„Někdy stačí vyměnit trenéra,“ říká pirát, který chce vystřídat Bartoše

Piráti v lednu budou volit své nové vedení. Po odvolání předsedy poslaneckého klubu Jakuba Michálka z širšího vedení strany – republikového výboru – se o místo ve vedení strany chce ucházet plzeňský hejtman Rudolf Špoták.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, že mu vadí zejména rozpolcenost strany a skutečnost, že regiony ztratily kontakt s pražskou centrálou. „Ve volebním období 2017 až 2021 měl každý kraj minimálně jednoho poslance a průtok informací i spolupráce s jednotlivými kraji byla daleko intenzivnější. Je to hendikep, se kterým jsme se nedokázali od voleb v roce 2021 vypořádat, a exekutiva v Praze se některým regionům začíná vzdalovat,“ uvedl.

Různé odvolávací výzvy pak jsou podle něj jen důsledek toho, že se Piráti mezi sebou příliš nebaví a věci se nesnaží nejdříve vydiskutovat a rovnou sahají po extrémních nástrojích.

Proč právě odvolání Jakuba Michálka vás vybudilo k tomu, že jste oznámil kandidaturu na předsedu strany?

Výsledek byl velice těsný a ukázalo se, že v některých aspektech se Pirátská strana cítí rozpolcená. Mým hlavním cílem by bylo, abychom se vrátili do roku 2017, kdy jsme byli hrdí, že jsme politická strana, která vždy dokázala v klíčových situacích táhnout za jeden provaz.

A co přesně vám vadí? Procedura, že takto můžete odvolat kdykoliv kohokoliv, nebo skutečnost, že je to půl napůl?

Na proceduře bych nic neměnil, že to takto máme transparentně a veřejně nastaveno, to je prostě v pirátské DNA. Mrzí mě, že to došlo do extrému, že si nejsme schopni věci vykomunikovat a řešíme to rovnou odvoláváním.

Co je podle vás příčinou?

Měli bychom více hovořit mezi sebou v rámci jednotlivých stranických orgánů, ať už jsou to krajská sdružení, republikové předsednictvo, nebo republikový výbor. Teď se může stát, že někdo přijde s nějakým názorem nebo s postojem, se kterým může třeba část strany nesouhlasit, a my místo toho, abychom to komunikovali, tak to řešíme odvoláním, nebo návrhem na odvolání. To by měla být poslední možnost. Teď je to ta první.

Co byste dělal jinak než Ivan Bartoš?

Chtěl bych propojit krajská sdružení a centrálu v Praze. Tím, že máme pouze čtyři poslance, kteří jsou ze dvou, respektive ze třech krajů, tak máme deficit v propustnosti informací a celkové propojenosti. Ve volebním období 2017 až 2021 měl každý kraj minimálně jednoho poslance a průtok informací i spolupráce s jednotlivými kraji byly daleko intenzivnější. Je to hendikep, se kterým jsme se nedokázali od voleb v roce 2021 vypořádat, a exekutiva v Praze se některým regionům začíná vzdalovat.

Vícero členů cítí, že nejsou vtaženi do rozhodování, a může to potom vést právě k takovýmto extrémním řešení, jako jsou návrhy na odvolání.

Jinými slovy se cítí odstrčeni.

Přesně tak.

Myslíte, že čtyři poslanci a tři ministři – přičemž v jednom případě jde o téhož člověka – jsou odtržení od problémů regionů?

Ano, dá se to tak říci. Nemyslím si, že by to bylo přímo těmi osobami, ale tím počtem. Ostatní politické strany mají téměř v každém kraji poslance, který může informace přenášet.

Na druhou stranu rozumím ministrům nebo poslancům, že prostě není kapacita, aby dokázali obsáhnout celou Českou republiku, když se musí věnovat své práci a třeba právě svému regionu.

Řekl jste pražským špičkám tuto výtku v minulosti?

Diskutovali jsme o tom. Některé věci se snažíme napravovat, ale kapacity nebo naše stanovy a obecně fungování propojování do regionů to umožňují hůře.

Dá se to tedy změnit, když vlastně říkáte, že překážky klade samotný systém?

Určitě. Například větší návštěvy regionů vrcholných představitelů. To je věc, která by nám mohla pomoci.

A řekl jste Ivanu Bartošovi nebo komukoliv z té šestice: „Přijeďte do Plzně, potřebujeme vás, abyste vysvětlili lidem, co vlastně v té vládě děláte.“?

Po nějakých urgencích se ta situace zlepšila, ale stále ještě není dostatečná.

V Plzeňském kraji vládnete s úhlavním nepřítelem z celorepublikové úrovně – vaším prvním náměstkem je politik za hnutí ANO. Není to diskvalifikační v boji o předsedu strany?

Může to být. Na druhou stranu – regionální politika je především o lidech a není to příliš stranická věc. Jsou případy, kdy vládní hejtmani mají rozpory s vládou, například v covidu nebo v rámci ukrajinské krize. A nejsme jediný kraj, kde Piráti sedí ve společné koalici s ANO. Ve finále je to vždy o lidech.

Jako předseda strany byste pravidelně stál před dilematem, za jakých podmínek v ní zůstat a kdy případně odejít. V minulosti jste naznačoval, že nejste spokojený s tím, jak Piráti působí ve vládě nebo jakou tam mají pozici.

Červené linie si dávat nebudeme, protože to byla specialista sociální demokracie a ve finále se jí to stalo osudným. Jako Piráti ve vládě odvádíme dobrou práci, na druhou stranu máme hendikep, který má kompletně celá vláda napříč politickým spektrem – tedy, že své kroky nedokážeme komunikovat směrem k veřejnosti.

Když vidím práci, kterou odvádíme, tak z minima jsme dokázali udělat naprosté maximum, čehož si nesmírně vážím. Ale musíme lépe vysvětlovat voličům, proč Piráti jsou ve vládě a co vše dokázali prosadit.

Kde je pro vás hranice pro setrvání ve vládě? Například programová, personální, něco, u čeho byste vy jako potenciální předseda už být opravdu nechtěl.

Nemyslím si, že bychom museli za každou cenu odcházet my. Je otázka, jestli by si třeba někteří vládní kolegové neměli uvědomit, že by měli vládu na některých postech vyměnit. Narážím na pirátské usnesení o Pavlu Blažkovi. Ale to není ostuda Pirátů a kvůli tomu bychom neměli odcházet z vlády. Je to ostuda ODS, že mají takového člověka na pozici ministra spravedlnosti.

Takže není to tak, že byste řekl: „Buď Blažek, nebo my.“?

To určitě ne.

Co se změnilo od června, kdy jste otázkám na případnou kandidaturu čelil a tehdy jste řekl, že o ní neuvažujete?

Člověk o tom komunikuje napříč kraji, protože jako hejtman jsem s kolegy v jednotlivých krajích v kontaktu.

Pokud to přirovnávám k fotbalu – někdy máte výborný tým, kterému se momentálně nedaří, a výměna trenéra je tak ten správný impuls. Pouhá výměna trenéra dokáže dodat týmu zpátky sebevědomí, přestože na své hře změní třeba úplné minimum.