Hlavní obsah

Sbohem, Československo. Havel abdikoval a vzplály vatry svrchovanosti

Jiří Leschtina
Novinář, spolupracovník redakce
Foto: ČTK / Peška Stanislav, ČTK

Václav Havel se v neděli 19. července za dohledu bodyguarda „vrací z práce domů“. Snímek z náplavky u Rašínova nábřeží, na kterém tehdy bydlel.

Reklama

17. 7. 11:00

Je to přesně třicet let, kdy horkým letním dnem otřásly hned dvě nesmazatelné události, díky nimž beztak již nezadržitelný rozpad společného státu Čechů a Slováků dospěl k definitivnímu zlomu.

Článek

Slovenský parlament v pátek 17. července 1992 přijal deklaraci o svrchovanosti, která fakticky nadřadila slovenské zákony nad zákony federace. A jen pár hodin poté, ještě než se po slovenských horách a dědinách rozhořely vatry svrchovanosti, oznámil rezignaci na svou funkci poslední československý prezident Václav Havel.

Svou abdikaci, která vstoupila v platnost v pondělí 20. července, Havel zdůvodnil tím, že není schopen plnit závazky vyplývající z jeho slibu věrnosti federálnímu státu a jeho ústavě. A pokračoval: „Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad.“

Po třech desítkách let se může jevit prezidentova rezignace jen jako vynucená reakce na skutečnost, že poprvé od listopadu 1989, kdy se zjevil revolučně naladěným davům na balkonu pražského Melantrichu, se ocitl Havel jako politik zcela mimo hru. Vždyť o budoucnosti Československa už rozhodovali předsedové vítězných stran z parlamentních voleb: Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku.

Havel rezignoval uprostřed seriálu dramatických vyjednávání mezi ODS a HZDS. Pouhé tři týdny po čtrnáctihodinovém jednání v bratislavském hotelu Bôrik, kde došlo k zlomové dohodě o vytvoření dočasné federální vlády i o hlavních tezích jejího programového prohlášení. A jen čtyři dny před další bratislavskou schůzkou, jejímž výsledkem byl zárodek zákona o způsobech zániku federace, po níž vůdcové ODS a HZDS suše oznámili svým národům: Jednáme o kontrolovaném, klidném a legitimním rozdělení Československa na dva státy.

Václav Havel ovšem veřejně vyjadřoval přesvědčení, že jediný legitimní způsob rozdělení Československa na dva státy je možný na základě lidového referenda. A nikoliv zákulisní dohodou vítězných stran poté, co ani jedna neměla rozdělení ČSFR ve volebním programu.

Havlovu rezignaci pak bychom měli chápat i jako výmluvný distanc od činění vítězů voleb, podtržený symbolickým gestem státnické odpovědnosti. Jak po letech Havel řekl Karlu Hvížďalovi v knize Prosím stručně:

„Šlo mi o to ukázat, že člověk, který skládal slib na ústavu nějakého státu, nemůže jen tak podepisovat zákony tento stát rušící. To se prostě nedělá. A nevyvolává to u nás dobré asociace. Vzpomeňme našich plačících prezidentů či prezidentů posedlých potřebou všem trvale vysvětlovat smysl svých kapitulantských podpisů.“

Zastavme se ale ještě u Havlova postoje k referendu jako jedinému legitimnímu nástroji k rozdělení státu. Prezident už v listopadu 1991 poslal do Federálního shromáždění návrh ústavního zákona o referendu, podle něhož by měli občané v Česku i na Slovensku rozhodnout o budoucnosti společného státu. Pokusil se dokonce vyvolat atmosféru listopadového převratu, když svůj návrh oznámil z balkonu Melantrichu.

Když ale potom jeho návrh zmizel v parlamentním labyrintu, Havel se už o něj nijak zvlášť nezajímal ani nevyvíjel tlaky na jeho projednávání. Možná si už tehdy víc než jiní zastánci udržení federace uvědomoval, že i kdyby se voliči v obou republikách vyslovili pro společný stát, problémy ve vzájemných vztazích by to stejně nevyřešilo.

Každopádně v již citovaném rozhovoru s Karlem Hvížďalou se Václav Havel staví ke smetení svého návrhu na referendum s pozoruhodnou dávkou realismu: „Dnes nevím, jestli to nebylo dobře: Kdyby Slováci hlasovali pro společný stát, všechno by to začalo znova a nakonec nejspíš skončilo stejně. Jen by se ztratil další čas. S odstupem doby se mi totiž zdá, že většina Slováků sice vědomě rozdělení nechtěla, ale podvědomě k němu přece jen tíhla.“

Václav Havel si také více než kdo jiný musel uvědomovat zcela zásadní věc: Jakákoliv cesta k funkčnější, byť volnější československé federaci, vyztužené nezbytnými ekonomickými reformami, je nemožná za vládnutí Vladimíra Mečiara. Havel měl s tímhle bezskrupulózním manipulátorem, milovníkem davu a chronickým lhářem vyznačujícím se až paranoidními rysy barvitější zkušenosti než kterýkoliv z vrcholných českých politiků.

Viděno dnešníma očima, Mečiar byl vlastně jakýmsi předobrazem dnešní sorty extrémistických populistů a autokratů, ničících rozdíl mezi pravdou a fikcí, kdy jedinou realitou jsou jejich vlastní výmysly a spektákly.

A Havel pochopil, s kým má co do činění, už v říjnu 1990 během jedné z vládních krizí za prvního Mečiarova premiérství.

Mečiar si při jedné ze svých teatrálních a jako vždy nedotažených abdikací vynutil osobní setkání s Havlem v motelu na česko – slovenském pomezí. U tohoto jednání byl přítomný přece jen jeden svědek: kancléř Karel Schwarzenberg, na kterém prezident trval.

A právě Schwarzenberg později líčil: „Václav Havel tam seděl jako terapeut. Mluvil pouze Mečiar a vyznal se Havlovi ze všech svých mindráků, životních tragédií, neúspěchů a ponížení. Dojal se až k slzám.“

A jak to už u vyšinutých jedinců bývá, Mečiar po tomhle svém odhalení začal Havla nenávidět. Svou obsesi vnášel i do jednání mezi ODS a HZDS, kdy od prvního setkání mluvil o skálopevném rozhodnutí, že jeho federální poslanci v žádném případě nepodpoří Václava Havla v prezidentské volbě na další období. Což se také stalo, když 4. července 1992 Havlovu kandidaturu zařízla většina slovenské části Sněmovny národů ve Federálním shromáždění.

Z dnešního pohledu je docela kuriózní, že na jednom setkání špiček ODS a HZDS dokonce Mečiar začal prohlašovat, že budoucí prezident sedí v této místnosti a jeho jméno začíná na K… A aby nevznikly žádné pochybnosti dodal: Uznejte pane předsedo, že by vám to na Hradě slušelo.

Čím dál reálnější nebezpečí, že v procesu rozpadu státu bude prezident vytlačen na okraj dění, si Václav Havel uvědomoval ještě před červnovými parlamentními volbami 1992. Málo se ví, že na Hradě proběhla vážná a velmi zevrubná diskuse o vytvoření prezidentské strany, která by do voleb šla voleb s programem moderní, demokratické česko-slovenské federace.

Někdejší Havlův mluvčí a jeho pozdější životopisec Michael Žantovský popisuje, že o jednom lednovém víkendu 1992 došlo na zámku v Lánech k „štábnímu cvičení“ užšího Havlova týmu, v němž se střetli zastánci vzniku Havlovy strany s protistranickými skeptiky.

Žantovský píše: „Po dvou dnech bylo zřejmé, že Havel není ochoten takový krok učinit. Při rekapitulaci proběhlé debaty akceptoval všechny důvody, které mluvily pro stranické řešení. Vytvořit takovou sílu by byla správná věc, říkal, ale nedokázal si představit, že by stál v jejím čele. A ať už si poradci na obou stranách mysleli cokoli, nedokázali si ho v takové roli představit ani oni. Se vší pravděpodobností na tom ale nezáleželo. Bylo příliš pozdě.“

Jak se ale Václav Havel cítil po své abdikaci, po které ještě celý půlrok už jako občan přihlížel procesu rozdělení? Podle Michaela Žantovského to Havel vnímal jako „katastrofální politickou porážku a ztroskotání státu pod jeho vedením.“ Havlův dlouholetý tajemník Vladimír Hanzel dokonce v jednom rozhovoru řekl, že pro Havla to byl „Mnichov“, kterým se užíral ještě několik let potom.

Takové závěry možná trpí až příliš velkou porcí nadsázky. Jedno je ale jisté. Pro Havla byly demokracie a svoboda neoddělitelně spojeny s odpovědností, zvláště pak za taková jednání, která nevedla k dobrému cíli. Což ho spíš než k jakémukoliv neplodnému zoufání vedlo ke zpytování svědomí.

Už tři měsíce po své abdikaci v děkovné řeči za udělení členství ve Francouzské akademii říkal: „I já – aniž jsem si to uvědomoval – jsem … podléhal zvrácené představě, že jsem suverénním pánem nad skutečností, jehož jediným úkolem je skutečnost podle jakéhosi předem hotového receptu zlepšit. A že záleží jen na mně, kdy to udělám, a není tudíž důvodů, proč bych to neudělal hned. Myslel jsem si zkrátka, že čas patří mně. Byl to ovšem velký omyl. Svět, bytí i dějiny mají svůj vlastní čas, do něhož sice můžeme tvořivě vstupovat, ale který nikdo z nás nemá celkově ve svých rukách.“

Možná právě Havlovo „poabdikační“ varování před vlastní netrpělivostí, přílišnou suverenitou, v nichž uvázne dobré dílo, by mohlo být inspirací pro našeho příštího prezidenta. Pokud ovšem bude chtít pokračovat v Havlově díle. A nikoliv v destrukčních křečích současné hlavy státu, od níž se zpytování svědomí, natož abdikace vskutku nedočkáme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované