Česká volba: Vláda se musí postavit bezpráví v Gaze

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už i tradiční západní spojenci Izraele dnes hlasitě upozorňují na to, že vojenská odpověď na masakr izraelských civilistů 7. října 2023 teroristy z Hamásu dávno překročila veškeré meze legální a legitimní sebeobrany. V důsledku izraelského bombardování i rozsáhlých demolic se značná část Pásma Gazy stala neobyvatelnou. Většinu obětí konfliktu tvoří palestinští civilisté, včetně tisíců mrtvých dětí, mimo jiné díky uvolněné toleranci civilních ztrát pro zneškodnění vojensky méně podstatných cílů. Kvůli opakovanému blokování humanitární pomoci, zničení velké části zdravotnictví a další infrastruktury bude mít válka také obrovský počet nepřímých obětí.

Tvrdá kritika je stále více slyšet i zevnitř samotného Izraele. Přední izraelští odborníci na mezinárodní právo otevřeně mluví o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti páchaných Izraelem. Většina společnosti, bývalé špičky armády a tajných služeb i rodiny rukojmích unesených Hamásem, Netanjahuovu vládu za vedení konfliktu kritizují a volají po okamžitém ukončení války. I přes odpor vedení armády a veřejnosti přitom izraelská vláda plánuje rozšíření vojenských operací, bez ohledu na to, že tento krok povede k dalším civilním obětem a ohrozí zbylé izraelské rukojmí.

V tomto kontextu působí výroky mnohých českých politiků jako zcela odtržené od současné reality i základních principů, ke kterým se jako demokratický stát hlásíme. Nekritickou podporou kroků nejextrémnější vlády v historii Státu Izrael podrývá česká vláda fungování mezinárodního práva a klíčových mezinárodních institucí a nepřímo se podílí na pokračování humanitární tragédie v Gaze.

Přední světoví i izraelští odborníci opakovaně poukazují na to, že tragické dopady války na civilisty nejsou dány jen strategií Hamásu, ale také systematickým porušováním mezinárodního humanitárního práva ze strany Izraele. Pokud se na mezinárodní právo odvoláváme v případě ruské agrese proti Ukrajině a práva Izraele na sebeobranu, musíme jedním dechem také trvat na tom, že i vojenská odpověď Izraele musí probíhat v rámci platných pravidel. Na základě Ústavy ČR jsou normy mezinárodního humanitárního práva součástí českého právního řádu, nikoli „volitelnou položkou“, kterou pragmaticky aplikujeme podle toho, jak se nám to hodí. Nelze na jedné straně chválit zatykač Mezinárodního trestního soudu na Vladimira Putina a o rok a půl později stejný soud napadat za vydání zatykačů na izraelského premiéra a ministra obrany.

V rámci snahy hájit izraelskou vládu za každou cenu padají v české veřejné debatě rozličné teze: že za válečné zločiny může být stíhán jen ten, kdo válku rozpoutal; není za ně možné stíhat demokraticky zvolené politiky; odpovědnost za humanitární tragédii nese výhradně Hamás, protože využívá civilisty jako živé štíty; palestinští civilisté si za svůj osud můžou sami, protože si Hamás sami zvolili.

Veškerá tato tvrzení jsou s principy mezinárodního práva v rozporu. Pravidla vedení války mají za cíl chránit civilní obyvatelstvo a povinnost všech států se jimi řídit nijak nesouvisí s tím, kdo si v konfliktu „začal“. Tato pravidla platí i pro demokracii. Mezinárodní trestní soud nemusí konat, jen pokud jsou skutky stíhané v samotné zemi; to ale v Izraeli neplatí, a postup mezinárodního soudu je tak zcela správný. Páchání válečných zločinů jednou stranou konfliktu pak nesnižuje povinnost druhé strany minimalizovat civilní oběti při dosahování vojenských cílů.

To, že by dnešní palestinské děti umírající na podvýživu nebo zranění v důsledku izraelských útoků byly jakkoliv odpovědné za výsledek voleb před dvaceti lety, nebo za rozhodnutí Hamásu nesložit zbraně, je pak v naprostém rozporu nejen s principy mezinárodního humanitárního práva, ale i základní etikou a logikou. Civilisté ztrácejí chráněný status jen ve chvíli, kdy se aktivně podílejí na bojových operacích. Nadto v roce 2006 volilo Hamás méně než 10 % současných obyvatel Gazy, a proti jeho teroru Palestinci protestují.

Uplatňování dvojího metru v oblasti mezinárodního práva a ochrany civilistů má dopad i směrem dovnitř české společnosti. Výzkumy ukazují, že pokud politici vysvětlují principy mezinárodního práva a limity vedení války, veřejnost si zachovává citlivost k ochraně civilistů. Naopak dehumanizace, označování civilistů za viníky a jejich slučování s Hamásem vede ke znecitlivění vůči válečným zločinům.

Zpochybňování univerzálnosti mezinárodního práva nahrává i relativizujícím proruským narativům, podle kterých porušují pravidla všechny velmoci a nikoho tak nelze soudit. Odmítání odpovědnosti politických představitelů za způsob vedení války navíc přispívá k posilování nebezpečných narativů kolektivní viny, kdy jsou z válečných zločinů namísto jedinců s rozhodující mocí obviňovány celé národy či náboženské skupiny.

Česká vládní politika vůči Izraeli se svým hlasováním v mezinárodních institucích, blokováním společného postupu EU a nekritickým přístupem k Netanjahuově vládě stále víc izoluje v rámci hlavního proudu evropské politiky a ztrácí morální kredit. Neustále opakovaná tvrzení, že „dialog je více než kritika“, zní jako alibismus, když jiné blízké spojence česká diplomacie v případě přešlapů kritizuje.

