Hlavní obsah

Psycholog: Covid má i pozitivní potenciál. My ho ale nevyužíváme

Radvan Bahbouh dříve vedl Katedru psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Reklama

12. 12. 2021 21:57

Společnost stále zapomíná na psychologické dopady pandemie. Veřejný prostor je fascinovaný daty, čísly a grafy. Lidé jsou však stále více podráždění a všeobecně nespokojení, říká psycholog Radvan Bahbouh.

Článek

Od počátku pandemie psycholog Radvan Bahbouh tvrdí, že se při určování pandemických restrikcí zapomíná na jejich psychologické dopady a také na to, že v Česku chybí běžná, dostupná pomoc a rady v oblasti duševního zdraví.

„Není možné se soustředit na jeden jediný parametr a nevnímat pohodu lidí a to, jak se cítí. Což se od začátku děje. Vše je posedlé tím, jaká jsou čísla, jaké jsou nárůsty,“ upozorňuje psycholog v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který se odehrává již klasicky pandemicky na platformě Zoom.

V pozadí jsou vidět knihovny nacpané k prasknutí, na sobě má domácí oblečení, které připomíná, že je sám nachlazený. Svoji odbornost nezapře, když rozhovor skončí, nenechá se jednoduše „vypnout“ a začne se sám ptát redaktorky: „Teď mi řekněte něco o sobě. Jak se máte vy?“

Psycholog v rozhovoru vysvětluje, proč podle něj efektivně nefunguje negativní očkovací kampaň nebo to, co si dneska většinou ze společné diskuze odnášejí dvě protistrany. Radvan Bahbouh vystudoval matematickou statistiku a teorii pravděpodobnosti na MFF UK, psychologii na FF UK, arteterapii na PedF JU a všeobecné lékařství na 3. Lékařské fakultě UK.

Začnu velmi banální otázkou. Když jsem si dělala malý průzkum ve svém okolí, na co by se v tomto období lidé zeptali psychologa, zaznělo jasně – jak se z toho všeho nezbláznit?

Myslím, že je důležité, aby člověk vnímal, co mu pomáhá a co mu nepomáhá. Pokud zjistí, že viset na zprávách mu nepomáhá, ale pomáhá mu jít se projít ven, bavit se s přáteli, těšit se na Vánoce, tak ať to dělá. Ve chvíli, kdy lidem není dobře, schopnost těšit se z malých radostí a opečovávat sám sebe je důležitá.

V dubnu tohoto roku byla publikována rozsáhlá studie, o vzorku asi 50 tisíc osob, která se zabývala otázkou, co dělat, aby se člověk cítil dobře. Vzali dohromady přes 400 výzkumů a zjistili, že nejvíce pomáhá trénink všímavosti. To znamená být tady a teď. Zjistit, jestli se vám dobře sedí, jestli dobře dýcháte, všímat si smyslově, co je kolem hezkého, že venku svítí sluníčko, třeba si to zapsat do deníku. Na to nepotřebujete odborníka, za kterým pravidelně chodíte, jen mít disciplínu. A hlavně být v kontaktu se svým tělem, se svými emocemi a s druhými.

Řekl byste, že se pandemie řeší stále daleko více z pohledu přírodních věd a na ty humanitní se zapomíná?

Názor, že se pandemie musí řešit i po psychologické stránce, říkám od začátku. A můj názor se nemění. Zdraví je komplexní záležitost a znamená to, že člověk musí být ve stavu pohody. Není možné se soustředit na jeden jediný parametr a nevnímat pohodu lidí a to, jak se cítí. Což se od začátku děje.

Vše je posedlé tím, jaká jsou čísla, jaké jsou nárůsty. Tím, že to lidé nikdy před tím nevnímali, například kolik lidí umírá, vyvolalo hned v prvních momentech masivní úzkost, se kterou málokdo pracoval. Dál nikdo moc neřešil, jak na nás působí karanténa, jak se sice izolovat, ale nenarušit kvalitu života, třeba co se týče kontaktu seniorů se svými vnoučaty a dětmi.

Celá řada restrikcí se víceméně okamžitě projevila na duševním zdraví. Nebyl žádný způsob, jak by se tomu věnovala pozornost. Jako navýšení kapacit odborníků. Čísla jsou alarmující. Hned v květnu došlo k obrovskému nárůstu výskytu duševních onemocnění. Například tu je dvakrát více případů úzkostí a paniky, třikrát tolik případů deprese. Každý třetí člověk má závažnější duševní onemocnění.

A mluví se podle vás ve veřejném prostoru nyní víc o psychologických nebo i třeba sociologických dopadech pandemie?

Nemyslím si, že by to bylo nějak výrazné. Občas tomu někde někdo věnuje pozornost. Mluvilo se o tom jen v souvislosti se školou. Tedy zda snížíme riziko přenosu na úkor toho, že se z rodičů poté stanou prakticky učitelé a budou obrovsky zatíženi. To bylo vyslyšeno, děti do škol chodí dál – vyhodnotilo se, co je větší riziko.

Mít děti už druhý rok mimo kolektiv, například prvňáčky, ale třeba i maturanty, je nepřirozené. Bylo tedy vyslyšeno, že nejde „pouze“ o nemoc jako takovou, ale o důsledky. Kromě tohoto se ale dopady pandemie na psychické zdraví příliš neřešily. Máme tu sice nějaké iniciativy nebo instituce. Kapacity psychologů a psychiatrů se nenavýšily. Ví ale každý, co dělat, když se necítí dobře?

A i v mediálním prostředí vidíme stále tu fascinaci čísly, daty, grafy…

…mutacemi, ano, vším možným. Jediné, co sledujeme, že lidé otupěli. Když si vezmete, kolik lidí bylo nemocných a kteří zemřeli na jaře, je to nic oproti aktuálním denním nárůstům. Lidé to předtím řešili až přehnaně a citlivě, dneska se tomu tolik nevěnují. Když budeme každý den mluvit pouze o číslech, můžeme z toho mít úzkosti. To, že se dobře necítíme, má i doložitelný dopad na to, jak infekci zvládáme. Už existují studie, které ukazují, že čím víc jsme ve stresu, snadněji infekci dostaneme a tím horší je průběh. Záleží na tom, v jakém jsme psychickém stavu.

Čím to tedy je, že stále oddělujeme ty světy přírodních a humanitních věd v každodenním životě?

Je tu více aspektů. Chtělo by to například program, ve kterém by někdo vysvětloval, co pro sebe každý týden člověk může udělat. Ne jednoduchou zprávu v několika minutách. Dobrým příkladem jsou programy, které pomáhají s výukou dětí doučováním nebo i televizní program, který provází úskalím studia. Nevím o tom, že by byl takový program, jenž by provázel lidi úskalími psychických potíží, které mohou mít.

Kromě skupin lidí, kteří nic nepotřebují nebo kteří naopak vyhledají pomoc psychologa nebo psychiatra, je tu obrovské množství těch, kteří by uvítali radu, jak se opečovat. Mohli by se připojit podobně jako ke cvičení v televizi. A stejně jako vidíme informace medicínské, by byly k dispozici i informace psychologické.

Mluvil jste o tom, že lidé z čísel a grafů otupí. Mohla by mít ale pandemie a každodenní mediální zdravotnická masáž i ten efekt, že se lidé začnou více zajímat o své tělo, tělesnost a o své zdraví?

Spíše ne. To by muselo být řečeno, co se má dělat. Fotky na cigaretách, které ukazují, jak vypadá rakovina plic, už kuřáci také nevnímají. Negativní a drastické kampaně, které vypadají, že něco způsobují, nejsou tak účinné. Více účinná by mohla být rada, jak využít fakt, že jsme citlivější ke zdraví, k větší zodpovědnosti vůči druhým než před covidem. Pozitivní potenciál nemoci nevyužíváme.

Tou drastickou kampaní myslíte i tu aktuální očkovací, která ukazuje fotografie lidí z JIP? Co si o tom myslíte? Může to na někoho zafungovat?

Na pár lidí ano. Myslím si ale, že to naopak určitou skupinu lidí utvrdí v jejich negativním postoji. Mnoho lidí si toho navíc nevšímá vůbec. Vidí fotku, ale nemají k ní vysvětlení. Hodně lidí slyší na argument, který není postavený na strachu z nemoci, ale na snížení pravděpodobnosti přenosu nemoci na ostatní. To by mělo zaznívat daleko víc.

Když začalo očkování, na edukaci už bylo pozdě. I to, že vidíte jako prvního očkovaného našeho premiéra, je pro řadu lidí spíš odrazující. Chtělo to odborníka, který tomu rozumí, nebo někoho, komu to opravdu pomůže. On to ale použil jako vlastní reklamní kampaň.

V mém okolí existují případy, kdy otázka očkování-neočkování zasahuje do vztahů v rámci rodiny. Je tu třeba rodič, který se nenechá očkovat, dítě ano a působí to mezi nimi nesmiřitelný svár, i když se jinak mají rádi. Funguje nějaký způsob komunikace, který je v této situaci nosný?

Neštěstí je, že je tu debata o tom, kdo má pravdu. To můžete vidět i v přímém přenosu u většiny diskuzí pod články, je to fenomén názorové polarizace. Když do diskuze vstoupí dva lidé, jeden si myslí, že spíše ano, a druhý, že spíše ne, na konci debaty to bude určitě ano a určitě ne. Nepotřesou si rukama, že obojí dává smysl a musí se hledat objektivně vyhodnotitelný kompromis.

Na toto by měla být ideální škola – místo pro trénink kritického uvažování. To by ovšem museli něčím takovým projít sami učitelé, aby to mohli předávat a učit dál.

Zmiňujete pozdní důsledky, pokud tedy budeme pracovat s tou myšlenkou, že pandemie je trauma, můžeme čekat i nějakou posttraumatickou fázi?

Určitě, i toto může nastat. Vidíme to na číslech, že třetina populace má duševní potíže, to není málo. Posttraumatická stresová porucha je ale spíš po jednorázovém stresovém ataku, když člověk projde například výrazným a časově omezeným strachem o život. Tato situace spíš vede k naučené bezmoci a zhoršení kvality života. Nemusíte se v noci budit a mít záchvaty paniky nebo úzkosti, bude se to projevovat spíš nespokojeností a únavou.

Lidé dlouhodobě podinvestovali cestování, sociální aktivity a zájmové aktivity. K takovým přirozeným cestám péče bychom se nyní měli přinejmenším vrátit. Jinak to na nás dopadne, jako když v pohádkách potáhnou království černým suknem.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované