Může Česko spravedlivě růst? Nová kniha křičí na politiky

Sociolog Daniel Prokop je muž mnoha talentů. Jedním z nich je vydávat v hlubokých společenských a politických krizích knihy, které s bezprostředními příčinami daných krizí na první pohled příliš nesouvisejí.

Jeho Slepé skvrny, věnované zejména fenoménům chudoby a nerovností ve vzdělávání, vyšly na samém začátku covidové pandemie. Novinka s názvem Spravedlivý růst a ambiciózním podtitulem „O stagnujícím Česku a prosperitě pro všechny“ se na pultech objevuje ve chvíli hluboké geopolitické nejistoty, zuřících válečných konfliktů v blízkém i vzdálenějším okolí a poté, co Česko prošlo energetickou a inflační krizí i zásadními změnami na politické scéně.

Sám Prokop v závěru své knihy připouští, že měl jisté pochybnosti, zda se do knižního rozboru hlubších strukturálních problémů české ekonomiky a společnosti v takových časech pouštět: „Během psaní každé kapitoly mizely ze světa lidské životy, domy, nemocnice či školy i zdroje vody. Často jsem si říkal, jestli vůbec má smysl psát knihu o daních, veřejných systémech a vzdělávání tváří v tvář zcela novým podobám krutosti. Není to malicherné fachidiotství (…)?“

Následná pasáž interpretující přístup české zahraniční politiky ke konfliktu na Blízkém východě jistě vyvolá mnoho reakcí, ale pro knihu není klíčová a byla by škoda, kdyby se stala zástupným terčem.

Nakonec se Prokop rozhodl, že to celé smysl má, knihu dokončil a vydal. A dobře udělal.

Dokázal v ní rozvinout řadu svých dalších talentů - dlouhodobou myšlenkovou kontinuitu, v českých poměrech výjimečnou schopnost analýzy a práce s širokým spektrem dat, syntézu sociologie a ekonomie a v neposlední řadě i formulační dovednost, s níž čtenáři dokáže srozumitelně předat sdělení, která jinak bývají ukrytá ve složitých akademických studiích.

Spravedlivý růst je složitější čtení než Prokopova prvotina. Slepé skvrny se z velké části opíraly o jeho činnost publicistickou a vycházely z jeho textů vydávaných v deníku Právo.

Spravedlivý růst má své kořeny v Prokopových výzkumných a akademických aktivitách kolem jeho agentury PAQ Research, v autorových zkušenostech z působení v Národní ekonomické radě vlády a ve spolupráci s myšlenkově blízkými think tanky, jako je IDEA či Centrum veřejných financí.

Prokop od roku 2020 urazil úctyhodný kus cesty. Mimo jiné i po mostě, který mezi sociologickým a ekonomickým myšlením vystavěli především behaviorální ekonomové. Sebevědomě propojuje přístupy obou těchto společenských věd.

Výsledkem je kniha, která je skutečně velmi dobrou, ba brilantní analýzou slabin českých veřejných systémů – od daňového přes sociální, důchodový a zdravotnický až po vzdělávací. Ukazuje zranitelnost a neefektivitu české státní správy a samosprávy roztříštěných mezi tisíce drobounkých subjektů bez reálné moci či schopnosti efektivně investovat. A snaží se najít příčiny stagnace české ekonomiky a překážky rychlejšího a zdravějšího růstu.

Knihou (od samotného titulu) prolíná téma nespravedlnosti, kterou Prokop odhaluje v mnoha oblastech a vidí v ní hlavní brzdu růstu. Daňový systém nesmyslně dusí málo vydělávající zaměstnance vysokými odvody, čímž jim znemožňuje sociální mobilitu, podvazuje jejich spotřebu a různými absurditami je fakticky odrazuje od snahy dostat se k lepšímu výdělku, přinejmenším legálnímu. Český trh práce se bez odporu nechává deformovat švarcsystémem a prací na dohody, což připravuje veřejné systémy o odpovídající příjmy nejen z daní, ale především ze zdravotních a sociálních odvodů.

Dokonce i daňová a odvodová zátěž OSVČ, z pochopitelných důvodů mírnější než v případě zaměstnanců, je v Česku deformovaná ve prospěch vysokopříjmových kancelářských pracovníků s minimálními náklady, zatímco mnohem víc zatěžuje méně vydělávající profese (například řemeslníky) s vysokými náklady.

Prokop připouští, že v některých oblastech došlo v posledních letech k pozitivním posunům. Takzvaná flexinovela zákoníku práce někdejšího ministra Mariana Jurečky si vysloužila několik pozitivních zmínek podobně jako princip superdávky (s kritikou dílčích chyb momentálního nastavení).

V jiných oblastech, především ve vzdělávání, je naopak z knihy citelná frustrace z toho, jak málo se toho při znalosti všech problémů skutečně stalo. Název jedné z podkapitol „Zatím jsme nic nezkusili“ je dost výmluvný.

Spravedlivý růst se ovšem nezastavuje u popisu problému. Prokop se tentokrát pouští do dost podrobných návrhů možných řešení. V daňovém systému navrhuje zásadně odbřemenit především málo placenou práci a část břemene přesunout na daně spotřební a zejména majetkové, které jsou v mezinárodním srovnání v Česku mimořádně nízko.

To samo o sobě není příliš kontroverzní a vzhledem k neudržitelnosti českých veřejných financí se to dříve nebo později stane. A čím dříve se to stane, tím spíš momentální stav českých rozpočtů umožní vedle zvýšení majetkových daní alespoň nějaké snížení zdanění práce.

Divočejší už jsou některé příklady ze zahraničí, které Prokop uvádí jako možné inspirace.

Jedna z nizozemských majetkových daní se platí při držení cenných papírů - nezdaňuje ovšem jejich skutečný a realizovaný výnos, ale každoroční výnos „předpokládaný“. Kupříkladu „se očekává“, že výnos z akcií bude 6,17 procenta ročně, a z tohoto výnosu platí držitel akcií 36procentní daň. Bez ohledu na to, jak se jeho porfoliu skutečně daří. Při prodeji akcií ovšem už na oplátku neplatí daň z realizovaného výnosu.

Prokop koketuje i s myšlenkou „dorovnávací daně“ francouzského bojovníka s daňovými ráji Gabriela Zucmana. Ta spočívá v tom, že velmi bohatí lidé musejí každý rok na daních odvést alespoň dvě procenta z hodnoty svého majetku. Pokud této sumy dosáhnou zaplacením běžných příjmových daní z podnikání a dalších příjmů, fajn, pokud ne, daň se jim na tuto hranici prostě „dorovná“.

Obecně o Spravedlivém růstu platí, že v oblasti analýzy je kniha obdivuhodná, zatímco když dojde na návrhy řešení, vyvolává spíš otázky a potřebu debaty. Což je ale pro tento typ publikace ta nejlepší možná vizitka.

Podobné daňové myšlenky vyvolávají samozřejmě v tuzemských poměrech na většině politického spektra mohutný intuitivní odpor. Součástí odporu by ale měla být poctivá polemika. Ta v českém prostoru zoufale chybí, naopak v něm přebývá nálepek, rychlých soudů a prázdných frází.

Prokop argumentuje, že současné nastavení daňového mixu je nespravedlivé a břemeno hrazení českých veřejných služeb má být rozděleno jinak. Implicitně vychází z toho, že objem služeb, které nyní stát nabízí ve zdravotnictví, sociální oblasti či vzdělávání, by se neměl zmenšovat. Naopak vyžaduje rozsáhlé investice, aby se zvýšila jejich kvalita, nebo alespoň zajistila jejich udržitelnost. Připočteme-li i strukturální schodek českých veřejných financí, vede taková úvaha k nutnosti zvýšit příjmy státu. Souběžně Prokop přichází i s nápady na zvýšení efektivity státní správy, a tedy snížení výdajů.

Polemizovat lze se vším, ale každá polemika by se měla poctivě vypořádat se základním trojúhelníkem příjmy – výdaje – objem (a kvalita) služeb.

Můžeme hlásat zmenšování státu a snižování daní, ale pak je třeba poctivě říct, co z toho, co stát poskytuje dnes, do budoucna poskytovat nemá. Můžeme hájit zhruba současnou (nerovnovážnou) úroveň příjmů a výdajů, ale pak se rozlučme s investicemi do oblastí s hlubokým vnitřním dluhem, jako je zdravotnictví nebo vzdělávání.

Prokop svou knihou nepřímo vybízí k polemice, k diskuzi, k veřejné debatě. Poskytuje k ní skvělý, ale nikoli nezpochybnitelný analytický základ. Na něm staví svou (už vůbec ne nezpochybnitelnou) představu budoucího uspořádání. V tom je Spravedlivý růst – na rozdíl od Slepých skvrn – knihou výsostně politickou.

Nikoli v tom smyslu, že by šlo o politický program (i když i to si lze při jistých úpravách představit), ale v tom, že hlasitě, sebevědomě a přesvědčivě promlouvá do veřejného prostoru a ukazuje jeho problémy. Je voláním, možná i křikem na politiky, kteří skutečné problémy země nevidí nebo přehlížejí.

Prokopova vlastní intelektuální a metodická poctivost zároveň nutí případné oponenty (a mělo by se jich najít dost), aby opustili svět politického marketingu a nálepek a vstoupili na půdu skutečného politického myšlení. Tam, kde se analyzuje problém a hledá konsensus k jeho řešení.

Mezi české veřejné výdaje patří také mnohamilionové každoroční příspěvky politickým stranám na provozování vlastních institutů a think tanků. Je smutné, že za tyto peníze nedostane český veřejný prostor z žádné strany spektra nic, co by se hloubkou a invencí aspoň pokusilo přiblížit Spravedlivému růstu.

Je to velká bolest české veřejné debaty i politiky jako celku a Prokopova druhá kniha na ni – podobně jako ta první – opět upozorňuje. Srovatelně hlasitě jako na problémy, o nichž přímo pojednává.