Článek
Jak velí tradice, na Nový rok přichází přetlak slavnostních projevů vrcholných představitelů státu. Za pozornost stojí zejména dva z nich - prezidentský a premiérský.
Pro Petra Pavla šlo už o třetí novoroční poselství v roli hlavy státu, avšak poprvé byl jeho projev intermezzem v probíhajícím politickém střetu s nastupující vládní sestavou.
Projev to nebyl vůbec špatný. Státotvorný důraz na pozitivní vyznění, potřebu občanského sebevědomí a soudržnosti, společné cíle, výzva k odolnosti vůči vypjatému politickému marketingu a konfliktním algoritmům sociálních sítí - to všechno se autorům Pavlova projevu podařilo namíchat v poslouchatelný a důstojný výsledek. („Ať každý z nás zvedne oči od extrémů, které denně vidí na sociálních sítích, a podívá se na věci kolem sebe střízlivěji a uvážlivěji.“ Dobré!)
Pavel udržel žánr, správně nevyužil novoroční projev k vyřizování aktuálních politických účtů. Decentní vymezení se proti nastupující vládě přišlo jen v pasáži, v níž prezident sliboval, že se o činnost kabinetu bude zajímat, „jestli vláda a jednotliví ministři naplňují svůj slib a jestli nedělají kroky, které mohou ohrozit naši demokracii, její instituce, naši bezpečnost nebo sounáležitost se svobodným světem“. A že věří, že nebude sám.
Další části projevu už vyznívaly čistě pozitivně, až motivačně.
Poněkud zarážející byla Pavlova ostrá slova adresovaná obecně politikům a politice, která má být podle prezidenta motorem mnohdy zbytečných střetů. Protože prý „politika je ze své podstaty založena na střetu názorů a spor je pro ni tou nejjednodušší cestou, jak zaujmout“. To je sice do jisté míry pravda, na druhé straně spor a střet jsou podstatou politiky nejen kvůli zisku laciné pozornosti, ale i kvůli hledání optimálních cest k řešení problémů nenásilnou cestou. Politika je z podstaty kolbištěm, které slouží k tomu, aby se kolbištěm nestaly ulice či náměstí.
Dojde-li (chvályhodná) snaha o větší společenskou soudržnost až do fáze obav z politického názorového střetu jako takového, nejde o kultivaci politiky, ale o její faktické popření. Kultivace politiky a péče o společenskou soudržnost by se měla soustředit na to, aby politický střet probíhal podle daných pravidel a pokud možno důstojnou formou uvnitř hranic dobrého vkusu. Nikoli na to, aby konflikt neprobíhal.
Navíc jsou tato slova poněkud zvláštní od prezidenta, který ve chvíli, kdy je pronáší, sám vede s nastupující vládou dosud nevyřešený ostrý politický konflikt ohledně jmenování jednoho z ministrů. Konflikt, v němž sám deklaruje ochotu vykročit na samou hranici ústavních pravidel, ba až za ni, a odevzdat zpětné rozhodnutí o svém počínání do rukou Ústavního soudu.
Pavlova řeč vytvořila zajímavý kontrast k novoročnímu projevu premiéra Andreje Babiše. Oba muži se shodli na tom, že Česko je skvělá země oplývající výjimečnými osobnostmi v mnoha oborech, a že klíčovými problémy jsou například bezpečnost a dostupná zdravotní péče. Shodli se i na tom, že společnost je rozdělena a měla by být rozdělena méně. V Babišově podání by se společnost měla sjednocovat „hlavně v otázce hrdosti a vlastenectví“.
Prezident se tak trochu po havlovsku distancoval od politiky a kladl důraz na občanskou aktivitu a autentickou občanskou společnost, která má fungovat „vedle“ politiky, doplňovat ji a korigovat. Máme si vážit lidí, kteří se starají o své okolí a o věci veřejné mimo politické struktury. Naproti tomu Babiš velkou část svého projevu věnoval tomu, co všechno jeho vláda pro lidi zařídí, kde pomůže a jak připraví zemi lepší budoucnost.
Ani Babišova řeč nebyla špatná, odhlédneme-li od zřetelně slabší technicko-stylisticko-rétorické stránky věci. Proti občanskému důrazu Petra Pavla jako nejvyššího politického představitele státu postavil Andrej Babiš, který se jinak snaží přesvědčovat voliče, že není klasickým politikem, projev čistě politický, technokratický.
Porovnání obou poselství mimo jiné ukazuje, jak odlišné mohou být pohledy na dosahování cílů, jež jsou jinak vcelku společné. Jak odlišných postojů lze dosáhnout při víceméně společných základních východiscích (národní a občanská hrdost, důraz na zdravotnictví a školství, ocenění výjimečných, nutnost zakopávání společenských příkopů…). Není to nic nenormálního, naopak. Je to podstata veřejné debaty i občanského a politického života. Vlastně ji oba vrcholní představitelé státu hezky shrnuli. Každý svůj kousek.
