Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dejte 5 procent a my vám opravdu pomůžeme podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Dala by se tak nazvat výzva Donalda Trumpa evropským spojencům v NATO, Českou republiku nevyjímaje? A dodejme, že hlavním podnětem ke vzniku NATO 4. dubna 1949 byl komunistický prosovětský převrat v poválečném Československu.
Letošní summit NATO v Haagu představuje změnu nejen v dohodě na navýšených výdajích členských států, ale i v tom, že americká podpora kolektivní obraně přestala být zřejmě bezpodmínečná. Právě kvůli podmínce navýšení obranných výdajů. Přesto bych to nenazval kšeftem – jde o investici každého členského státu do vlastní obrany, nikoli do pokladny Spojených států. Leckteré z těchto výdajů sice půjdou do USA za tamní zbraně, ale použití a nasazení těchto zbraní bude zcela pod kontrolou těch, kdo si je koupí.
Otázek nad novým vývojem NATO jistě bude víc a odpovědi bychom měli znát. Nikoli kvůli vysvětlení výdajů, ale kvůli bezpodmínečnému pocitu bezpečí, na který jsme si za tři desítky let zvykli jako na samozřejmou součást našeho každodenního života. Zejména pak ti z nás, kteří ještě zažili sovětské tanky v ulicích našich měst.
Tato otázka je pro českou kotlinu vážná, možná vážnější než předvolební pokusy dělat z brutálního růstu vojenských výdajů politické téma. Téma to sice je, ale spíše ve smyslu, kde na to vezmeme, než zda takové peníze na obranu dáme. Trvám ale na tom, že zásadnější je, zda můžeme s Američany počítat a spoléhat na ně.
Meziválečné Československo věnovalo značné diplomatické úsilí tomu, aby zorganizovalo v Evropě nějaký systém společné bezpečnosti, a uzavřelo několik obranných smluv s významnými spojenci. Po nástupu Hitlera v Německu první republika postupně navyšovala vlastní výdaje na obranu až do astronomických částek v desítkách procent, a přesto nebyla úspěšná. Trochu jsme si zvykli na interpretaci, že jsme tehdy byli zrazeni spojenci, kteří nám nepomohli. Ovšem stále zřetelněji z historických zkoumání vyplývá, že problém byl v tom, že jsme se nezačali bránit a přistoupili na kapitulaci. Že jsme své zbraně nepoužili. Tak došlo k odevzdání Sudet a odchodu Slovenska, následoval německý protektorát.
Museli jsme bojovat nad Londýnem, u Tobruku, v Karpatech, v kryptě kostela Cyrila a Metoděje a nakonec i při povstání v Praze, aby se nám vrátila šance na obnovu státu. Ale ani to nemělo dlouhé trvání.
Pokud dnes sedíme u stolu, kde jedná NATO, pak to není jen proto, že budeme vydávat pět procent na obranu, ale proto, že jsme se dokázali do západního společenství vrátit, setřást vlastní historickou mizérii a postavit se na své vlastní nohy.
To, co garantuje naše členství, nejsou výdaje na obranu, ale udržitelnost demokratického systému a naše vůle jej nejen udržovat, ale také bránit. Je na místě zdůraznit kontrast, který proti naší mnichovské zkušenosti s kapitulací postavila Ukrajina. Napadená země se brání, prezident neuprchl, ale pracuje na tom, aby vlastní obrana získávala podporu západního světa a nakonec se ubránila.
Vzdychání nad výdaji na obranu nebo nad excentrickými názory současné americké administrativy není na místě v situaci, kdy pár tisíc kilometrů od nás dopadají ruské rakety a bomby a Kreml si dovolí vyslovit požadavek na odchod NATO z našeho regionu. A proč to říká? Jednoduše proto, že právě a pouze NATO mu brání v tom, aby se pokusil o návrat do doby, kdy střední Evropa nebyla součástí Západu, ale sovětského impéria.
Nepochybuji o tom, že dokážeme peníze na obranu nalézt, ušetřit a rozumně vynaložit. A budeme se kvůli tomu hádat a vzájemně se osočovat, ale je důležité, abychom v pozadí věděli, že zbraně, které si pořizujeme, také dokážeme případně použít – a bez zaváhání. A právě na to se ptejme všech, kteří usilují o ústavní pozice v příštích volbách. Nikoli v Bílém domě, ale ve Sněmovní a ve Strakovce.
