Hlavní obsah

Tragédie, či správné rozhodnutí? Politici se na rozdělení federace neshodnou

Foto: ČTK/Zehl Igor

Předseda HZDS a slovenský premiér Vladimír Mečiar (vlevo) hovoří v zahradě brněnské vily Tugendhat s českým premiérem a předsedou ODS Václavem Klausem během jednání o rozdělení federace.

Reklama

Přišli Klaus s Mečiarem k hotovému, nebo rozdělili stát kvůli privatizaci? Ústavní zločin, nebo nevyhnutelný krok? Názory a vzpomínky lidí, kteří hráli důležitou roli v československé politice v době rozpadu federace.

Článek

Přesně před 30 lety, 26. srpna 1992, podepsali Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem dohodu o rozdělení Československa.

Fotografie obou premiérů na zahradě brněnské vily Tugendhat se později staly jedním ze symbolů rozpadu Československa.

Jaká ale byla skutečná role Klause s Mečiarem, na tom se osobnosti tehdejší politické scény dodnes neshodnou.

Přišli k hotovému

„Otázka zní, jestli bylo nevyhnutelné, aby se Československo rozdělilo. Já nevím. Já jenom vím, že tehdejší dominantní politická síla, to jest Václav Havel, Občanské fórum a federální vláda, tu otázku velmi podcenili, ignorovali,“ popsal před třemi lety v rámci projektu Paměť národa tehdejší šéf koaliční ODA Jan Kalvoda.

„I osvícení považovali slovenskou touhu po samostatnosti za nějakou nedospělou recidivu romantického nacionalismu devatenáctého století: ‚Oni se vyblbnou a bude to zase v pořádku.‘ Podcenilo se to symbolicky, podcenilo se to politicky a pak se to rozjelo způsobem, který bral dech,“ tvrdí po letech tehdejší místopředseda Klausovy vlády.

Projekt Paměť národa

Text vznikl ve spolupráci s organizací Post Bellum. Vychází ze vzpomínek a názorů osobností československé politické scény nasbíraných v rámci projektu Paměť národa.

„Na druhou stranu ty předhůzky, že se federace měla rozdělit referendem, aby to bylo legitimní, jsou podle mého názoru zpozdilé, protože ty věci už byly v pohybu.“

Kalvoda opustil vrcholnou politiku poměrně brzy. V roce 1996 náhle oznámil, že neoprávněně užíval titul JUDr., ačkoliv nesložil rigorózní zkoušky. Později zaznamenal velký úspěch při zastupování firmy Diag Human ve sporu s českým státem.

Rozpad federace byl podle něj tehdy nevyhnutelný. „Myslím, že Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem přišli k hotovému. Dynamika rozchodu už byla nezvratná. Patří do říše spekulací uvažovat, co by se stalo, kdyby Václav Havel po zvolení prezidentem první cestu směroval na Slovensko, kdyby oslovil slovenské voliče s respektem k jejich národním aspiracím nebo třeba kdyby ustoupil Alexandru Dubčekovi ve volbě prezidenta,“ říká.

„Vím, že se staly nějaké chyby a podcenění slovenské národní aspirace. Jenom nevím, kdyby se nestaly, jestli by to stačilo k záchraně státu. Myslím si, že tito dva panáčkové – Klaus s Mečiarem – už mohli jenom udělat účet.“

Jak se dělilo Československo?

Politici mají problémy řešit

Jiní ale Klausovi s Mečiarem zásadní roli při rozpadu státu neupírají. Jedním z nich je Karel Schwarzenberg, který se ve vrcholné politice pohyboval ještě loni.

„Co mám k tomu říci? Dva pánové se na tom domluvili a bylo to. Považuji to za tragédii,“ říká muž, který v roce 1992 vedl kancelář prezidenta. Václav Havel v červenci 1992 abdikoval, a federace tak až do svého zániku zůstala bez hlavy státu.

Volby 1992 a rozdělení Československa

Ve volbách v roce 1992 uspěla v Česku Občanská demokratická strana (ODS) s heslem „společný stát, nebo rozdělení“.

