou snahou umístit ho v Brdech jsem se v letech 2007–2010 zabývala jako novinářka. Letos jsem se k němu vrátila na akademické půdě: napsala jsem o antikampani proti výstavbě americké základny diplomovou práci.
Diplomka vyšla z jednoho přímočarého vyjádření, které mi v rozhovoru pro Seznam Zprávy poskytla legenda české diplomacie a jeden z radarových vyjednavačů Martin Povejšil v roce 2023, krátce před svou předčasnou smrtí po vážné nemoci:
„Tehdy (během antikampaně proti radaru – pozn. autorky) jsme si uvědomili, že proti nám běží široce pojatá vlivová operace z Ruska, které přisluhovala zdejší pátá kolona. Měli jsme informace od zpravodajských služeb, že to běží, že za tím jsou ruské prachy. Věděli jsme to, ale neuměli jsme s tím zacházet.“
Kudy tekly ty „ruské prachy“? Bývalý elitní americký diplomat Cameron Munter s odvoláním na zpravodajské služby USA ve studii popsal rakouskou či německou cestu a propojení přes neziskové organizace. Tehdejší radarová vyjednavačka a současná velvyslankyně v Izraeli Veronika Kuchyňová Šmigolová zmiňovala dobové zpravodajské informace o podezřele uhlazeném financování zastřešující organizace protiradarového odporu Ne základnám. A přidala i zajímavost, že tajné služby v té době vystopovaly i jistý sponzoring antiradaru z Blízkého východu, konkrétně ze strany libanonského Hizballáhu. BIS mluví o tom, že „na zpravodajských operacích souvisejících s radarem se podílely rezidentury Ruské federace, které navzájem spolupracovaly“. To dokládá mohutnost a význam celé operace.
Hybridní premiéra v Brdech
Dnes nikdo v odborných kruzích nepochybuje o tom, že antikampaň proti radaru byla jednou z prvních hybridních vlivových operací Ruska v éře po skončení studené války v našem regionu. Z dnešní perspektivy se dá říct, že i jednou z raných kapitol novodobého střetu mezi Západem a Ruskem, který vyvrcholil napadením Ukrajiny a roky se táhnoucí válkou.
V té době ale vše kolem radaru vypadalo autenticky. A jako veřejnost jsme měli omezené možnosti rozpoznat, co se děje. Pojmy jako dezinformace a hybridní či informační války ještě zdaleka nebyly v oběhu. S komunikačními technologiemi se většina společnosti teprve učila, Česko také bylo čerstvě v NATO a EU a žilo svůj sen o rychlé transformaci ve stabilní západní zemi. A naprostá většina řadových odpůrců projektu byla nepochybně přesvědčená o tom, že stojí na správné straně historie a dovedly je k aktivismu upřímně prožívané ideály.
Jen jim k tomu v zákulisí – podle staré dobré sovětské kuchařky, která stojí na zneužíváním výsad a slabin demokracie a svobodné občanské společnosti – zatápěli pod kotlem Rusové.
„Zmatení jazyků“ a silné společenské polarizaci ve věci radaru navíc rozhodně nepomáhala lehkovážnost, s níž někteří politici nakládali se zahraničněpolitickými tématy jako s municí domácího politického boje. Jiní zase postrádali vnímavost vůči historicky narušené odolnosti české společnosti.
Češi do zbraně?
Nelze samozřejmě všechno svádět na ruské operace a špiony. Ti už během dění kolem radaru ukázali, jak dobře znají českou společnost, její slabiny a obavy. Antiradarové narativy, které podle českých zpravodajců vypouštěli do českého veřejného prostoru v rámci radarové antikampaně, se v nových variacích vracejí i v aktuálních debatách o bezpečnost. Jde zejména o spoluvinu za „závody“ ve zbrojení, zastrašování, že se z Česka stane cíl vojenských a zejména jaderných útoků, zdůrazňování naší „malosti“ ve vztahu k velmocím, reminiscenci na mnichovské „o nás bez nás“ či na okupaci 1968 a zadušené reakce na tyto zásadní okamžiky dějin českého státu.
To vše jsou ne příliš zdravé kořeny českého pacifismu, který se od radarových dob pravděpodobně příliš nezměnil. Projevuje se to mimo jiné v postojích Čechů a Češek k obraně země, kdy její ohrožení je největší od druhé světové války. Například institut Solvo ve spolupráci s agenturou SC&C změřil, že 11 procent Čechů a Češek je připraveno bránit zemi se zbraní v ruce. Dalších 30 procent se přihlásilo k nevojenské podpoře obrany, například v logistice či zdravotnictví. Podle letního průzkumu agentury STEM je to 28 procent respondentů, kteří připouštějí, že by šli bojovat, 12 procent z nich odpovědělo „určitě ano“.
Je to prostě pro českou společnost citlivé téma, které potřebuje nové impulzy do veřejné debaty - srozumitelné příběhy, které zvýší odolnost a alespoň částečně pomohou léčit národní traumata. Práce se „soft power“ tématy je důležitá v domácí debatě i naší zahraničněpolitické komunikaci. Zároveň by měla mít autentický český rozměr vycházející z pochopení české společnosti.
I to je lekce z radaru. Díky němu víme hodně. Že tyto debaty se dlouhodobě snaží rozkládat naši rivalové, jednoznačně Rusko. Víme i to, že pro českou společnost je to autenticky složité téma. A pro politickou scénu obrovská zkouška zodpovědnosti. A víme i to, že cena za nezvládnutí těchto debat může být vysoká, protože to posiluje nepřítele.
