Hlavní obsah

„Budu dělat cokoliv.“ V místě covidové nemocnice bydlí uprchlíci

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

V Brně denně provizorně přespávají stovky ukrajinských běženců. Mnozí netuší, kam půjdou. Ilustrační foto.

Reklama

19. 3. 5:00

Bydlí i týden na matraci na zemi, přesto jsou rádi alespoň za nějakou střechu nad hlavou. A nikdo na ně už nestřílí. V brněnském asistenčním centru jsou stovky běženců. Shánějí si práci, ale brzdí je jazyková bariéra.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tří bílé matrace a několik tašek s nejnutnějšími věcmi. Už týden takto vypadá provizorní bydlení Tatiany. V krajském asistečním centru na brněnském výstavišti přespává od minulého pátku.

V jedné z provizorních kójí není sama. Ukrajinka uprchla z Charkova s dvanáctiletou dcerou a čtrnáctiletým synem. „Za naší situace jsme vděční i za to, že máme střechu nad hlavou,“ říká klidným hlasem.

Zatímco si její děti na mobilu prohlížejí sociální sítě, ona stále netuší, co s nimi bude dál. Navíc musí řešit základní nutnosti. „Nejsložitější je tu umýt se. Na sprchy bývá velký nával. Museli jsme je řešit třeba ve tři ráno. Za nejtěžší považuju dětem zařídit alespoň základní komfort,“ dodává prostřednictvím tlumočnice. Mnoho běženců zatím od nových vyhlídek dělí jazyková bariéra.

Foto: Tomáš Svoboda

V brněnském asistenčním centru denně přespávají stovky lidí.

Překladatelka Valeriya Grigoryevová pochází z Kazachstánu. V Brně žije sedm let, běžně pracuje jako náborářka informatiků. V centru dobrovolničí třikrát až čtyřikrát týdně. Podobných zážitků mezi bílými paravany slyší každý den desítky. „Tady leží paní, která mi říkala hrozné zážitky. Ale zrovna asi někam odešla,“ ukazuje na kóji s prázdnými lůžky, obklopenou oblečením.

Od ženy si vyslechla, jak přímo do pokoje její dcery přiletěla raketa. „Naštěstí doma v té chvíli nikdo nebyl. Na Ukrajině musela nechat manžela i syna,“ tlumočí další příběh Grigoryevová.

Provizorní bydlení vzniklo v horním patře pavilonu B. Hasiči s krajskými úředníky jej původně plánovali až pro sedm stovek lidí. V noci na pátek na ochoze pavilonu spalo 237 uprchlíků. „Nyní se dostáváme na kapacitu tři sta lidí a chtěli bychom ji snížit na dvě stovky. Jde nám o to, aby lidé spali v důstojnějších podmínkách,“ popisuje mluvčí kraje Alena Knotková.

Provizorní spací místa jsou oddělená mobilními stěnami. Paravany běžně slouží vystavovatelům, předloni z nich dělníci v jiném pavilonu rychle složili záložní covidovou nemocnici. Teď stěny získaly další „krizový“ účel.

Prostory působí trochu stísněně, ale v pavilonu je teplo i relativní klid. Po stranách provizorních „pokojů“ jsou zaparkované kočárky nebo dětské postele. Jednotlivé spací prostory jsou číslované, běženci mají značky svých míst vyznačené na bílých páscích na rukou. „Matky s malými dětmi se snažíme co nejrychleji odbavit do solidnějšího zázemí. Zůstávají tady v řádu jedné až tří noci,“ doplňuje mluvčí.

Foto: Tomáš Svoboda

Brněnské výstaviště nyní slouží běžencům.

Krajští úředníci obvolávají hotely, penziony a další zařízení, která jsou ochotná běžence ubytovat i za nižší ceny. Vláda schválila příspěvek na dočasné nouzové přístřeší například v tělocvičnách 200 korun za osobu a noc včetně stravy bez ohledu na to, zda se bude jednat o dospělého nebo dítě. V jiných ubytovacích zařízeních bude dotace státu činit 250 korun bez stravy. Ministři počítají s tím, že částku ještě navýší kraje.

