Glosa: Šikana řidičů čili Matka všech falešných kulturních válek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zkusme si to představit. Průměrný obyvatel nějakého západního města, k jejichž kvalitě života většinou vzhlížíme, se před komunálními volbami zničehonic přesune na pár týdnů do Prahy. A někdo mu přeloží hesla na plakátech. Jako „Ne hloupým cyklopruhům“. Nebo „Zastavíme šikanu řidičů!“.

Cizinec, trvalým pobytem třeba v Brémách nebo Vídni, bude možná zmaten. Se svou domácí zkušeností asi moc nepobere, že by tohle mělo někomu přijít jako volební hit. Mezi politiky kolují i výstřední nápady: ale že by některý z nich usoudil, že voliče nejlíp zmobilizuje bojem za odvrácení cyklodiktatury? Vy Češi, jak tak koukám, jste trochu zvláštní…

Ty billboardy se tyčí pokud možno u čtyř- a víceproudových městských dálnic, takže recipientem sdělení jsou jen chudáci šikanovaní řidiči (a spolucestující). Cyklisté sem buď nesmí, anebo se tu nevyskytují, je-li jim život milý. O chodcích ani nemluvě.

Pokus zformátovat téma pražské dopravy do kulturní války je typickým slaměným panákem. Něco jako: „Stop imigrantům a Drahošovi. Volte Zemana!“ Stop cyklopruhům, zastavíme šikanu řidičů, braňme normální svět, volte nás! Logika je stejná. I cíl: namaluj obraz nepřítele, rozděl – a panuj.

V porovnání s prezidentskými a parlamentními volbami se v komunální kampani půldruhamilionové metropole nesmyslnost konstrukce „buď, anebo“ a „my, nebo oni“ ještě koncentruje a vyniká. Není těžké, aby člověku – a nemusí mít rovnou kulturní zkušenost z Kodaně, Londýna, Paříže – docvaklo, že správnou cestou je kulturní mír, ne válka. Různými způsoby a různou měrou přepravovaní občané se musejí navzájem přizpůsobovat, spolupracovat, ne válčit. Povinností města je o to pečovat. Slovo „šikana“ je hrozně mimo realitu. Slaměný panák.

Německo, velmoc automobilismu. Když se tu v nouzi na cestě ocitne cyklista, píchne kolo, praskne mu řetěz, rozbije se baterie, zavolá pro pomoc… do autoklubu. Německý autoklub ADAC, pokud jste jedním z 20 milionů jeho členů, nabízí služby žlutých andělů i cyklistům. Zdarma. V rámci péče o mobilitu všeho druhu.

Tohle je normální svět.

Zatímco my jsme šampioni kulturních válek. Když se někde namaluje cyklopruh, na Západě běžný provoz, u nás z toho může být dokonce zpráva v novinách! Pro jedny dobrá, pro druhé kontroverzní, pro třetí nehorázná a už je tu „polemika“ a „téma“. A munice imagologů vzrušené volební kampaně.

Kde se doprava s oblibou zjednodušuje do silniční dopravy a ta zase do automobilové dopravy, přičemž „řešení“ se hledá v adrenalinovém duelu řidiči vs. cyklisté. O pěší a veřejné dopravě – silných alternativách k automobilismu – se mluví málo, protože je to složité a špatně použitelné do konceptu slaměných panáků.

Praha není ani omylem nějakým rájem cyklistů a chodců, kde by byla auta sešikanována na vrakoviště dějin. Nestala se jím ani v minulém volebním období a nemůže – a vzhledem k nevyhnutelnosti permanentních dopravních kompromisů ani nesmí – se jím stát nikdy. I když tím politici mohou voliče svobodně strašit a voliči si místo sdílení hysterie mohou svobodně zaťukat na čelo. Jako ten pán z Brém, co přijede do Prahy a ničemu tu nerozumí.