Na Slovensku oslovila voliče jinak velmi odlišná Ľudová strana - Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS) s požadavkem „konfederace, nebo rozdělení“.

Rozpad společného státu byl průnikem těchto dvou programů.

„Je pravda, že vzájemné komplexy, které tu svého času byly, vymizely. Slováci měli vždycky dojem, že se k nim chováme jako starší bratr a nedoceníme je. Češi si vždycky mysleli, že Slováci žijí z českých peněz. To dneska vymizelo, oba už vědí, že to není pravda,“ přiznává Schwarzenberg.

On sám se později postavil do čela diplomacie samostatného českého státu. Z hlediska mezinárodního významu podle něj Češi i Slováci na rozpad federace doplatili.

„Jako bývalý ministr zahraničí vám něco řeknu: oba malé státy nemají tu váhu, jakou by měl středně veliký stát, kterým bylo Československo. Pro západní Evropu je rozdíl, jestli jste patnáctimilionová země jako Holandsko, nebo menší země. Je mi líto, ale oba jsme tím ztratili,“ soudí po letech.

Kdyby nebylo Klause a Mečiara, mohl by podle něj společný stát Čechů a Slováků dál existovat?

„Myslím, že by to bylo udržitelné, že k sobě patříme. Samozřejmě byly potíže. Ale třeba Belgie vydržela, ačkoliv rozdíl mezi Vlámy a Valony je jazykově mnohem větší než mezi Slováky a Čechy. My se vždycky můžeme domluvit. Byly problémy, ale v politice jste proto, abyste je řešili, ne před nimi kapitulovali,“ říká Schwarzenberg.

+6

Byl to ústavní zločin

Že se rozpadu společného státu dalo vyhnout, je přesvědčen také pozdější premiér Vladimír Špidla. V roce 1992 byl teprve jedním ze členů předsednictva ČSSD, do parlamentu poprvé usedl po dalších čtyřech letech. Rozpadu federace ale dodnes lituje.

„Považuji to za tragický moment. Byla veliká snaha o referendum. Kdyby proběhlo, tak ani na Slovensku, ani v Česku by nevyhráli ti, kteří chtěli republiku rozložit. Podle mého názoru tam byl okamžik, kdy jsme znovu mohli založit Československo. Tentokrát nikoliv jako výsledek jedné nebo druhé války, ale jako spontánní politický pohyb těchto dvou národů. A tím, že referendum nebylo, se rozdělení odehrálo mimo ústavu a z tohoto hlediska to byl ústavní zločin,“ vzpomínal po letech Špidla.

Zákon o referendu z roku 1991 popisoval situaci, kdy se jedna ze zemí chce odtrhnout od společného státu. Česká a Slovenská Federativní Republika, jak zněl v roce 1992 oficiální název země, tehdy ale formálně úplně zanikla. Přesto dodnes mnoho lidí interpretuje rozhodnutí Klause s Mečiarem tak, že ústavu přinejmenším obešli.

Podle Špidly to udělali proto, aby mohli prosadit svoje vlastní politické zájmy. „Konkrétní lidé viděli, jaké možnosti jim rozpad federace dává. Pravicovou utopii zkrátka v Československu dělat nešlo. Československo jako struktura bylo příliš komplikované na to, abyste mohli dělat čistě ideologické řezy. Václav Klaus a Vladimír Mečiar v určitém okamžiku usoudili, že je to pro ně výhodné. Klaus viděl, že tu zásadní pravicovou přeměnu, kterou chce udělat, není schopen realizovat ve federálním státě,“ říká bývalý ministr a premiér.

Pragmatické, prospěšné a správné rozhodnutí

Z opačné strany politického spektra naopak zaznívá chvála. Ivan Langer vstoupil do řad ODS v roce 1991 a později zasedl jako ministr informatiky a vnitra ve vládě Mirka Topolánka. Události z roku 1992 hodnotí pragmaticky.