„Kolegové stále shánějí. Takto se nám nově podařilo získat 495 nových lůžek,“ upřesňuje mluvčí.

Jenže zdaleka ne všichni mají hned štěstí.

Potvrzuje to i Tatiana, která se v pátek chystá už na osmou noc v centru. S dětmi přišla s minimem peněz. Shání bydlení zdarma a přes organizace v asistečním centru si podala žádost. „Jenže preferují těhotné ženy, nebo někoho s úplně malými dětmi. Anebo naopak úplně staré lidi, kteří se o sebe sami nemohou postarat. S relativně staršími dětmi nemám nárok,“ krčí rameny.

Ač má z Ukrajiny ekonomické vzdělání, kvůli jazykové bariéře si nemůže vybírat. Bude prý vděčná za jakoukoli práci. „Rozesílám životopisy. Dělám, co můžu. Musím se postarat o děti,“ zdůrazňuje.

Dneska je to první den, co se mi nezdálo o válce. Dřív jsem se vždycky probudila. Zdálo se mi, že na mě jedou ruské tanky.
Tamara, 50, uprchlice z okolí měst Irpiň a Buča

V Charkově musela nechat své rodiče. Tatínek trpí těžkou cukrovkou, maminka jej nechtěla opustit. „Zůstal tam taky manžel, který kvůli mobilizaci nemůže odjet. Voláme si každý den. Zatím jsou relativně v bezpečí. Výbuchy občas slyší, ale zatím jsou vzdálené,“ ubezpečuje i sama sebe.

Na výstavišti zůstávají další rodiny s podobně tíživými vzpomínkami i vyhlídkami. Padesátnice Tamara přijela do Brna před šesti dny se svými dvěma dětmi. „Nemáme s sebou vůbec nic, utíkali jsme v noci a za hodinu se jsme museli pobrat všechny věci. Bylo to natolik rychlé a nečekané, že se z toho ještě vzpamatováváme,“ vypráví.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Jedna z provizórních kójí.

Pochází nedaleko od Kyjeva. Z okolí měst Irpiň a Buča, v nichž se v předešlých dnech odehrávaly těžké boje. Její rodina byla jedna z posledních, kterým se odtamtud podařilo odjet. Město je totiž v současné době obklíčené a lidé ho nemohou opustit. „Dneska je to první den, co se mi nezdálo o válce. Dřív jsem se vždycky probudila. Zdálo se mi, že na mě jedou ruské tanky,“ vypráví.

Na Ukrajině má pořád spoustu blízkých. Ve chvíli, kdy o nich začne mluvit, se rozpláče. „Je to tam teď strašné. Jsou obklíčení a Rusové k nim běhají do domů a mučí je psychicky a možná i fyzicky,“ říká.

Mezi dočasnými stěnami odpočívá její dospělá dcera i s patnáctiletým synem. Dcera pracuje jako zdravotní sestra, tu ale beze zkoušek v Česku zatím oficiálně dělat nemůže. Ptá se proto po nemocnicích, jestli by ji nevzali třeba alespoň na pozici sanitářky.

Syn Tamary zatím do školy v Česku nechodí. Jeho matka se snaží nějakou práci najít, bez znalosti češtiny to je pro ni ale těžké. „Budeme se snažit jazyk naučit. Jsem připravená dělat cokoliv,“ přikyvuje.

Olena Fokina dorazila do centra pomoci před čtyřmi dny společně se synem. „V zásadě je tady vše v pořádku. Ze začátku nám trochu chybělo jenom teplé jídlo. Spíme sice na zemi na matracích, ale je tady teplo a veškeré základní potřeby. Všechno je lepší než válka,“ říká.

Z Charkova, odkud pochází, původně nechtěla odjíždět. Opustit Ukrajinu – a tedy i své blízké – se rozhodla až ve chvíli, kdy začaly létat rakety kousek od jejího domu.

Teď je v podobné situaci jako celá řada uprchlíků – hledá v Česku ubytování a práci, naráží ale na jazykovou bariéru. Mluví totiž jenom ukrajinsky a rusky. „Co budeme dělat dále, opravdu nevíme,“ krčí rameny.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované