Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Protože těch otázek ve veřejném prostoru a na sociálních sítích přibývá, řekněme si to jednou provždy: Ne, média opravdu nedokážou přimět Andreje Babiše, aby se poté, co ho vrchní soud toto pondělí posunul jen kousek od konečného odsuzujícího rozsudku za dotační podvod, stáhl z politiky. Nedokáže to nikdo. Jen Andrej Babiš sám. A ten se k tomu zjevně nechystá.
Ano, dějiny české politiky jsou lemovány osudy mužů a žen, kteří si o sobě přečetli něco nehezkého v novinách, vzápětí si sbalili pár svých osobních věcí a opustili navždy kancelář i veřejný život. A nemuseli být ani obviněni.
Naposledy třeba bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který na odjezd zpátky do Brna potřeboval dva dny od prvního textu o bitcoinové aféře. Blažek ovšem rezignoval poté, co ho k tomu přiměl jeho stranický a vládní nadřízený Petr Fiala. A má snad Andrej Babiš nějakého nadřízeného? Aha. Takže tady paralela úplně nesedí.
Nicméně představa, jak to asi muselo vypadat v úterý, den po rozsudku vrchního soudu, na poslaneckém klubu ANO, je lákavá.
V zasedací místnosti největšího poslaneckého klubu ve Sněmovní ulici, v domě přezdívaném kdysi příhodně „U divého muže“, panuje před příchodem předsedy velmi tísnivá atmosféra. Bledé tváře přítomných prozrazují vážnost chvíle. Největší esa hnutí, politici ošlehaní stovkami hodin sněmovních bitev i volebních kampaní, si navzájem dodávají odvahu.
„Já mu to tentokrát už řeknu,“ praví pevně Karel Havlíček. „Nemohu jinak. Po tom včerejšku mi prostě už došla trpělivost. Takhle to dál nejde. Jsme už jen pro smích.“
„Jsi statečný,“ stiskne mu pevně předloktí předsedkyně klubu Alena Schillerová. „Všichni v klubu jsme s tebou. Řekni mu to.“
A to již vchází do dveří samotný Babiš. „Mám projev na čtyři hodiny, to si tý kokoti nedají za rámeček,“ začne zhurta. I on si vzápětí všimne stísněné nálady v místnosti: „Děje se něco?“
„Předsedo, chceme s vámi vážně mluvit o kauze Čapí hnízdo a o tom včerejším rozsudku,“ ozve se pevný Havlíčkův hlas.
„No čo?“ otáže se výhrůžně Babiš. Několik poslankyň již nedokáže zadržet pláč.
„Chceme vás vyzvat,“ nadechne se Havlíček ke své životní řeči, „abyste se nevzdával. Je to politický proces, jednoznačně. Stojíme za vámi.“
„Ale hlavně je to dvojí metr,“ přispěchá se svou troškou tradičně snaživý poslanec Nacher. „Vyzývají vás, abyste odešel z politiky. Ale kdybyste opravdu odešel, tak to by jim nejspíš vůbec nevadilo, pokrytcům. Hned to napíšu na svůj twitter.“
V klubu se rozhostí zlověstné ticho. Nikdo jako obvykle nechápe, co tím chtěl Nacher říci, ale protože to má tak Babiš rád, všichni raději mlčí.
„Výborně, Nacher,“ pochválí šéf poslance. „Budeš ministr!“
„Děkuji, pane předsedo,“ odvětí vděčně Nacher.
„Ale stínový,“ uchechtne se Babiš a bez rozloučení opustí klub.
Pamatujete ovšem i příběhy, kdy se musel pakovat samotný předseda vlády i nejsilnější vládní strany. Třeba Petr Nečas (ODS) po zásahu na Úřadu vlády v roce 2013.
Nebo před 20 lety Stanislav Gross, jemuž v osobním účetnictví haproval legrační milion korun na nákup bytu. Trvalo to tehdy celý čtvrtrok. Sociální demokraté si dokonce ještě na konci března 2005 zvolili Grosse svým předsedou, aby přesně o měsíc později nejmladší premiér v českých dějinách rezignoval. Dál to nešlo: Kromě komunistů s ním už nikdo nechtěl vládnout - a především ne jeho „oficiální“ koaliční partneři, lidovci a Unie svobody. Preference ČSSD se rok před volbami pohybovaly kolem tehdy tragických a dnes zcela nedostižných deseti procent. Gross musel jít.
Andrej Babiš má ovšem vyzkoušeno, že jeho voličům jeho problémy se zákonem nevadí. Poprvé byl obviněn krátce před volbami v roce 2017 - a o pár dní později suverénně zvítězil. Možná je dokonce upřímně přesvědčen, že kdyby nevstoupil do politiky, Čapí hnízdo by nikoho nezajímalo. Není to tak úplně pravda. První text o jeho fintě vyšel v časopise Ekonom už v roce 2010, rok před tím, než jeden z nejbohatších Čechů pochopil, jak moc je z české politiky znechucen, a jeho autorem byl náš dnešní redakční kolega Jirka Pšenička.
Ale i kdyby na Babišově fňukání něco bylo, možná si měl spočítat, že když začne všechny okolo obviňovat z korupce a zlodějin, mohlo by pak někoho zajímat třeba to, z čeho si postavil svou chalupu. I když nejspíš sám nechápe, co by na tom, že si prostě sáhl na nějaké veřejné peníze, mohlo být špatného, když podobných kousků předvedl během svého pobytu v českém byznysu spoustu a všechno to prošlo.
Kombinace veliké a zcela loajální voličské základny spolu s pocity osobní křivdy spolehlivě vylučují, že by se Babiš byl ochoten dobrovolně vzdát své možná poslední šance usednout v premiérském křesle. Teď to vypadá, že k tomu má velmi blízko - a všichni ti, kteří jeho vládě umožní vznik a existenci, budou vědět, jak tenhle příběh může skončit.
Leda že by tomu šlo zabránit jaksi preventivně, třeba už při skládání příští sněmovní většiny. Babiše bude muset nová dolní komora po volbách znovu vydat ke stíhání. Nebo ho tentokrát prostě nevydá. Ostatně tyhle hlasy se v ANO objevovaly už před lety: „Co brání tomu, aby se řešení té kauzy posunulo o čtyři roky nebo prostě do doby, než budou nové volby? Co se stane?“ ptala se sugestivně již v lednu 2018 poslankyně ANO a poté i třináctidenní ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Babiš tehdy věděl, že jej Sněmovna tak jako tak imunity zbaví, a tak teatrálně hlasoval pro své vlastní vydání.
Letos to může ale být jinak. Pokud předseda řekne, že se v jeho případě odehrává „politický proces“, pak je samozřejmě nejen možné, ale i nutné takovému zneužití moc zabránit. Poslankyně Malá vám to pak vysvětlí.
A vlastně bude mít pravdu. Riziko, že se Andrej Babiš stane prvním českým premiérem odsouzeným přímo ve funkci, pomine. Předseda české vlády pak přiletí na svou první Evropskou radu do Bruselu, vejde do místnosti a pozdraví staré známé: „Uršulo, Viktore, Roberte! Jsem zpátky. A ten můj problém už je také vyřešen. Jsem připraven bojovat za české zájmy. A teď peníze na stůl!“
