Článek
Jsou věci, o kterých se psát nemusí, protože jsou samozřejmé a skoro všichni s tím tak nějak počítají. Postesknout si nad tím, že marně čekám, až se ozve pošťák, že veze balík, je jako konstatovat, že medvěd kadí v lese, po neděli přijde pondělí a zelená je tráva. Samozřejmosti se prostě nekomentují.
Přesto se chystám porušit tohle základní pravidlo, protože čeho je moc, toho je příliš. Proč si zvykat na to, že pošta nefunguje tak dlouho, až nám to připadá normální? Normální je přece doručovat!
Ale pojďme popořádku. Byla půlka listopadu, když jsem objednal nové zimní pneumatiky. Vše šlo zpočátku hladce. Online prodej pneumatik je drsný byznys. Velká konkurence, nízké marže. Kdo se nesnaží, rychle v oboru skončí.
Jen mi lehce zatrnulo, když jsem zjistil, že zimáky bude doručovat Česká pošta. Prý dorazí „za jeden až tři pracovní dny podle přepravních kapacit“. Moje zkušenosti s poštou nebyly nic moc, ale pro jednou jsem se rozhodl být optimista. Naivní optimista, jak se brzy ukázalo.
Za čtyři dny zásilka dorazila do depa v Rudné u Prahy, pětadvacet kilometrů ode mě. Skvělé, říkal jsem si, za chvíli tady bude. Dva balíky, každý čtyřicet kilo. Trochu velké balíky, ale to snad není problém pro profesionální logistickou společnost, která si za to navíc nechá (slušně) zaplatit.
Po fázi očekávání však následovala fáze zklamání.
Přišel první mráz. První sníh. První obleva. Ale nové gumy nikde. Počasí se měnilo, ale pneumatiky dál seděly ve skladu. Podle sledování zásilky se stále „připravují k doručení“.
Po týdnu čekání jsem to vzdal. Když nejede balík k zákazníkovi, musí zákazník za balíkem. Jedu do Rudné osobně. V depu je i „balíkovna“ pro výdej a příjem zásilek.
Moderní skladový areál. Spousta dodávek a kamionů s logem pošty. Nacházím správné dveře. Zvoním a vstupuju do chrámu logistiky dvacátého prvního století.
„Kód zásilky pro vyzvednutí?“
Nemám. Mám jen číslo zásilky.
„Pane, tady je Balíkovna. Vy to máte v depu,“ vysvětluje mi paní za šaltrem s výrazem člověka, který tuhle konverzaci absolvoval už mockrát. Ukáže někam za sebe, do haly s balíky. „A tam já nepůjdu. Víte, kolik tady máme zásilek?“ nadhodí s pohledem do papíru položeného na stole: „Pětadvacet tisíc dvě stě třicet osm.“ (Za přesnost neručím, ale číslo bylo zhruba takové.) Navíc je sama a kdo by to vzal u přepážky za ni?
To samozřejmě netuším, ale vysvětluju, že tam někde za ní jsou moje zimní pneumatiky a běží druhý týden, co tam bez hnutí leží.
„Zimních pneumatik tady máme asi pět set,“ sděluje mi, jako by šlo o nejběžnější věc, kterou lze ve skladu České pošty najít. „Jsou velké a těžké. Doručovatelům se teď nevejdou do auta. Nakládají je jako poslední, a když nemají místo, tak je tady nechají,“ vysvětluje paní z Balíkovny. A co teprve, když nikdo není doma, kdo by balík převzal? To musí doručovatel s těžkými pneumatikami na nejbližší poštu, které jsou prý už teď, tři týdny před Vánoci, plné a odmítají přebírat velké balíky. A ty „moje“ pneumatiky se prý naposledy nevešly do auta zrovna ten samý den.
Geniální. Balíkovna, možná jediná rostoucí a perspektivní část jinak skomírající České pošty, má byznys založený na tom, že se jí nejdražší balíky nevejdou do aut a pak na poštu. Možná proto na jinak lukrativních balících loni pošta dokázala prodělat a nabídla Balíkovnu k prodeji.
„Co mám dělat?“ ptám se zas a znova. Jsou to přece jen zimní pneumatiky a podle toho, co mi vypráví, bych se jich letos už nemusel dočkat.
„Čekejte. Oni se vám ozvou.“ Paní chápe můj problém, rozumí mu. „Můj manžel už je poučený,“ vypráví. „Taky si objednal pneumatiky před Vánocemi a taky čekal. Teď si je už objednává v srpnu a už nečeká.“
Já už to chápu taky. Stačí jen myslet dopředu a přizpůsobit se rytmu a možnostem České pošty!
Napsal jsem prodejci pneumatik. Obratem odvětil, že to zkusí prošťouchnout. Normální mu to nepřišlo ani na Českou poštu. Dodal, že pochopí, když si objednám nové pneumatiky jinde.
Paní zpoza šaltru mi slíbila, že dá kolegům v depu vědět, že jsem tam byl. Nevím, komu ani k čemu to bude, ale ocenil jsem to jako vstřícné gesto.
A pak, tři dny po marné návštěvě skladu, se ozval řidič. Přiveze to, když počkám doma. Dokonce mi řekl přesnou hodinu, abych nečekal půlden. A pak opravdu přijely.
„Úplný vánoční zázrak,“ říkám řidičovi. „Však jsem vám taky radši volal, jestli je vůbec ještě chcete po takové době,“ odvětí. „Ve skladu jich teď máme snad tisíc.“
Takže pokud taky na něco čekáte a dočetli jste až sem, dám vám malou útěchu: nejste sami. Jen v Rudné u Prahy je nás minimálně pět set. Věřte, jednou to přijde.
A objednávejte včas. Za rok, za dva, za tři, nezapomeňte a pro „zimáky“ vyrazte už v srpnu. Už to mám v kalendáři. Česká pošta je totiž nesmrtelná.
