Článek
„Vrátíme vám, co vám vláda vzala.“ Možná nějaký vybledlý billboard s tímhle nápisem ještě existuje. Kdyžtak se jím nedejte mýlit. Protože jde o slogan ANO z krajských voleb 2024 – a to vládla jiná vláda než teď. Hnutí ANO bylo třetím rokem v opozici.
Na časové ose od té doby přibyl triumf v parlamentních volbách 2025 a Babišův návrat k moci. A vláda strany, která nedávno mobilizovala tím, že místo vládních škrtů nastane v krajích čas hojnosti, krajům bere peníze. Její staré heslo může dnešní opozice zkopírovat doslova.
Před několika dny se ukázalo, že „vláda vzala“ krajům peníze na opravy silnic II. a III. třídy, které jsou v jejich majetku. Nejsou to peníze, na které by měly krajské samosprávy výslovný nárok, ale posledních deset let je ze Státního fondu dopravní infrastruktury pokaždé dostávaly. Vloni to – od té vlády, co prý „brala“ – byly dvě miliardy korun a o minimálně stejnou sumu na opravy kraje žádaly i letos.
Ministerstvo dopravy uprostřed léta vzkázalo, že z toho nic nebude. Rozpočet není nafukovací a přednost mají strategické investice.
O jak vážný problém jde, vyjadřují i slova zlínského hejtmana Radima Holiše z ANO, ale pozor, z listopadu 2025, kdy ještě „dovládala“ Fialova, takže „beroucí“ vláda. „V situaci, kdy jsme se už letos museli vyrovnat s tím, že na opravy silnic II. a III. třídy dorazila pouze polovina prostředků oproti předchozím letům, vláda nyní předkládá návrh, který nepočítá s jedinou korunou. To není rozpočtové opatření, to je rezignace na péči o většinu silnic v této zemi.“
Dobře řečeno. Teď jde ještě o to, jestli to pan Holiš zopakuje do očí Andreji Babišovi, jehož vláda se k obávané rezignaci na péči o krajské silnice nejen přihlásila, ale podle ministerstva dopravy krajům asi nic nedá ani v následujících letech.
Dokud ještě existovala anketa o nejrozbitější silnici v zemi, nejhorší krajské okresky se pravidelně umisťovaly na předních příčkách. Omezit opravy silnic II. a III. třídy je příkladem toho, čemu politici tak rádi říkají „tupé škrty“.
Nejde tu o velké projekty, které provázejí smělé vizualizace a stříhání pásek. Na opravách se nedají sklízet politické body ve velkém, to už spíš roztrpčení z uzavírek a červené na mobilních semaforech na krajnici. Právě opravovaná silnice je nepříjemná záležitost a hlásit se k ní je vlastně nevděčné.
Přístup, že strategické projekty jsou důležitější než „jen“ péče a nezbytná modernizace, je ale z podstaty chybný. Dá se to poznat už z toho, že i dnešní strategické projekty budou brzy potřebovat péči a nezbytnou modernizaci úplně stejně, jako je dnes potřebují silnice II. a III. třídy. Které v době svého vzniku mohly být „strategickými projekty“ také.
Dobrá strategie je stavět i opravovat se stejnou naléhavostí. Mimochodem běžný uživatel krajských silnic nejspíš zaznamenal, že vnitřní dluh na jejich stavu ani náhodou nezapraví dvě miliardy. Bylo by potřeba stokrát tolik.
Nejen nové dálnice, mosty a obchvaty. Také nekonečný seriál oprav menších silnic je součástí investic do dopravní infrastruktury, kterými se obecně zaklíná jakákoli vláda. Že se k opravám nezná zrovna ta, ve které zasedla strana Motoristů sobě, zní jako protimluv. Také to ale odpovídá způsobu uvažování: Z péče o každou jednu rozbitou silnici kyne málo slávy, na sítích se možná blýskne starosta, z Prahy nikdo.
Až na to, že tady nejde jen o spojení mezi Horní a Dolní, i když je pro někoho významné a v součtu mají takové silnice stovky kilometrů. Podstatné je i to, že na silnicích II. třídy může být rušný provoz a že některé používají (a opotřebovávají) i tranzitní kamiony. Opravovat se musí nejen kvůli dopravní obslužnosti a rozvoji venkova, ale také kvůli bezpečnosti. To je kardinální důkaz, že opravy nejsou žádné „jen“.
Co se s neopravovanou silnicí může dít dál, je zřejmé. První možnost: Když se po ní bude jezdit, bude v horším a horším stavu. Až se buď jednoho dne pod tlakem nevyhnutelnosti a za vyšších nákladů opraví, anebo druhá možnost: Zničená silnice se odepíše a vedle postaví jiná, dražší, kapacitnější a s větší slávou. Na otevření investice s velkým I dorazí i někdo z Prahy nebo alespoň z kraje.
Příběh zanedbaných silnic má své příbuzné v desítkách jiných. Něco by mohlo a mělo dál dobře sloužit. Ale než s tím počítat a průběžně se starat, nechá se to opotřebit, a pak už není zbytí, takže vyhodit a investovat do novoty, protože přece nechceme žít, ó hrůzo, ve skanzenu. Tenhle postup se může týkat dopravních staveb, ale vlastně jakýchkoli nemovitostí. Nebo i soukromých věcí: Ani hrnek s rozbitým uchem už se dneska neslepuje.
Že silnice II. a III. třídy nejsou a nebudou památkově chráněné, ještě neznamená, že se na ně společně vykašleme jako na železniční most v Praze, který za ta léta nebyl jeho správce schopen ani natřít.
Péči o veřejný majetek, která upadla za komunistů, se ještě nepodařilo rehabilitovat. Zničené silnice II. a III. třídy by v takzvaně vyspělé zemi byly nepřijatelné už proto, že by se braly jako neslušnost. Dobrá vláda by na ně dala spoustu peněz, vždyť by ji strašily ve snu.
P. S.: Kdyby Babišova vláda bývala nesnížila spotřební daň z nafty, měl by Státní fond dopravní infrastruktury v rozpočtu víc než tři miliardy korun, které by letošní požadavek krajů na opravy lehce uspokojily. Politika je otázkou priorit.
