Hlavní obsah

Komentář: Evropa jako maska. Češi dnes oslavují sami sebe

Petr Fischer
Novinář. Analytik a komentátor týdeníku Euro
Foto: EPA-EFE, Profimedia.cz

Snímek z happeningu před začátkem českého předsednictví, který se konal 25. června na Palachově náměstí v Praze.

Reklama

1. 7. 10:00

Politici by měli přestat používat Václava Havla jen jako populární politickou ikonu. A najít si cestu ke smyslu Evropy, o němž mluvil.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Češi opět povedou Evropu! Ředitelé Evropy – jak téměř bez nadsázky hlásil speciální newsletter HN. Veřejnoprávní média po třinácti letech opět posilují svůj výsadek v Bruselu, očekávají se velké věci. Česko bude v Evropě zase vidět, a když to politici tentokrát nezkazí, posune to celou zemi dál. Ale kam vlastně? A proč?

Nadšení z velkých politických možností, které skýtá předsednictví Radě Evropské unie, podporují i čeští zástupci v bruselské Komisi. Místopředsedkyně Evropské komise, Věra Jourová, vidí v předsednictví něco jako olympiádu, jen se tu nesbírají medaile, nýbrž dobrá pověst a respekt ostatních. Je to všechno trochu úsměvné, a to nejen kvůli vzpomínkám na minulou českou účast na této zvláštní „olympiádě“, která v roce 2009 mimo jiné kvůli pádu vlády dopadla neslaně, nemastně. Směšná je už svým způsobem celá instalace události, včetně té mediální.

Celé dlouhé roky se Česko o dění v Evropské unii zajímá jen z nutnosti, aktivita v jednáních je minimální, politici využívají Brusel jako generální výmluvu pro všechno, dokonce ho někteří (nejen z SPD, ale i z dnes vládní ODS či opozičního ANO) přirovnávají k Moskvě či RVHP, což je pikantní zejména dnes, v čase probíhající války na Ukrajině. Nezájem je ale i mediální. Zatímco v evropských novinách se najdou denně celé strany o dění v Evropské unii, česká média po gejzírovém slavnostním vstupu (2004) ztratila rychle zájem a obnovují ho jen v době, kdy Česko EU předsedá. Kdy je Unie „naše“!

Předsednictví je v českém pojetí více reklamní či mediální kampaň než olympiáda, chtělo by se namítnout eurokomisařce Jourové, kampaň, která vyhučí tak rychle, jak začala, protože zcela jistě někde jinde už poběží jiná kampaň, s větším emocionálním a diváckým nábojem.

Češi jsou malý národ a jako takový jsou posedlí výjimečností svých reprezentantů, ať už ve sportu, medicíně, podnikání, nebo v politice. Každý úspěch a každá sláva jsou pak brány jako úspěch národní, který proslavuje celé společenství a potvrzuje, že i malí – jsou-li nadaní a pracovití – mohou dokázat něco velkého. Vzpomeňme jen, jakou hrdost cítili cestovatelé do zahraničí v roce 1990, kdy si celý svět vyprávěl úžasný příběh o tom, kterak disident Václav Havel vyhrál v Praze bez střílení a krve antikomunistickou revoluci a stal se prezidentem.

Vítězstvím a slávou je dnes už samo předsednictví, vlastně jsme už vyhráli předem, ačkoliv Česko ještě vůbec nic neudělalo a agendu, kterou bude během svého předsednictví Radě EU rozvíjet, více méně zdědilo po francouzském předsednictví. Jsme povzneseni tím, že na Česko došla řada ve spoluvedení Unie, Brusel už není Moskva ani zlý diktátor, nýbrž milá, krásná a vtipná Praha.

I havlovské heslo „Evropa jako úkol“ se zdá být použito kampaňovitě, vždyť kdo z českých politiků by dnes mluvil o Evropě jako o zemi soumraku, o potřebě sebereflexe, nebo dokonce o „evropské duši“, která je navíc „metafyzicky zakotvena“ jako osudové „spojení svobody a odpovědnosti“. Má-li být počínající české předsednictví autenticky havlovské, museli bychom jít mnohem dál než jen k líbivému a tajemnému odkazu na projev „Evropa jako úkol“ z roku 1996, kdy český prezident přebíral v Cáchách Cenu Karla Velikého.

Nakonec by to možná i díky válce (ano, i tak hrůzná věc jako válka může mít vedlejší pozitivní dopady) šlo docela snadno, neboť Havel už v roce 1996 chápe evropanství jako „společný osud“, nesený historií a hodnotami, které se v něm osvědčují. Evropa může podle Havla „způsobem svého vlastního bytí posloužit jako příklad toho, že mnoho rozmanitých národů může v míru spolupracovat, aniž by tím ztrácely cokoliv ze své svébytnosti. Ukázat vlastním počínáním, že lze šetrně zacházet s planetou, na níž je nám dáno žít, a že lze myslet i na generace, které přijdou po nás.“

České předsednictví ale nebude taženo havlovským šetrným zacházením s planetou, k čemuž premiéra Petra Fialu čerstvě vyzývají otevřeným dopisem lidé z domácích i zahraničních nevládních organizací. Spolupráce bez ztráty svébytnosti je už Fialově vládě bližší. Ale upřímně řečeno: šlo v Evropské unii někdy o něco jiného? Byla EU jen věčným bojištěm fragmentárních zájmů národních států? A nebyl záměrně, často až panicky, šířený úzkostný strach ze ztráty suverenity, který kromě „vlastenců“ z SPD posilovali i pravicoví euroskeptičtí politici z ODS, spíše výrazem malého sebevědomí než reálným odrazem dění?

Česko se během předsednictví EU přihlásí k havlovské tradici nejlépe tak, že se definitivně zbaví kampaňovitého přístupu k Unii. Tak, že politici přestanou Havla používat jen jako populární politickou ikonu a najdou si cestu ke smyslu Evropy, o němž Havel mluvil. Jistěže smysl se neustále hledá, že jde o „otevřené dílo“, ale východiskem je přece základní jistota v tom, že patříme do evropského společenství, v jehož rámci pracujeme nejen pro sebe, ale pro všechny, kdo jsou v Unii s námi.

Potom se předsednictví už nikdy nemůže stát politicky a mediálně inscenovanou oslavou národní výjimečnosti malé země, která během půl roku může pro sebe udělat velkou práci.

Ne, Česko teď nepracuje pro sebe, pracuje pro celou Evropu, která je součástí globálního celku, v němž může hrát důležitou roli, bude-li chtít. Jak řekl i Václav Havel v Cáchách, musíme mít na paměti „univerzalistický“ pohled, tedy nikoli v tom, že budeme šířit ideje demokracie a kapitalismu jako jedinou zjevenou pravdu, nýbrž v tom, že všechny činy budeme vždy chápat s ohledem na druhé.

I proto Havlova charlemagneská 26 let stará úvaha, k níž se teď hlásí česká vláda, končí dost přímočarým odkazem k Bibli a Kantovu kategorickému imperativu, který je přes dvě stě let základem evropské přirozené morálky: „Nejvíc pro svět uděláme, budeme-li si prostě počínat tak, jak nám naše svědomí káže, to jest tak, jak si myslíme, že by si měli počínat všichni.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované