Hlavní obsah

Covid i Ukrajina. Pro děti je nejhorší, když rodina mlčí, říká psychiatr

Foto: Shutterstock.com

Děti se v posledních měsících musí vypořádat s neobvyklou zátěží, ilustrační foto.

Reklama

16. 4. 19:19

Jaký mají vliv pandemie, válka i sociální sítě na dětskou psychiku? Narostlo sebepoškozování, poruchy příjmu potravy i úzkosti. „Psychické potíže mohou přijít i několik měsíců po zátěži, pokud děti dusí své emoce,“ říká psychiatr.

Článek

Děti čelí jedné krizi za druhou. Koronavirová pandemie a měsíce bez kamarádů přešly ve strach z válečného konfliktu na Ukrajině. Jak vysvětluje psychiatr a terapeut Ladislav Polák, je normální, že občas děti i dospělí zažívají štěstí, a jindy naopak strach a úzkost.

„Pokud se děti budou doma víc zlobit, rodiče by jim to neměli zakazovat a říkat, že je to nevychované. Naopak je důležité jim umožnit, aby se doma zlobily, aby ventilovaly svůj hněv, svoje naštvání,“ říká Polák v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Ladislav Polák

MUDr. Ladislav Polák pracuje ve své soukromé psychoterapeutické praxi jako ambulantní specialista. Zkušenosti s léčbou pacientů s poruchami nálad či psychotickými stavy získal během zaměstnání v psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích.

Nyní se ve své psychoterapeutické praxi mimo jiné zaměřuje na řešení problémů v dětství a dospívání, pomoc při léčbě závislosti včetně mentální anorexie a bulimie a pomoc při řešení stavů, které nereagují na léčbu léky.

Myslíte si, že děti zvládají krize lépe než dospělí?

To je těžká otázka, záleží to na rodině. Každý den se děje mnoho věcí, které nás všechny ovlivňují, nedá se to tedy říct zcela jednoznačně. Vždycky je ale důležitá situace v rodině. Děti často automaticky přebírají to, jak funguje jejich rodina, jak reaguje na zátěž.

Nejvíce to tedy závisí na tom, co doma děti vidí?

Ano. Děti vidí, jak jejich rodiče reagují na zátěž. Důležité tedy je, jestli se o té zátěži doma mluví. Jestli se doma ví, kdo během zátěže prožívá jaké emoce. To je daleko lepší prevence než v případech, kdy rodiny o zátěži mlčí a dělá se, že neexistuje. Tam je velká pravděpodobnost, že se lidé plní emocemi, zvláště těmi negativními.

A pak když ta zátěž skončí, po různě dlouhé době od té zátěže lidé najednou můžou přestat fungovat. Buď mohou mít různé somatické nemoci, kde se nemusí najít žádná příčina, nebo se začnou psychicky skládat. Ale tím, že to může být půl roku, rok i dva od té zátěže, lidi nemusí hned napadnout, že ten problém je odložená reakce.

Děti vidí, jak jejich rodiče reagují na zátěž. Důležité tedy je, jestli se o té zátěži doma mluví. Jestli se doma ví, kdo během zátěže prožívá jaké emoce. To je daleko lepší prevence než v případech, kdy rodiny o zátěži mlčí a dělá se, že neexistuje.
Ladislav Polák, psychiatr

Takže v rodinách, kde se vůbec neřešil covid nebo kde se teď nemluví o válce na Ukrajině, děti můžou psychické problémy pocítit až za pár měsíců či let?

Ano, klidně mohou.

Děti čelí v posledních několika měsících nevšedním situacím. V březnu to byly dva roky, co žijeme s covidem. Jak se koronavirus podepsal na dětech?

Z mých zkušeností velice výrazně, byla to extrémní životní zátěž. Obecně se dá říct, že v rodinách, kde se pečuje o vztahy a ty vztahy jsou kvalitní, se zvládl daleko lépe než v rodinách, kde to moc nefunguje. Tam jakákoliv zátěž znamená explozi sopky.

Foto: Seznam Zprávy

Ladislav Polák, psychoterapeut.

Podle mě se dětem hodně uškodilo tím, že nemohly chodit do školy. A teď tím nemyslím, že se nic nenaučily nebo že neměly známky. To považuji za věci, které se dají v životě dohnat. V tom školním věku jsou víc podstatné vztahy se spolužáky i s učiteli – jsou velice důležité pro formování osobnosti. A tady mám obavu, že bude ve vývoji dětí a dospívajících díra.

A vidíte i ve své praxi, že by k vám nyní chodilo více dětí?

Podstatně víc dětí a dospívajících. Roste frekvence poruch příjmu potravy, rapidně narůstá sebepoškozování dětí. Také narůstají poruchy sexuální identity, v covidovém období se s nimi úplně roztrhl pytel. Ne že by se tyto problémy neřešily předtím, ale kvůli covidu jsme byli tolik zahlcení negativními emocemi, že v lidech toto napětí eskalovalo v psychické potíže.

Ukazují to i data krizových linek pro děti, vzrostlo sebepoškozování i poruchy příjmů potravy. Řešení tématu sebevraždy narostlo o polovinu. Proč vzrostly zrovna tyto psychické problémy?

Například u poruch příjmů potravy se nejedná o problém s jídlem, ale o to, že lidé mají nějaké starosti. Těm nerozumí, nechápou, co se s nimi děje. A proto hledají způsob, jak odvést pozornost od toho, čemu nerozumí. Jídlo má tu výhodu, že se dá kontrolovat a regulovat. A ty děti si takhle ulevují.

Na konci března zabil student střední školy v pražské Michli svého učitele. Minulý týden zasahovala policie na jiné škole v centru Prahy, kde odvezla do nemocnice mladíka, který měl psychické problémy a ve škole měl u sebe nůž. Může mít izolace od normálního života během pandemie i vážnější dopady, například na agresivitu u dětí? A jak by se s tím mělo na školách pracovat?

Je mi moc líto, co se stalo v těch dvou případech. Neznám podrobnosti, tak se můžu vyjádřit jen ve formě hypotézy. Agresivita ohrožující okolí může souviset i s izolací v době covidu. Podle mě to ale nejvíc souvisí se vztahy v rodině. A jak by s tím měla pracovat škola? Myslím, že vždy je základ to, jak se komu žije v rodině. Škola nikdy nemůže suplovat výchovu v rodinách, ta je vždy základ.

Ještě ani neskončil covid-19 a hned přišla další krize – válka na Ukrajině. Jaký má na děti vliv přechod z jedné krize do druhé? Pro děti je válka úplně nová věc, žádnou blízkou ve svém životě nezažily.

Jdeme z jedné extrémní zátěže do druhé. Děti vždycky cítí, co cítí rodiče, a samozřejmě je to nenechává chladnými. Když rodiče cítí ohrožení, tak se podle toho chovají. Mají ale často bohaté životní zkušenosti, a tak si s tím nepříjemným stavem umí často lépe poradit než děti, které tolik životních zkušeností nemají. U dětí se proto dá čekat další eskalace úzkosti, napětí, nespavosti a problémového chování.

Roste frekvence poruch příjmu potravy, rapidně narůstá sebepoškozování dětí. Také narůstají poruchy sexuální identity, v covidovém období se s nimi úplně roztrhl pytel.
Ladislav Polák

Také se může stát, že teď mohou být děti víc útočné, protože budou zažívat bezmoc a nejistotu, pocity, se kterými si neumí poradit. Možná často ani nedokážou popsat, že to, co se v nich děje, je bezmoc. Ale v bezmoci teď žijeme všichni, protože nevíme, co bude za hodinu.

