Článek
Nová vláda ještě ani nedostala důvěru ve Sněmovně a aktivní zástupci SPD i Motoristů provedli první zatěžkávací zkoušky tohoto exekutivního konstruktu architekta Andreje Babiše (ANO).
Slovy Forresta Gumpa, tato koalice je jako bonboniéra: Nikdy nevíš, co ochutnáš – jestli na tebe promluví poměrně lucidní, prozápadně orientovaný a demokraticky smýšlející politik, nebo Radim Fiala.
Otázka je, jak dlouho ještě bude konkrétně třeba ministra školství Roberta Plagu (ANO), zástupce lucidního tábora, bavit smývat ze sebe vlastizrádné výroky kolegů videi na sítích a naivně doufat, že mu ke konci volebního období zbyde aspoň kapka důstojnosti.
Pravděpodobnost zatáhnutí své osoby do bahna si ovšem mohli Plaga a jemu podobní spočítat předem. Tomio Okamura vystupuje roky konzistentně – jako megafon ruské propagandy, který tu v různé intenzitě prostřednictvím různých stran za asistence různých podřízených straší, vyhrožuje a ukázkově praktikuje nacionalismus dělením světa na „my versus oni“. Zbožné úvahy o tom, že se s přičichnutím k moci změní, se ukázaly jako liché.
To premiér se od čitelného Okamury výrazně liší – za dobu jeho působení v parlamentní politice známe Babiše pravicového jestřába, Babiše uvědomělého sociálního demokrata, Babiše národovce, Babiše eurohujera, Babiše udatného rusobijce i Babiše nadšeného restaurátora V4. Proto je těžké odhadnout, jak se bude ke svým koaličním partnerům chovat za pár týdnů, tedy až mu svými hlasy zařídí na čas nestíhatelnost.
Imunita je pro Andreje Babiše existenční otázkou a účast SPD a Motoristů ve vládě jeden z vedlejších produktů premiérovy ochrany před potenciálním trestem. Ve hře je podle názorů některých právníků – byť méně pravděpodobně – i odnětí svobody, což je postih, který by i v případě vydání jeho koaličního partnera Okamuru téměř s jistotou nečekal, neb zatím ani není jasné, zda věšením rasistických bannerů spáchal trestný čin. Proto si tyhle dva „případy imunit“ nejsou ani zdaleka rovné a Babiš je ohrožený mnohonásobně více než předseda SPD.
Premiér se teď na svých 107 „koaličníků“ nedívá jako na kolegy, ale jako na „zvednuté ruce“ při prodlužování jeho beztrestnosti o čtyři roky. Do té doby musí, jako po jednání vlády v minulé týdnu, s vlídností sobě vlastní trpělivě odpovídat na dotazy ohledně druhů z koalice, kterými jinak evidentně pohrdá, nechat po sobě stékat hnůj, a vůbec na sobě nenechat znát, jak ho do ruda vytáčí, proč se nikdo z přítomných novinářů neptá na nový obchvat Břeclavi.
Anebo volí opačnou taktiku, jako při pondělní tiskové konferenci: „Máte novou komunikační kartu, všichni to papouškují, opozice i novináři. Pokud Babiše nevydají, že se bude chovat jinak. Jak jste na to přišli? Kdo vám to dává? My tady nejsme stádo,“ obořil se na novináře podrážděně premiér.
Každopádně existují minimálně tři scénáře, jak by se celá situace mohla proměnit poté, co Babiše nebudou ostatní držet v šachu a nebude vydíratelný.
Jedna ze spíš divočejších hypotéz předpokládá, že se ANO definitivně vzdá spolupráce s SPD. Babiš si postaví vládu novou. Premiéra by takový krok oslabil, navíc by se po případné (ne nutné) demisi otevřel prostor prezidentovi. Bez jiné jistě dosažitelné většiny, či domluvené podpory vládní menšiny, by to bylo politicky sebevražedné. Riskoval by skrze opakovanou nedůvěru poslanců omezené pokusy k sestavení vlády, tudíž hypoteticky i předčasné volby, tudíž by hon za imunitou započal nanovo. To je ale opravdu teoretická konstrukce spíš než realistický scénář.
Další – pravděpodobnější – možností je zachování statu quo. S radikály v koalici se sžije a nechá je řádit. Když už nepůjde před trapasem jen tak přivřít oko, nechá Plagu publikovat pár očistných spotů. Od partnerů dá ruce pryč, vinu svalí na jiné, případně před problémem uteče. Babiš se vždy stará jen o své blaho, ostatní jsou mu jedno.
Pro poslední variantu vývoje, kterou můžeme nazvat třeba „Babišův bič“, se hodí pohlédnout do historie, tedy na éru společného vládnutí hnutí ANO s ČSSD. Babiš si během tří let dokázal Hamáčkovu partaj kompletně podmanit a přivést ji k volebnímu fiasku. Z vegetativního stavu se strana doteď neprobrala.
Vůči sociálním demokratům se choval pohrdavě, de facto se proti nim spolčil se Zemanem v kauze nejmenovaní ministra Pocheho. Ostatně vůli prezidenta Babiš upřednostnil před přáním kolegů i tentokrát – ČSSD přímo podrazil, na Motoristy zkouší taktiku appeasmentu, protože do bitvy s prezidentem se mu nechce. Raději nechá místopředsedu vlády Macinku zpochybňovat nestrannost Ústavního soudu při argumentaci, proč kompetenční žaloba není cestou.
Je to další hmatatelný důkaz premiérovy slabosti.
