Čechy a Slováky spojuje zbrojní průmysl a jádro, říká slovenský velvyslanec

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Neshody obou zemí pramení z odlišných zahraničněpolitických postojů, například na vojenskou pomoc Kyjevu. Podle nového slovenského ambasadora, který v Praze reprezentuje vládu premiéra Roberta Fica (Směr), je však klíčové investovat více do porozumění a méně do morálních imperativů.

„Samozřejmě nelze ignorovat velká, globální témata, Ukrajinu. Ale víte, řada věcí této povahy jde tak trochu za horizont možností obou našich vlád,“ říká Muránsky v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Zdůrazňuje, že naopak existuje mnoho agend, které profitují z tradičně dobrých bilaterálních vztahů. „Proto bychom se měli v dobách nejisté budoucnosti zaměřovat spíše na to, co nás spojuje a kde se můžeme spolehnout jeden na druhého,“ podotýká.

Během své mise se chce zaměřit i na podporu vzájemné jazykové blízkosti, z níž obě země mohou nadále těžit. Bonusem je to podle něho například pro seniory na obou stranách společné hranice. „Oni netouží po západoevropských zemích, v řadě z nich už byli, nyní ale touží po porozumění,“ dodává.

V ambasadorském křesle jste od dubna, s jakou misí jste do Česka přijel? Čeho chcete dosáhnout?

Moje mise má několik rovin. Ta politická je o snaze zintenzivnit vztahy na parlamentní, prezidentské, meziregionální a občanské úrovni. Moje zvláštní přidaná hodnota by mohla být ve vysvětlování podstaty našich vzájemných vztahů. Klíčové je, abychom investovali více do porozumění a méně do morálních imperativů.

Další sférou je ekonomická diplomacie, kde se nám daří rozvíjet vztahy velice úspěšně. Například v energetice či v obranném průmyslu to jde tempem, které mě v dobrém slova smyslu doslova překvapilo.

Slovenský premiér Robert Fico nedávno řekl, že je připraven pokračovat v jednání s českou vládou, která loni přerušila mezivládní konzultace se Slovenskem kvůli různým názorům na klíčová zahraničněpolitická témata. Máte signály, že se brzy konzultace obnoví?

Řeknu to takto: je čas voleb. A toto je agenda „na dobré počasí“. Každopádně ze strany předsedy vlády Roberta Fica je to gesto dobré vůle. Je to pro nás výzva a myslím si, že vzhledem k tomu, že iniciativa společných jednání vlády přišla ze slovenské strany, tak předpokládám, že nebude problém ji zopakovat znovu. Záleží na vůli obou stran.

Žijeme v nelehké době, historie se mění před našima očima, mění se smysl Evropské unie, mění se povaha vztahů mezi státy. Schopnost předvídat opravdu velká témata je téměř na úrovni věštění, takže si myslím, že hodnota bilaterálních vztahů roste. Cítím to.

Cítíte to i na české straně?

Cítím. Například poslední setkání obou ministrů zahraničí v Topolčiankách je toho náznakem. Samozřejmě nelze ignorovat velká, globální témata, Ukrajinu. Ale víte, řada věcí této povahy jde tak trochu za horizont možností obou našich vlád. A tím je nechci nijak diskvalifikovat z účasti na spoluvytváření situace. Na druhé straně existuje mnoho agend, které profitují z tradičně dobrých bilaterálních vztahů. Proto bychom se měli v dobách nejisté budoucnosti zaměřovat spíše na to, co nás spojuje a kde se můžeme spolehnout jeden na druhého.

Co dnes Čechy a Slováky nejvíc spojuje?

Pod hlavičkou zbrojního průmyslu se začíná mluvit o reindustrializaci Evropy. A to je projekt pro celou společnost, nejen pro armádu. V tomto směru máme na čem stavět, neopomeňme naši československou tradici ve zbrojním průmyslu. Ta je velmi produktivní a důležitá. Máme jadernou energetiku, což také není málo.

Problémem ale je, že generace našich inženýrů v jaderné fyzice stárne, její špičky jsou dnešní sedmdesátníci. Zde vidím prostor pro naši vzájemnou spolupráci, potřebujeme dohnat mezeru střední generace v tomto segmentu.

Čím si nedostatek expertů vysvětlujete? Je za tím odliv mozků ze Slovenska?

Vzpomeňte na Green Deal. Jaderná energetika byla v jeho důsledku definována jako přežitek minulosti, studenty proto tolik netáhla. Není to ale zdaleka problém jen Slovenska. Podobná situace bude i v Jižní Koreji, kde dnes také chybí čtyřicetiletí inženýři. V určitém okamžiku se zkrátka zdálo, že jaderná energie je minulostí a že se bude vše dělat jinak. Jenže je to přesně naopak.

Dovedu si představit, že by mohla vzniknout například kvalitní společná česko-slovenská regionální škola zacílená na budoucí zaměstnance v jaderných elektrárnách. Spojení sil v těchto úzce profilovaných agendách, které jsou existenčně důležité pro obě naše země, by mohlo významně prospět našim vztahům.

Pro úzkou spolupráci ve zbrojařském průmyslu i v jaderné energetice jsou nicméně klíčové urovnané vztahy. Měla by být vzájemná důvěra, jelikož jde o bezpečnost země.

A jde i o trhy. Pro malé země je velmi důležitá vzájemná spolupráce, aby neprohrávaly s těmi velkými. Regionální vazby a regionální investiční příležitosti jsou v tomto zásadní. Nechceme jít jen cestou výrobců piva, jako to bylo v minulosti, chceme dělat něco, co tu opravdu zůstane, co dává smysl a práci lidem, kteří žijí tady a ne jinde.

A právě proto je nutné narovnat diplomatické vztahy a obnovit důvěru. 


Jak říkám, v oblasti energetiky a obranného průmyslu máme dobré vztahy. Ministryně obrany Černochová podepsala memorandum o spolupráci se slovenským ministrem obrany Robertem Kaliňákem. Nastavily se nové standardy, máme společný zájem. Víte, ty rozkoly, které vidíte v někdy emocionálně vypjatých situacích, nejsou podle mě pro naše vztahy zásadní. Myslím, že přesně takto to chápou oba premiéři, obě vlády.

Když se podíváme na naše vztahy, zjistíme, že máme velmi dobrou historii. Možná byl rozpad Československa pro mnohé traumatem, ale není to krvavé trauma, odloučení bylo pokojné. Nemáte společné hroby, nemáte frontové linie. Ušetřili jsme si tuto tragédii a to je to nejdůležitější.

Svou roli sehrává i jazyková blízkost. Lze na ní ještě stavět?

Během své velvyslanecké mise se chci zasazovat o předávání naší generační zkušenosti s Československem. Chci tuto zkušenost předávat generaci mladých lidí, kteří už společný stát nezažili. V tom si velmi dobře rozumím s kolegou, českým velvyslancem na Slovensku Rudolfem Jindrákem.

Bylo by dobré udělat si v tom pořádek, případovou studii, jak je to s porozuměním českému a slovenskému jazyku v obou zemích. Máme stále na čem stavět, jazyková blízkost je nespornou výhodou. Například pro generaci důchodců v Česku a na Slovensku. Oni netouží po západoevropských zemích, v řadě z nich už byli, nyní ale touží po porozumění. Mezi Českem a Slovenskem pro ně neexistují jazykové bariéry, to je pro řadu běžných seniorů obrovskou výhodou a příležitostí.

Druhou výzvou zůstávají střední školy, i tam se dá udělat hodně. Mohou se různě propojit a podobně. Bude to celé vyžadovat strašně moc lidské energie, ale mohlo by to fungovat skvěle.

Považují dnešní Slováci, zejména ti mladší, Čechy už za cizince?

To si nemyslím, nejsme si cizí. A vidíte to i v byznysu. Když se podíváte na malé a střední firmy na Slovensku, tak jejich první volbou pro investice a spolupráci jsou české firmy.

Podobné je to i u studentů, kteří odcházejí na české školy. A asi to nemůže být špatně nastavený vztah, když tak málo z nich má potřebu se vrátit. Nebo nemá problém rodinu založit v Česku a až třeba později se vrátit na Slovensko.

Na druhou stranu právě toto může představovat pro Slovensko spíš hendikep. Odliv mladých lidí do Česka má svá rizika, odliv mozků se nedaří zabrzdit.

To je velký problém, protože ztrácíme velkou část budoucích lékařů, budoucích právníků či třeba inženýrů. My sami se ale musíme zamyslet nad detaily. Když můžete v Česku nabídnout mladým lékařům byty, proč to neděláme my na Slovensku? Nebo proč neumíme zjednodušit proces atestací? Dalším problémem je i střední zdravotnický personál, což je ale i v Česku obtíž. Každopádně měli bychom si uvědomit, jaké zrcadlo nám dávají Češi. Měli bychom také posílit PR našich univerzit, jako to už máte vy. Marketing v tomto ohledu ještě nemáme tak zvládnutý.

Jinými slovy, chcete se umět víc prodat.

Ano. Zkuste si představit dnešní supermarket bez tohoto umění.

Řekl jste, že bychom měli investovat více do porozumění než do morálních imperativů. Přesto, jak byste Čechům vysvětlil některé postoje a prohlášení slovenských vládních politiků, zejména směrem k Rusku a Ukrajině? To je přeci primární zdroj neshod mezi Prahou a Bratislavou.

V první řadě je potřeba říct, že tento příběh bude posuzován podle svého konce. A ten je nyní velmi otevřený. Všimněte si, jaké skutečně vážné změny se již udály v chápání konfliktu na Ukrajině. První dva roky této války se odehrávaly ve stylu „s novým Hitlerem se nevyjednává“, skloňoval se appeasement a Mnichovská zrada. Pak přišla Trumpova administrativa a celá věc se obrátila – začalo se vyjednávat. Dnes vidíte, že perspektiva míru není možná bez klíčové účasti ruské strany v tomto konfliktu.

Nahlíženo touto optikou přeci Slovensko nevypadá tak špatně. Vždyť to, že je potřeba vést diplomatický rozhovor s Moskvou a že je třeba být v tom rozhovoru opatrný, je linie, kterou naše vláda neustále reprezentuje. Nemyslím si, že by udělala úkroky mimo tuto linii. Druhou věcí je pragmatický aspekt fungování odvětví energetiky v dnešní Evropské unii.

Rád bych také zdůraznil, že členství v EU a NATO jako klíčové mezinárodní zakotvení Slovenska je definitivně bez debat. To není téma, o kterém by se u nás mluvilo.

Přál bych si ale, aby i tyto geopolitické alternativy braly v úvahu náš postoj, že bez EU s právem veta, bez NATO s právem veta, jsou tyto organizace již jinými organizacemi.

Jiné jsou už dnes i Spojené státy. Jak jejich roli vnímáte?

Všichni si uvědomují, že svět se začal vyvíjet a myslet jinak. Otázka, kdo je Západ a kdo je Východ, je dnes také mnohými vnímána různě. Každopádně pro nás je administrativa prezidenta Trumpa Západem, a to je skutečně z hlediska politického ukotvení západní civilizace výchozí bod. Bez USA není řešitelná ani naše situace v Evropě ve vztahu k východním sousedům.

Mějme tedy trochu více smyslu pro realitu. A nedémonizujme hned všechno, co s námi třeba nekráčí.

Má v novém světovém pořádku smysl regionální uskupení typu V4?

To bude velmi zajímavá výzva. Po polských prezidentských volbách je to opět top téma. Určitě se díky V4 daří přeshraniční spolupráci, propojujeme lidi přes sousedskou blízkost zemí V4, to je výborné. Paradoxně s Maďarskem nám to funguje dobře, ale s Polskem naše vztahy nefungují nejlépe. Historie je tam trochu jiná.

Někteří čeští vládní představitelé nejsou velkými fanoušky V4, naopak opoziční hnutí ANO, které má ambice skládat budoucí vládu, chce V4 oživit.

Síla velkých zemí je v EU faktem. Ne vždy je to ale v našem či vašem zájmu. V4 byla historicky silná v tom, že jsme se byli schopni dohodnout na klíčových agendách. Neříkám, že se musíme shodnout na všem, to je nesmysl. Vždyť je to dobrovolné sdružení, konzultativní.

Každopádně jak bude V4 i celá Evropa pokračovat, to dnes není zcela v evropských rukou. Závisí to na situaci na Ukrajině. V tomto ohledu si myslím, že naše a česká vláda mají jeden velmi silný společný zájem, který také není vždy zdůrazňován - a to je členství Ukrajiny v Evropské unii.

Slovensko tedy jasně podporuje členství Ukrajiny v EU?

Ano, samozřejmě. Uskutečnila se také dvě společná jednání ukrajinské a slovenské vlády, třetí společné zasedání je plánováno na podzim. V ambici posílit roli přizvání Ukrajiny ke členství v Evropské unii tahají slovenská a česká diplomacie za jeden provaz.

A v případě členství Ukrajiny v NATO?

Pokud vím, tak postoj je takový, že Slovensko členství Ukrajiny v NATO nepodpoří. A nemyslím si, že je to ojedinělý postoj. Je to červená čára a je to také téma, které i zastánci členství Ukrajiny v NATO odkládají na neurčito. Jeden z významných evropských politiků uvedl, abychom si nejprve promluvili o členství Ukrajiny v EU a teprve někdy potom v NATO.

Stále totiž nevíme, jak bude NATO vypadat. Bude více Spojených států? Bude méně Spojených států? Někteří lidé předstírají, že všechno je tak, jak to bylo. Nic už není jako dřív.