Jak by se svými dětmi měli tedy rodiče pracovat, když ani oni sami nevědí, co bude, a zažívají pocity úzkosti a strachu? Předpokládám, že je vždy lepší s dětmi o tom hovořit.

Přesně tak. Nebo pokud se děti budou doma víc zlobit, rodiče by jim to neměli zakazovat a říkat, že je to nevychované. Naopak je důležité jim umožnit, aby se doma zlobily, aby ventilovaly svůj hněv, svoje naštvání. Když to ze sebe dostanou, je pak větší šance, že se půjde s nimi bavit o tom, co se s nimi děje a proč takhle reagují.

A měli by rodiče s dětmi sdílet svoje pocity zcela otevřeně, nebo je tím mohou naopak vystrašit?

Mám zkušenosti, že vždycky, když se doma mluví o emocích, a především o těch negativních, prospívá to. Je na zvážení, co rodič popíše a co ne. Asi by nebylo úplně šťastné je totálně zaplavit svou bezmocí. Děti mohou mít strach z toho, jak to prožívají jejich rodiče. Když ale budou navzájem mluvit o svých pocitech, uleví se jim.

Strach z války pravděpodobně dřív nebo později zasáhne každého. Dokázal byste odhadnout, kdy je ta chvíle, kdy dětské psychické obtíže přerostou přes hlavu a lidé by měli vyhledat odbornou pomoc?

Hned bych děti někam netahal, jak je dnes zvykem. Když si rodiče nevědí rady, hned berou dítě k psychiatrovi nebo na terapie. Pro rodinu ale může být výhodné, když se nejdřív jdou někam poradit rodiče. Jednak se jim tam může výrazně ulevit, navíc pak mohou lépe pochopit svoje děti, a díky tomu mohou poznat, jak jim pomoci. Strach o děti je přirozený, všichni máme strach o své děti, pokud se jim něco nedaří, to je pochopitelné a v pořádku. Já osobně ale nedoporučuji, aby hned někam šly.

Občas mám pocit, že je problém na druhé straně. Z mých zkušeností rodiče obtíže svých dětí často zlehčují, říkají, že se nic neděje, že to přejde a nemusí se to řešit. Nebo že v nich návštěva psychologa či psychiatra vyvolává pocit selhání a stydí se za to. Setkáváte se s tím i vy?

Setkávám se s tím často a máte pravdu, že za tím mohou být pocity viny rodičů. Myslím si, že za tím je často ta nálepka: když jdeš k psychiatrovi nebo na terapii, tam chodí jenom blázni.

Důležité je, aby měl člověk někoho, s kým cítí blízkost, intimitu. A mohl před ním mluvit o svém emočním životě. Protože do jisté míry si i takhle lidé můžou pomoci.
Ladislav Polák

A vy tedy nezastáváte názor, že každý dospělý člověk, nebo i dítě, by měl chodit k psychologovi, aby si povídal o tom, co se děje v jeho životě?

Někdy to může být jedno. Důležité je, aby měl člověk někoho, s kým cítí blízkost, intimitu. A mohl před ním mluvit o svém emočním životě. Protože do jisté míry si i takhle lidé můžou pomoci.

Například si myslím, že sociální sítě mají zajisté hodně výhod, ale bohužel si lidé nyní skrze ně vytvářejí vztahy. To jsou ale emočně mrtvé vztahy. A my všichni k tomu, abychom mohli fungovat v životě, naopak potřebujeme živé emoce, které jsou projevem životní energie. Tu potřebujeme z různých zdrojů získat, abychom byli v životě spokojení.

Data z krizových linek pro děti ukazují, že například nárůst sebepoškozování nastal už v roce 2018, tedy ještě před pandemií. Myslíte si, že za tím stojí právě ty sociální sítě?

