V mrazu a o hladu. Co se děje v noci před Úřadem vlády, kde stávkují disidenti

Dva stany ohraničené policejní zábranou. Vedle nich řada termosek s teplým čajem a balíky minerálních vod. Na zábradlí visí brašna, deštník, pár dek, ručník a klobouk. Uvnitř stanů několik karimatek, noviny, kufr plný knih, halda tlustých ponožek a teplý spacák. Kolem zábran procházejí policisté se samopaly, kteří hlídají Úřad vlády.

Od 17. listopadu bivakuje na prostranství před budovou jednasedmdesátiletý bývalý disident Jiří Gruntorád, signatář Charty 77 a zakladatel knihovny samizdatové literatury Libri Prohibiti. Protestuje proti malým penzím odpůrců bývalého režimu.

Na sloup pověsil ručně psaný transparent s jasným sdělením. Hladovka za odstoupení ministra Jurečky. A z tohoto požadavku nehodlá ustoupit.

„Pššt. Jiří je ještě ve stanu. Nerušte ho. Já jsem starý hladovkář, takže vím, že nejdůležitější je hodně odpočívat, vyvíjet co nejmenší aktivitu a hodně pít teplý čaj,“ vysvětluje mi kolem půl jedenácté dopoledne John Bok.

Dalšímu signatáři Charty 77 patří druhý stan, osmasedmdesátiletý John Bok se k protestu přidal o den později.

Po chvíli už stojí Jiří Gruntorád opřený o zábradlí. Zachumlaný ve svetrech a bundě, v ruce termosku a zdraví přátele, kteří ho přišli podpořit. Ale i neznámé kolemjdoucí.

„Já nemám hlad. Když se drží hladovka, tak není hlad. To není, jako když zapomenete na oběd,“ odpovídá, jak mu je šestý den bez jídla. „Necítím, že bych měl nějaký problém, ale budu si muset na opasku udělat novou dírku,“ žertuje a zmiňuje rok 1981, kdy držel hladovku v pankráckém vězení.

„To byl protest proti mému nespravedlivému odsouzení. Vydržel jsem dlouho. Týdny. Hladovka skončila tím, že mě odvezli do věznice v Minkovicích,“ vzpomíná. V těch nejhorších vězeních strávil čtyři roky za podvracení republiky. Rozšiřoval zakázané hudební nahrávky a opisy literárních textů. Byl tam bit a musel tvrdě pracovat.

Teď drží hladovku před Úřadem vlády. Z „ohrádky“ se téměř nevzdaluje. Pouze na toaletu do recepce budovy.

„Moje místo je tady před budovou. Jediná výjimka byla, když mě premiér pozval na čaj, to jsem se tam předtím osprchoval, abych nepáchl, až za ním půjdu,“ popisuje jedenasedmdesátiletý bývalý disident. Ani premiér Petr Fiala ho však nepřesvědčil, aby s protestní hladovkou přestal.

Jiří Gruntorád odhaduje, že jeho tělo vydrží zhruba měsíc, tedy do Vánoc. „Pak mě budou muset asi odvézt do nemocnice, ale já se zase vrátím,“ konstatuje odhodlaným hlasem.

„Ahoj Jiří, přivezl jsem ti horký čaj a Xerox 630 je kdyžtak připravený,“ vítá se s Jiřím Gruntorádem další významný chartista Jiří Tichý. Vysvětluje mi, že na onom psacím stroji, který jim dal Pavel Tigrid, připravovali text Charty 77.

„Jsem tu, abych podpořil tyto bouráky. Mají pravdu. Ať se drží,“ přeje si Jiří Tichý, který také zažil komunistické vězení a i on kdysi držel hladovku. „Takže vím, jak tvrdé to je. John je starý hladovkář, Jirka moc ne, takže doufám, že brzy vyhrají,“ míní.

Během odpoledne přicházejí další významní z disentu. Například Petr Placák, někdejší klarinetista The Plastic People of the Universe a klíčová postava českého literárního undergroundu.

„Chápu, že když vláda deklarovala, že se hlásí k hodnotám Charty 77, tak ho jednání Jurečky natolik vytočilo a ranilo, že se přes to nemůže přenést,“ říká. Přiznává však, že má o něj strach. „Je to beran. Já se o něj bojím. On je ochoten jít do konce. Říkali jsme si s několika kamarády, že když by šlo do tuhého, tak ho uneseme násilím,“ uvádí a není jasné, jestli to myslí vážně, nebo ironicky.

Vedle stojí další legenda undergroundu Vlastimil Třešňák. Zažil brutální výslechy, při kterých ho komunisté pálili hořícími zápalkami na rukou a nakonec ho donutili v rámci akce Asanace k emigraci. Disidentům předává sadu čajových svíček na zahřátí, knížky a rukavice.

„Je to hrozné, že to došlo tak daleko. Je to na ho*no, kdybych měl použít závěr aktovky Audience od klasika Václava Havla. Víc k tomu nemám co dnes říct,“ a třese oběma hladovkářům rukou.

Celé odpoledne se Jiří Gruntorád a John Bok nezastaví. Hovoří střídavě s přáteli, známými, novináři, ale i s lidmi, které nikdy neviděli a přišli jim dodat sílu. Kolem policejních zábran se tvoří chumel a policisté několikrát dav rozhánějí. V půl šesté už je trochu klid. Za Jiřím Gruntorádem přichází žena z kabinetu ministra vnitra Víta Rakušana. Jestli by prý za ním nezašel na čaj. „Tak uvidíme, co bude,“ loučí se.

Čekám na něj na recepci Úřadu vlády. S Vítem Rakušanem strávil zhruba tři čtvrtě hodiny.

