Američany na Ukrajině ekonomicky zajímá jen surovinová dohoda, říká Kopečný

Nejistota kolem míru na Ukrajině české podnikatele stále staví do vyčkávacího módu. Na obnovu válkou poničené země s nimi ale čekají i „dravější“ konkurenti, například z Německa. „Procentuálně čerpání evropských i jiných financí mají násobně vyšší než země střední a východní Evropy. A to se týká i projektů směrem do Ukrajiny,“ říká Tomáš Kopečný.

Na západoevropské státy se v tomto ohledu sice částečně dotahuje Polsko, s nímž Česko nastartovalo spolupráci, bez aktivního zapojení v Bruselu a kvalitního lobbingu se ale české firmy neobejdou. „Faktem zůstává, že ať už se to týká projektů pro Ukrajinu, nebo pro zbytek světa, musíte být u zdroje, což je Brusel,“ zdůrazňuje vládní zmocněnec v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Před pár dny jste se vrátil z Ukrajiny z další české podnikatelské mise. Přinesla kýžený výsledek? A koho všeho jste „vyvezl“?

Bylo tam téměř 30 českých firem z velmi různorodých odvětví. Od investorů do startupů přes energetické firmy, které dělají například kogenerační jednotky. Nechyběli ani dodavatelé různých zdravotnických pomůcek, stejně tak firmy, které na Ukrajině chtějí investovat do vodohospodářství.

Zhruba třetina zástupců těchto firem už tam se mnou byla poněkolikáté. Je to pro ně příležitost dostat se na různá jednání, potkat se se spoustou partnerů, municipalit nebo i s ministry.

Tentokrát jsme navštívili Lvov, Kyjev a Dnipro. V každém místě jsme měli podnikatelské fórum, kde se sešla vždy přibližně stovka ukrajinských partnerů. Někdy to byly firmy, které jsou vyloženě odběrateli produktů, někdy to byli konzultanti, kteří dál chtějí zastupovat české firmy.

Těsně před ukrajinskými schůzkami jste se sešli i s polskými podnikateli. Plánuje se tedy spolupráce s Poláky?

S Poláky jsme se sešli kvůli tomu, že zkrátka polský export na Ukrajinu se od začátku války výrazně zvýšil, tvrdí že o 400 procent. Ten náš se zvedl o 70 procent. Synergie dává smysl například při využívání určitých finančních nástrojů, které obě země mají v národních rozvojových bankách nebo v pojišťovnách na export.

Jaké konkrétní projekty s českou účastí už na Ukrajině běží?

Během posledního roku se podařily v oblasti energetiky tři velké zásahy. Když začnu u toho největšího, tak první je v oblasti jaderné energetiky, kde se české společnosti Škoda JS podařilo podepsat kontrakt na významné dodávky náhradních dílů a modernizaci existujících jaderných elektráren na Ukrajině.

Druhou velkou věcí je česká největší investice ze strany Moravských naftových dolů. V září minulého roku úspěšně otevřeli větrnou elektrárnu v Orivu ve Lvovské oblasti. Funguje velmi dobře, má výkon 60 megawattů. Je to i příkladem toho, jak pracovat s ukrajinskými bankami a ukrajinskými místními partnery, protože to je vlastně společný podnik Moravských naftových dolů a místního partnera.

A do třetice?

Třetí oblast jsou kogenerační jednotky. Během posledního roku se nám tam podařilo dodat od tří českých firem desítky megawattů výkonu, což je třeba pro Charkovskou oblast nebo Charkov zásadní příspěvek k jejich neustále ničené energetické infrastruktuře.

Ještě bych chtěl zmínit i oblast zdravotnictví. Evropskou komisí nám byly schváleny vysoké finance – přes dvě miliardy korun – na modernizaci šesti nemocnic.

Na Ukrajinu jste poprvé vzal i odborníky na duševní zdraví. Jaká spolupráce se v této oblasti dohodla?

Před dvěma lety jsme začali přispívat například i na výstavbu rehabilitačních center, bylo to o fyzické rehabilitaci, o protézách. Jenže všechny ukrajinské nemocnice, s nimiž jsme pracovali, v průběhu roku 2023 přišly na to, že to nefunguje bez toho, aniž by v každé z nich bylo co nejlepší a nejvýkonnější psychiatrické, terapeutické oddělení. Zkrátka je nutné zaměřovat se i na duševní rekonvalescenci.

Ohromné množství lidí má psychologicko-psychiatrické problémy, posttraumatické stresové poruchy. Vyšší statisíce až miliony lidí potřebují nějakou průběžnou péči. Ukrajinský psychiatrický systém byl dlouhodobě vedený v sovětském stylu, za ostnatým drátem. Zavřít tam lidi ve 30 letech a nechat je tam dožít, to je ze všech hledisek, z lidského i ekonomického, nepřijatelné.

Jak tedy mohou čeští specialisté pomoci?