Bohužel jsou sociální sítě plné různých způsobů sebepoškozování. Zase jsme u toho, že když člověk hledá svoje životní hodnoty a vzory a je nejistý, může mít ze sociálních sítí dojem, že je to něco in. Nebo to vnímají jako způsob, kterým se člověk uvolňuje od napětí. Tím, že to dělá spoustu lidí, může to budit dojem, že to je v pořádku. Ale takové chování určitě v pořádku není. To je za hranicí zdravé komunikace. Děti ale mají ze sociálních sítí pocit, že je to dnes dobrý prostředek, jakým si mohou ulevit.

Každý člověk má výbavu pro to, jak zvládá zátěž a stres. Genetika je jen pár procent, daleko podstatnější je to, co se děje v doma. Každý jsme individuální a na stejnou zátěž můžeme reagovat rozdílně. Proto je pro mě těžké mluvit obecně.

Lidé by během krize měli mít styčné body, které jim pomohou. Měl byste nějakou radu pro rodiče i děti, kteří prožívají v životě nějakou krizi nebo špatné emoce, jako je strach, vztek či smutek?

Doporučuji, aby lidé měli dlouhodobé koníčky a hlavně aby u nich prožívali radost. Pokud ty koníčky jsou s někým, koho máme rádi, je ta radost ještě silnější. Je důležité zažívat pocity radosti a štěstí.

Teď mi to ale nedá a musím vás opravit. Myslím si, že špatné emoce neexistují. Například úzkosti – dokonce ani každá velká úzkost nemusí znamenat nemoc. To pak záleží na nás profesionálech, jestli se tou silou úzkosti necháme zahnat do kouta a hned ji musíme léčit léky, nebo zda vytrváme a budeme společně s tím člověkem hledat, co se s ním doopravdy děje. Když pochopíme, jak úzkosti vznikají, dokážeme tomu člověku daleko lépe pomoci.

Já nemám rád rady typu „buďme pořád pozitivní“. Protože k životu patří to, že když třeba někoho ztratíme, je zcela namístě, že brečíme a truchlíme. I několik měsíců, někdo rok i dva. To patří k životu a naopak je potřebné, aby si tím člověk prošel a pak se lépe srovná s tou životní ztrátou někoho blízkého. Když nebudeme ventilovat i ty nepříjemné emoce, budou se v nás hromadit. A pak to může mít vliv například na psychosomatické nemoci.

Deprese se daří odhalovat dříve než v minulosti

Příznaky deprese se podle metaanalýzy Marca Solmiho a kolektivu, prezentované webem Our World in Data, objevily u pacientů pět let před tím, než jim byla porucha diagnostikována. Na základě příznaků byl medián první zkušenosti 26 let, medián věku u diagnostikovaných depresí byl však 31 let. Data také ukazují, že u příznaků i diagnózy je velké věkové rozpětí. U čtvrtiny zkoumaných se příznaky objevily až v 34 letech, diagnóza poruchy byla pak u stejně velké části ještě později, ve 46 a více letech.

V mnoha zemích se však daří poruchy, jako jsou deprese nebo bipolární porucha, odhalovat dříve. Jedním z důkazů je studie provedená v Dánsku. Zatímco v roce 1996 měli lidé napříč věkovým spektrem podobnou šanci, že jim bude poprvé diagnostikovaná deprese, v roce 2016 se pravděpodobnost posunula výrazným způsobem k mladším lidem.

Foto: Our World in Data

Věk první diagnózy depresí. Čím více je křivka nahoře a vlevo, tím více mladých lidí má poruchu diagnostikovanou.

Podle odborníků je několik důvodů, proč se věk snížil. Jako první uvádějí fakt, že lidé jsou stále ochotnější vyhledávat léčbu duševních poruch. Souběžně s tím jsou větší možnosti depresi včas a úspěšně diagnostikovat. Například právě v Dánsku jsou děti a dospívající pod dohledem odborníků – ve školách mají pravidelné kontroly možných symptomů psychických poruch.

Jak vědci dodávají, deprese se může objevit již v raném věku a čím dříve se možný problém odhalí, tím větší bude šance lidem pomoct.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované