Článek
„Už od pohledu zralej na ránu do ksichtu.“ „Tento člověk by potřeboval lopatkou uhelnou přes ten jeho arogantní ksicht a možná by se probral.“ „On mu někdo dá přes držku a bude klid.“ „Mám kanady a rád bych si do něj kopl.“
Autor této glosy aktuálně dostává nelítostnou nakládačku v diskuzi na facebookovém profilu Jindřicha Rajchla. A to za komentář, kde psal o nepěkné zálibě předsedy hnutí PRO v urážení žen.
Ke svým debatérům stoprocentně loajální Rajchl však není jediný, kdo toleruje podobné zlo. Případně je vysloveně podporuje.
Také arcimotorista Petr Macinka si nenechá ujít příležitost, aby ty, kdož se mu neklaní, podrobil online lynči. A nazval je kupříkladu „méněcennými“. Případně aby Evu Pavlovou označil za „první hradní vyžírku“. Před několika lety se dokonce pustil do Pavla Rychetského slovy, že jde o „absolutní hovado a křivou svini“.
Stejně tak premiér Andrej Babiš, který se opakovaně musel za své výroky kát. Třeba když soudy pravomocně rozhodly, že dluží omluvu účastnici protivládních demonstrací Janě Filipové za to, že ji veřejně dehonestoval a nepravdivě označil za zaplacenou lhářku.
Anebo když za urážky europoslanců – například označování některých kritiků za „vlastizrádce“ a „pomatence“ – čelil oficiálnímu vyšetřování na půdě orgánů EU.
Proč se zaobírat nízkostí
Bylo by vlastně nedůstojné tyhle nízké výlevy komentovat, pokud by ovšem nebyly nebezpečné.
Ačkoliv snad může vypadat komicky, tenhle močál urážek, v lepším případě zabalených do eufemismů, může kolem sebe šířit katastrofální odér.
Stačí vzpomenout populární teorém rozbitého okna. Jde o sociologickou teorii publikovanou již v roce 1982. Podle ní má každý, byť sebenepatrnější čin, který se odehraje ve veřejném prostoru, následky. Nezřídka neadekvátně zesílené.
Velmi volně parafrázováno hovoří teorém rozbitého okna o situaci, kdy se v jinak poklidné a spořádané ulici, čtvrti, objeví byť jediné rozbité okno. Stačí klidně, aby vedlo do sklepa, leč je-li na očích, je-li viditelné z hlavní ulice, spustí masivní reakci. Naváže na sebe nevyhnutelně další šíření nepořádku, ba vandalismu.
Jediné rozmlácené, dostatečně dlouhou dobu nevyměněné okno, probudí trend: další vytlučená okna, vajgly vyhazované z oken na chodníky, tupé graffiti nemající s pouličním uměním nic společného. Bordel rozházený doširoka okolo popelnic. Nakonec jedno roztříštěné sklo vede ke zvýšení pouliční kriminality a ke krádežím. Směřuje k radikálnímu zhoršení kvality života.
„V prostředí, o něž se zjevně nikdo nestará, ztrácejí lidé zábrany, které by jim v čistém a uklizeném prostředí bránily odhazovat odpadky nebo ničit cizí majetek. Mají totiž oprávněný pocit, že ve špinavém a zanedbaném prostředí si toho nikdo nevšimne, případně je to každému jedno,“ stojí v jedné upoutávce na dílo sociologů Jamese Q. Wilsona a George L. Kellinga, které později širšímu publiku představil populární americký novinář a spisovatel Malcolm Gladwell.
Teorii rozbitého okna lze nenásilně přenést do prostředí tuzemské politické diskuze. Pokud se nechceme dočkat čehokoliv horšího, temnějšího, otřesnějšího, je prvním krokem k nápravě o problému hulvátství v nejvyšších patrech české politiky otevřeně mluvit. Odsoudit je. Ukázat na viníky.
Neučiníme-li tak, může – stejně jako rozbitá okenní tabulka – vyhřeznout v nehezký, kardinální problém.