Naší ambicí je rozšiřování projektů, které už běží. Na misi se mnou byl například Pavel Říčan z Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví. Už loni do Česka pozval psychiatry ze šesti nemocnic z celé Ukrajiny, rozběhli spolupráci.

Dále s námi byla na Ukrajině i ředitelka Nadace Bona Jana Dvořáková, která také školí a navíc se snaží pomoci ukrajinským ženám, které se vrátily z ruského zajetí. To jsou nejhorší z nejhorších příběhů. Tedy celé je to i o předávání zkušeností, o vysílání našich expertů na stáže na Ukrajinu, jejich expertů na stáže sem, abychom prostě co nejvíce posílili tamní kapacity.

Svěřit se do péče psychiatra či psychologa, to je ještě i v Česku pro mnohé tabu. Jak jsou na tom Ukrajinci? U nich, jak jste říkal, ještě mnohde přežívá sovětský psychiatrický styl? Skrývají své duševní problémy?

Moje zkušenost je, že je to velmi detabuizované a destigmatizované oproti tomu, jak to tam bylo před pěti lety. Dokonce bych řekl, že je to tam méně stigmatizované než v Česku. Nestydí se za to, umějí si říct o pomoc. Už to není ta silná „macho kultura“, taková ta hrdost mužů, že přece neprojeví slabost. To pod vlivem okolností mizí.

Jak se pomoc v oblasti duševního zdraví financuje? Jsou na to speciální granty?

Víte, celkově zdravotnictví je velmi těžko financovatelné, proto vlastně velkou část českého dvoumiliardového projektu tvoří z 90 procent granty. Pokud se tedy bavíme o frontové linii. Pokud je to víc na západě, tak se jedná o 70 procent.

V případě duševního zdraví to není o dodávkách techniky, je to opravdu o penězích do lidského kapitálu.

Pojďme se vrátit k byznysu. Když jsme spolu mluvili před několika měsíci, tak jste říkal, že pro české firmy je výhodnější soustředit se spíš na východ Ukrajiny, protože západ už mají v hledáčku západoevropské firmy. Platí stále tato rada?

Samozřejmě z fyzického hlediska je východ nebezpečnější, ale z investičního hlediska pořád platí, že je to velká přidaná hodnota. Je to příležitost, protože je tam stále prázdný trh. Konkurence je tam nejméně. Klíčové je ale narazit tam na schopný management v municipalitách a ve firmách, které budou odebírat.

Zhoršené podmínky nicméně zohledňují i programy například z Evropské unie, které projekt pokrývají z 90 procent. Na západě, kam míří drtivá většina investorů, jen třeba z 50 nebo ze 70 procent. Každopádně stále je i ze strany českých investorů větší zájem o západ Ukrajiny.

Je přesto Česko zastoupeno už i na východě?

Dodáváme dnes například víc než třetinu veškeré energie do Charkova, což je milionové město. Zemědělské aktivity si tam drží i firma Agromino. Dále v Dnipru má vývojovou kancelář Škoda Transportation. Tedy nějaké české aktivity tam jsou, nicméně dříve bohatý východ, který tvořil většinu ekonomiky Ukrajiny, je dneska ten křehký, slabý. Naopak dříve chudý západ se stává magnetem pro investice.

Jenže v čele pelotonu stojí firmy z Německa či Francie.

Procentuálně čerpání evropských i jiných financí mají prostě násobně vyšší než země střední a východní Evropy. A to se týká i projektů směrem do Ukrajiny.

Pustí naše firmy do spolupráce? Mohl by vzniknout třeba nějaký česko-německý projekt?

To je hra, kterou jsme se ještě hrát nenaučili. Vlastně naše role v těchto systémech byla vždycky primitivně dodavatelská. Odebrali od nás nějaký produkt, ale tu přidanou hodnotu, která tkví nejenom v technologii, ale i v obchodní integraci a v získání levného financování, tak to už si vždy řešili ti prime kontraktoři. Tedy dodavatelé primárně z Německa.

Kdo za to může? Stát, či samy firmy?

Myslím, že tak i tak. Musí to být o nějakém apetitu, o hladu jít i do větších věcí, nespokojit se s tím, že jsem dodavatel tady v Česku nebo že ode mě odebírá můj produkt Němec a pak ho dá do nějakého většího projektu a dostane za něj dvojnásobek. Jde o to, opustit české klišé, že „si to stejně rozeberou ti zápaďáci“.

Ano, opravdu si doposud většinu projektů vzaly západoevropské státy, ale proto, že prostě jejich firmy mají kanceláře v Bruselu nebo ve Štrasburku, Frankfurtu nebo v Lucemburku. Ambasáda to za vás neodmaká. Samozřejmě synergie je klíčová, musíte mít dobře nabrífované diplomaty, aby kopali za váš národní ekonomický zájem, ale aby věděli za co, tak musíte mít najaté lobbisty, prostě zainvestovat i do tohoto.

Do takových nákladů se českým firmám zrovna nechce.

K tomu se teprve velmi pomalu dostávají. Po více než 20 letech v Evropské unii není moc českých firem, které by měly jakékoli vlastní lobbistické struktury v Bruselu. To je však naprostým základem toho, abyste se dostali jednak k úpravě nějaké legislativy, která bude regulovat váš byznys a mít tedy vliv na to, jak to bude vypadat, a za druhé k těm fondům jako takovým.

Faktem zůstává, že ať už se to týká projektů pro Ukrajinu, nebo pro zbytek světa, musíte být u zdroje, což je Brusel. Případně i u dalších institucí, jako je Evropská investiční banka v Lucemburku. Nemusíte tam mít přímo zastoupení, ale minimálně tam pravidelně jezdit, mít člověka, který se v tom velmi dobře vyzná.

Brzdí české podnikatele i nejistota ohledně příměří a kroků amerického prezidenta Donalda Trumpa? Promítá se to výrazně do byznysu?

Promítá ve smyslu, že spousta firem si už připravila či připravuje nějaká portfolia, s čím by tam chtěly jít, ale jsou takzvaně ve vyčkávacím módu.

Až výrazně spadne válečné riziko a promítne se to do úrokových sazeb, tak do toho budou chtít jít.

Do jaké míry rezonují obavy z toho, že Ukrajina bude nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Západem?

Pro někoho je válečné riziko problémem a řeší, jestli investice tam má cenu. Plus je tam samozřejmě pořád obava z ekonomického rizika, z korupce a vymahatelnosti práva. Stále je to na stole, řada firem tyto obavy má.
Ale co se týče dlouhodobějších výhledů, jsou i firmy, které nárazníkové pásmo vnímají jako příležitost.

Stále platí, že pro úspěšnou rekonstrukci Ukrajiny je zásadní, aby si na Ukrajině rozuměli Američané a Evropané? Nějak jim to nyní dohromady zrovna neladí.

Z vojenského hlediska to bude samozřejmě důležité, protože jsou vojenský systémy, které Evropa nedokáže nahradit. A to jak pro sebe, tak pro Ukrajince. Jde například o protivzdušnou obranu, protiraketovou obranu a vlastní balistické systémy. To prostě bude trvat až 15 let velkých výdajů a velkého technologického rozvoje, abychom to měli bez závislosti na Američanech. To je holý fakt.


Pokud jde o ekonomické hledisko, tak upřímně americká vláda až nyní udělala první krok, který nějak podnítil zájem amerických investorů, aby se zapojovali. Mám na mysli onu surovinovou dohodu. To je zatím jediná věc, která Američany na Ukrajině ekonomicky zajímá. Někdejší Bidenova administrativa sice formálně vyčlenila nějaké prostředky, ty ale vůbec nevyužila.

Jinými slovy, nerostná dohoda je z ekonomického pohledu první praktickou prací, kterou Američané udělali?

Ano. Paradoxem budiž, že to bylo vnímáno na začátku negativně, jako nějaká koloniální smlouva. Za mě je to dobrá smlouva s jedním významným „ale“. Nejdřív se samozřejmě musí najít finanční aktéři, kteří do toho z americké strany půjdou. Až se to stane, budeme všichni „happy“. Já jsem ale trošku skeptický.

Z evropské perspektivy je tedy chtěné, aby byli Američané ekonomicky přítomní na Ukrajině?

Osobně to vnímám jako velmi chtěné. A to ne kvůli tomu, že by to primárně způsobilo bezpečnostní záruky, ale kvůli tomu, že právě třeba v oblasti těžby mají technologie. Kdo jiný by to v Evropě dělal? Nemáme takové firmy. Tak to budou dělat Číňané? Za mě lepší, když to bude Američan.

Byť je rychlá obnova Ukrajiny více než chtěná, v určitém ohledu některé české zaměstnavatele znepokojuje případný „odliv rukou“. Ukrajinci totiž tvrdí, že aby Ukrajině fungovala ekonomika, musí se vrátit čtyři miliony lidí z exilu. To by ale znamenalo, že část z nich odejde z naší ekonomiky. Je to pro Česko žádoucí?

Ať už jsem se o tomto tématu bavil s kterýmkoliv členem vlády, tak v žádném ze sektorů, které spravují, to žádoucí není. Není to v našem ekonomickém zájmu, měsíční přínos Ukrajinců je u nás skoro miliardový. Kdo by chtěl o toto přijít? Nehledě na to, že často zastávají pozice, které jsou domácí populací málo chtěné.

Která odvětví to bude nejvíc bolet?

Doufám, že to nebude bolet, ale rozhodně by to zasáhlo zdravotnictví a stavebnictví. Samozřejmě chceme, aby Ukrajina byla prosperující, stabilní, ale zároveň chceme to samé pro Česko.

Řeknu to na rovinu, každá ze zemí – my, Němci, Poláci, Španělé i Ukrajinci – se bude snažit, aby byla atraktivní pro ty lidi, kteří přináší nějakou přidanou hodnotu. Doufám, že i nadále bude Česko tou zemí, která úspěšně integruje a zaměstnává.