Vláda současně nepředkládá důkaz, že by dialog s Jeruzalémem měl pozitivní dopad na systematické porušování mezinárodního práva v Gaze. Na rozdíl od ostatních evropských států naopak Česko nevyužívá reálnou možnost tlačit na dodržování práva podmiňováním svého stanoviska k asociační dohodě s EU, dodávek zbraní a dalších konkrétních kroků.

To, že Netanjahuova vláda i přes odpor krajně pravicových ministrů v posledních týdnech alespoň částečně uvolnila přísun další humanitární pomoci do Gazy – jakkoliv zatím nedostatečně a neefektivními cestami – je přitom výsledkem právě stoupajícího mezinárodního tlaku. Na základě předběžného opatření vydaného Mezinárodním soudním dvorem, které podpořil i Izraelem vyslaný soudce Barak, má Izrael povinnost plně spolupracovat s orgány OSN a uvolnit přísun humanitární pomoci v plném rozsahu.

Česká republika jako smluvní strana Úmluvy o genocidě musí využívat veškerých dostupných prostředků k tomu, aby Izrael tuto povinnost splnil. Pro českou vládu je přitom stále tabu se kriticky vyjadřovat vůči izraelské vládě i v tak extrémních případech, kdy její členové bez obalu mluví o plánech „koncentrovat“ obyvatele Gazy v malé oblasti na jihu, což by i podle předních izraelských odborníků na mezinárodní právo bylo možné klasifikovat jako zločin proti lidskosti a za určitých podmínek i jako genocidu.

Zda bude izraelský postup možné klasifikovat jako genocidu po právní stránce, rozhodnou mezinárodní soudy. Samotný fakt, že se k této interpretaci začala v posledním roce přiklánět řada předních historiků a také právníků, včetně izraelských, a podle dalších tam vývoj v Gaze může směřovat, by ale měl být pro českou zahraniční politiku dostatečně alarmující.

Česko může zdůrazňovat spojenectví s Izraelem bez toho, aby podporovalo extremistickou vládu, proti které je dnes většinový odpor i v samotném Izraeli. Je správné, že upozorňujeme na izraelská rukojmí vězněná v trýznivých podmínkách a vymezujeme se proti projevům antisemitismu. Zároveň bychom ale měli zaujmout hodnotově pevné stanovisko, ve kterém se budeme distancovat od porušování mezinárodního práva a bezohledného postupu proti palestinským civilistům.

Tento posun by se pak měl projevit i v reálné politice, která zaručí, že nebudeme spoluodpovědní za válečné zločiny a rozklad principů mezinárodního práva. U vyjadřování se ke krokům Izraele v Gaze musíme kompetentně vyhodnocovat jejich možné dopady na civilisty. Je třeba se vyvarovat chyb, jako byla nepromyšlená podpora dysfunkčního izraelsko-amerického projektu na distribuci pomoci Gaza Humanitarian Foundation a předchozí blokování stanoviska EU při izraelském zákazu Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky bez adekvátní náhrady. Pokud kroky české diplomacie napomáhají zhoršování humanitární situace, nejde to napravit zpětným ujišťováním, že přeci podporujeme humanitární pomoc.

Směrem k Izraeli je třeba jasně deklarovat, že pozice Česka k záležitostem, jako je asociační dohoda mezi EU a Izraelem, se bude řídit i naší jistotou ohledně dodržování mezinárodního humanitárního práva. Česká vláda by měla zpřísnit dohled v oblasti vývozu zbraní do Izraele a pozastavit udělování exportních licencí do doby, než bude možné jasně prokázat, že izraelská vláda naplňuje své povinnosti.

V současné situaci by pak Česko mělo aktivně spolupracovat s ostatními západními státy na vyvíjení diplomatického tlaku na izraelskou vládu, aby pozastavila vojenské obsazení Gaza City. Tento plán dnes odmítá vedení izraelské armády, většina izraelské veřejnosti i rodiny rukojmích, protože postrádá vojenskou i politickou logiku a také ohrozí na životě zbývající izraelská rukojmí. Podobně formulovaným plánem byly v posledním roce zdůvodněny invaze do severní Gazy a Rafahu, které skončily destrukcí a demolicí civilní infrastruktury zasahující zhruba 80 % místních budov a znemožňující návrat obyvatel. I pokud by se nenaplnily plány na „dobrovolnou“ emigraci obyvatel - ve skutečnosti eufemismus pro etnickou čistku a přesun do zemí včetně například i Jižního Súdánu - bude mít vysídlení až milionu civilistů do přelidněného prostoru na jihu Pásma tragické humanitární dopady.

I tradičně proizraelské Německo se v této souvislosti nezdráhá tvrdé kritiky a dokonce pozastavilo export zbraní, které by Izrael mohl v Gaze použít. Český ministr zahraničí se naproti tomu nechává slyšet, že „věří, že Izrael podnikne kroky k ochraně civilistů a bude postupovat v souladu s mezinárodním právem“.

Taková pozice je vzhledem k dokladům o válečných zločinech páchaných současnou izraelskou vládou neobhajitelná. Pokud se chce Česko opět hlásit k tradici hodnotové zahraniční politiky a ochraně lidských práv, musí svůj selektivní přístup k porušování mezinárodního práva změnit.

Rozšířená verze textu v anglickém jazyce je dostupná zde.