„Mluvil řečí, které rozumím, ne jako jiní ministři nebo premiér, nicméně neměl takový návrh, který by mě uspokojil,“ říká úvodem. Ministr mu prý ukázal „ještě teplé usnesení vlády“, v němž kabinet úkoluje Mariana Jurečku, aby do 15. prosince předložil návrh zákonné úpravy a opatření k zajištění důstojných důchodů pro disidenty a disidentky.

„Já jsem říkal, že z toho mám radost, že je to skvělá zpráva, ale pro mě to není důvod k ukončení hladovky. Tu ukončím buď po odchodu ministra Jurečky z vlády, nebo poté, co vláda zruší usnesení, kdy se přihlásila k tradici a myšlence Charty 77.“

Neustoupil tedy ani o píď.

A jeho pocity po jednání s ministrem? Prý mírně optimistické.

„Řekl jsem mu, že i on má máslo na hlavě, protože stačilo před 17. listopadem Jurečkovi zavolat, aby změnil rozhodnutí ohledně Charlieho (disidenta Karla Soukupa, viz box výše), a vše se mohlo obejít bez skandálu. Jurečka mohl říct, že se jednalo o omyl, a já bych žádný protest nedělal. Stačily dva telefonáty,“ připomněl prý ministru Rakušanovi. Ten se prý tvářil smutně a kajícně. Ničemu to ale nepomohlo.

„Teď půjdu na chodník, zasunu se do dobrého spacího pytle a budu nabírat síly na další dny. Já mám času dost, a když se mnou budou chtít mluvit, najdou mě před budovou. Jsem tam 24 hodin denně,“ vzkazuje. Zatím prý čas na jednání je. Příští i ten popříští týden prý vydrží, domnívá se Jiří Gruntorád. Lékaři mu prý řekli, že vážné komplikace mohou nastat kolem třiceti dnů.

A v tomto případě existuje záložní varianta.

„Kdyby došlo k ohrožení mého života, bude řetězová hladovka. Místo mě budou jiní dva disidenti a to stanové městečko tu bude do doby, dokud se ta věc nevyřeší,“ stojí si rázně za svým.

A řešení, jak opakují, jsou pro ně přijatelná jen dvě: Buď skončí Jurečka coby ministr, nebo vláda zruší usnesení, ve kterém se přihlásila k tradici a myšlence Charty 77.

Premiér Petr Fiala je ale ve čtvrtek vyzval, aby hladovku ukončili, protože původní požadavky týkající se důstojných penzí pro disidenty a disidentky vláda plní. Zrušit usnesení kabinetu hlásící se k tradicím Charty 77 premiér nechce.

Chtěl jsem strávit s chartisty noc v „ohrádce“, ale Úřad vlády mi to nepovolil. Rozbalil jsem tedy stan přes ulici. Osm večer. Před Úřadem vlády je tma, zima a Jiří Gruntorád ani John Bok se „zasunout do spacáku“ stále nechystají. Podporu jim přicházejí sdělit stále další a další lidé. Mimo jiné dvě okouzlující dámy.

„My jsme doma něco oslavovaly, povídaly jsme si o tom, co se tu děje, a tak jsme se rozhodly, že přijdeme pana Gruntoráda pozdravit,“ vysvětluje první z dam. Je to osmaosmdesátiletá Sylva Daníčková, bývalá herečka a překladatelka, jejímž partnerem byl hudební skladatel Jiří Šlitr.

„Přinesly jsme jim růžičku a držíme jim palce,“ dodává její kamarádka, osmdesátiletá scenáristka a oceňovaná režisérka dokumentárních filmů Kristina Vlachová, která patřila k těm několika málo umělcům, kteří v roce 1977 nepodepsali Antichartu.

Kolem půl deváté večer se za chartisty zastavila na „kus řeči“ Ivanka Lefeuvre (rozená Šimková, provdaná Šabatová, Hyblerová), jedna z prvních signatářek Charty 77. Potkal ji stejný osud jako Karla Soukupa. StB ji věznila a nakonec ji v rámci akce Asanace donutili v roce 1982 emigrovat. Vystudovaná psycholožka se usadila ve Francii, kde žije dodnes, a nyní přišla povzbudit „hladovkáře“ se svým francouzským přítelem.

Ostatně to, za co bojují, má dopad i na její penzi. V Čechách pobírá důchod čtyři tisíce korun.

„Vzhledem k tomu, že mám i francouzský důchod, tak Česká správa sociálního zabezpečení ten český krátí. Já nevím, jak to počítají. A ani jsem ještě nepřemýšlela o tom, že bych požádala o to zmírnění zákona jako Charlie,“ krčí rameny.

U plotu se střídají další lidé. Třeba manželka Johna Boka Jitka Boková. „Vnímám to tak, že mají pravdu, ale já bych do toho nešla. Takhle starý dědci spát v zimě a držet hladovku? Spousta lidí mi říká, že jim to mám rozmluvit, ale žiju s ním 45 let, znám ho, takže vím, že to nejde,“ krčí rameny Jitka Boková.

Chvíli se dohadují, kdy a kvůli čemu držel její manžel hladovku naposledy. Prý kolem roku 2006 kvůli Grossovi.

„Jak to mám brát? Vím, koho mám za manžela. Vím, co je za magora,“ říká paní Boková v dobrém. Následně jí jde John Bok doprovodit na nedalekou tramvaj a zanedlouho se vrací zpět.

Mezi posledními přicházejí před půlnocí dva mladíci. S o několik generací staršími disidenty se u plotu baví o vládě, demokracii a o tom, co kdo zažil. Ticho nastane až kolem jedné hodiny ráno. Mládež odejde do tepla svých domovů a senioři si vlezou každý do svého vymrzlého stanu.