„Už během volební kampaně byla cítit nejistota. Průzkumy ze Slovenska jasně říkaly: HZDS, Vladimír Mečiar. A to znamená rozchod. Reprezentace, která vzešla z voleb, představovaná lidmi z ODS, na to byla mentálně připravená, že přijdou těžké rozhovory. Doteď si myslím, že platí: lepší dobrý rozvod než špatné manželství,“ vzpomíná.

Langer byl později jedním ze strůjců kampaně „Doleva, nebo s Klausem“ před sněmovními volbami v roce 1998, po kterých ODS uzavřela takzvanou opoziční smlouvu s ČSSD. Emoce z rozpadu Československa podle něj musí jít stranou.

„Emočně nás to vzalo všechny, ale myslím, že na tom rozchodu obě dvě země vydělaly mnohem víc, než kdyby trávily hodiny, dny, týdny nesmyslnými polemikami, kdo má být předsedou vlády, předsedou federálního shromáždění, jestli máme mít pomlčku, jestli se máme jmenovat ‚federativní‘, nebo Česko a Slovensko, jak si máme rozdělit majetky a podobně. Myslím, že to rozhodnutí bylo pragmatické, prospěšné a správné pro obě dvě země, oba dva národy,“ dodává.

Žádný Čechoslovák

Rozpad Československa požadovalo víc Slováků než Čechů, byť i na Slovensku měla tato myšlenka podle průzkumu z roku 1993 jen asi 30procentní podporu. Jedním z těch, kdo se snažili balancovat na vlnách národnostních vášní, byl předseda Křesťanskodemokratického hnutí Ján Čarnogurský.

„Díky tomu, že rozdělení proběhlo ústavně, že jsme nevybičovali vášně, to proběhlo korektně. Na Slovensku někteří říkali, že nás Češi vykořisťují. Na české straně zase mluvili o penězovodu, že Češi doplácejí na Slovensko. Pokud by to trvalo déle, situace by se zhoršovala,“ tvrdí po letech muž, který se jako jeden z mála československých politiků otevřeně přihlásil k rusofilství.

Čarnogurský podporoval samostatnost Slovenské republiky, chtěl k ní ale přistoupit až po vstupu federace do Evropské unie. Zřejmě i kvůli tomu vyklidil v roce 1992 pozici slovenského premiéra ve prospěch Vladimíra Mečiara. V konfrontaci s populisty zaujímal čím dál rezervovanější postoj a z taktických důvodů nakonec jeho Křesťanskodemokratické hnutí hlasovalo proti rozpadu federace.

„Slováci se jednoduše cítili jako samostatný národ. A však také jsou. V Belgii je alespoň král Belgičan, ale v Československu nebyl žádný Čechoslovák. Byli jen Češi a Slováci. Kultura byla česká a slovenská,“ podotýká.

Rozpad kvůli privatizaci

Ochránce přírody a bývalý federální poslanec za Stranu zelených na Slovensku Juraj Mesík nemá pro postup Václava Klause s Vladimírem Mečiarem vlídného slova.

„Já jsem dodnes přesvědčený, že rozbití Československa bylo nejen nesmysl, ale že to bylo barbarství. Bylo sice legální, ale absolutně nelegitimní, protože to udělali lidé, kteří na to neměli mandát od svých voličů. Zneužili moc, aby prosadili svoje osobní zájmy,“ tvrdí Mesík.

Ještě před revolucí se snažil o změny ve společnosti coby ekologický aktivista, po změně režimu usedl do federálního shromáždění a stal se poradcem ministra. Tehdejší dohoda Klause s Mečiarem měla podle něj umožnit divokou privatizaci.

„Celý rozpad Československa byl o privatizaci. O tom, aby si Mečiarovi kamarádi mohli beztrestně zprivatizovat to, co je na Slovensku, a Klausovi kamarádi to, co je v Čechách. Aby privatizace mohla proběhnout zlodějským způsobem tak, jak se uskutečnila, bylo potřeba eliminovat federální vyšetřovací instituce,“ tvrdí Mesík.

Reklama

Doporučované