Horší než kouření i obezita. Nenápadná pandemie s těžkými následky

Vánoční svátky a Nový rok jsou často označované jako období, které by měl člověk trávit se svými blízkými. To je ale luxus, který nemá k dispozici každý. I když jsme totiž díky internetu propojenější než kdy dříve, velké procento populace trpí bolestí, která začíná v hlavě a ovlivňuje fyzické zdraví – osamělostí.

Abychom pochopili, proč osamělost může škodit, je třeba si nejdřív připomenout jeden fakt: člověk je tvor společenský. Podle polyvagální teorie Stephena Porgese nejsme stvořeni k tomu, abychom se sami dokázali uklidnit, regulovat. Člověk je nastavený na takzvanou koregulaci. To znamená, že naše nervová soustava se zklidňuje přítomností jiné klidné nervové soustavy.

Když jsme dlouho nedobrovolně sami, chybí nám tato vnější „kotva“. Náš systém pak snadněji sklouzne do pocitu úzkosti, nebezpečí, nebo dokonce deprese.

Podle této teorie tak osamělost není jen smutek. Je to fyziologický stav ohrožení. Tělo vyhodnotí absenci pomyslné tlupy jako riziko smrti a přepne se do obranného režimu, což paradoxně ztěžuje navázání nového kontaktu.

V současné době ale člověk tolik reálných smysluplných kontaktů nemá. Velké množství komunikace se totiž přesunulo do světa jedniček a nul.

„My jsme naladění nebo nastavení, že jeden druhého potřebujeme a potřebujeme se naživo. Ne v tom chatovém okýnku, ale tak, abychom přežili,“ vysvětluje psychiatrička a psychoterapeutka Alina Kulakovská. „To znamená, kontakt ‚face to face‘ je pro nás pořád nenahraditelný.“

Ta koregulaci připodobňuje k tomu, když je člověk rozrušený a jedná v emocích. Klid, který naživo vnímá z druhé strany, mu může pomoci sám sebe uklidnit a řešit situaci racionálněji.

„Naše nervové soustavy na nevědomé úrovni spolu vlastně komunikují a ta polyvagální teorie to bere vlastně ještě dál a mluví o tom, jak extrémně důležitý je tón hlasu a výraz ve tváři k tomu, abyste dali ostatním najevo, jestli jste, nebo nejste přátelští, a jestli tedy tím jste, nebo nejste bezpeční,“ pokračuje Kulakovská s tím, že celé je to vlastně o pocitu bezpečí. „Tím, že budeme mít opravdový kontakt naživo s druhými lidmi, tu blízkost. Prožitek, že jsem viděný, slyšený, přijímaný, milovaný. Že jsem.“

Podle aktuálních dat výzkumné agentury STEM/MARK se dlouhodobě osaměle cítí skoro třetina Čechů. Data ukazují, že se meziročně situace výrazně nemění, odborníci ale nárůst sledují.

Například psycholog Marek Preiss z Národního ústavu duševního zdraví pro Seznam Zprávy potvrzuje, že probíhá bez nadsázky pandemie osamělosti. „Vysvětlení bude více. Díky digitalizaci se ale umenšuje množství interakcí s reálnými lidmi, v reálném čase a prostoru, proto stoupá pocit osamělosti,“ popisuje situaci.

„Ubývá – když to nazvu nadneseně – smysluplných vztahů a hlavně ubývá blízkosti, ubývá opravdového kontaktu, protože většina kontaktů se přesouvá do virtuálního světa,“ upozorňuje Kulakovská.

A tady číhá nebezpečí. Zprávy totiž přenáší jen faktické informace, přitom už víme, že třeba tón hlasu může být – nejen informačně – důležitější než obsah sdělení. A nemusí pomoci ani všudypřítomné emotikony.

Opakující se motiv potvrzuje i Preiss: „Zásadní - spolu s celkovou digitalizací, která umožňuje únik do virtuálního prostoru. Umenšením reálných interakcí se oslabují komunikační dovednosti, což může opět posilovat pocit osamělosti,“ odpovídá na otázku, jakou roli v osamělosti hrají sociální sítě, a dodává další faktor: „Zároveň se navyšuje samota – přibývá jednočlenných domácností.“

Preiss pak připomíná, že komunikace s reálným člověkem je zásadní a „její oslabení způsobuje až deprivaci, která může vyvolávat tělesné změny“. To potvrzuje i letošní zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO). Z té vyplývá, že ročně je s tímto problémem spojeno více než 871 tisíc úmrtí. To je sto lidí každou hodinu. Už před dvěma lety problém označil za epidemii i bývalý hlavní hygienik USA Vivek Murthy. Ten je ostatně také autorem výroku, že chronická osamělost je pro lidské tělo horší než vykouření 15 cigaret denně.

Nejde o jediný úkaz přímého dopadu na fyzické zdraví. Podle metaanalýzy z roku 2010 a jejího pokračování z roku 2015 sociální izolace zvyšuje riziko předčasného úmrtí zhruba o 26-32 %. Krom již zmíněných cigaret je to srovnatelně škodlivé jako alkoholismus, škodlivější než nedostatek pohybu a dokonce dvakrát škodlivější než obezita s BMI vyšším než 30.

Osamělost a sociální izolace také zvyšují riziko ischemické choroby srdeční (infarkt, angina pectoris) o 29 %, cévní mozkové příhody o 32 % a demence u starších dospělých o přibližně 50 %. Osamělost je také silně spojena s vyšším výskytem deprese, úzkosti a sebevražedných myšlenek. Dlouhodobý pocit osamění často depresi předchází, není jen jejím důsledkem.

Vzhledem k tomu, že tělo vnímá osamělost jako strach z ohrožení, přechází do stavu pohotovosti a zvyšuje se tak hladina zánětlivých markerů, snižuje se schopnost organismu bojovat s virovými infekcemi; tělo se připravuje spíše na zranění a bakterie než na viry. Studie také ukazují, že osamělí lidé mají horší spánek (více mikroprobuzení), což dále snižuje schopnost regenerace. Ve zkratce – osamělý člověk má oslabenou imunitu.

Právě strach z ohrožení je podle Kulakovské jedna z věcí, která fyzické změny působí. Na stres a nebezpečí totiž reagujeme stejně jako naši předci před milionem let. „My reagujeme stále stejnými mechanismy, vyplavujeme pořád stejné hormony. Ať už je to pohovor se šéfem, nebo útěk před medvědem,“ dává přirovnání. Stresovou reakci, kterou zažívali lidé před třemi miliony let, může zažívat i žák při zkoušení u tabule.

Na tu jsme ale nastavení jen krátkodobě. Jak jsme si již vysvětlili, tělo v ten moment dává prioritu na hojení, zvýšenou pozornost a další akutní potřeby. Dlouhodobě bychom se ale měli držet spíš opačného stavu. „My jsme nastavení, abychom žili v bezpečí. To je to, kde chceme být. Bezpečí pro nás znamená koregulaci, druhé lidi, komunitu, tlupu,“ říká odbornice.

To se ale teď neděje. Práce pro mnoho lidí znamená, že i když z ní odejdou, dále nad ní přemýšlí, stresory navíc nejsou jen v pracovním prostředí. Před medvědem tak utíkáme prakticky neustále. Právě proto potřebujeme někoho vedle sebe.

Tady je ještě důležité rozdělit samotu a osamělost. „Být sám může být hojivé, může být léčivé, je to zcela v pořádku. Je to plnohodnotná potřeba,“ připomíná expertka. „Ale osamělost je bolavý pocit, bolavá emoce. Osamělost bolí.“ Zároveň ale dodává, že paradoxně často budujeme kulturu individualit.

To potvrzují i data STEM/MARK, podle kterých se mezi lidmi, kteří se cítí být nešťastní, zároveň téměř dvě třetiny cítí osaměle. Naopak u šťastných je to polovina republikového podílu.

Skupina, která je často za osamělou považovaná – senioři –, možná trochu překvapivě patří v Česku mezi nejméně zasažené. Naopak nejrozšířenější je tento problém u mladších lidí do 44 let. Důvodů může být víc, podle odbornice například tlak na kariéru a „tryhard“ mentalita, díky které spíš omezíme sociální kontakty než povinnosti.

Expertka pak vypichuje dvě skupiny, které jsou zvlášť zranitelné. „Moje zkušenost říká, že muži zažívají více osamělosti, protože mají větší problém vytvářet blízkost – blízké nebo smysluplné vztahy,“ vysvětluje. S tím souvisí i neochota mužů se otvírat, být zranitelný. „Abyste si s někým mohl být blízký, potřebujete zranitelnost.“

Druhá skupina jsou pak matky na mateřské. „Dítě vás potřebuje, vy o něj pečujete, ono tam není od toho, aby se staralo o vaše potřeby. Když to porovnáte s kamarádkou, to ‚vidím tě, slyším tě, přijímám tě‘ vám dítě nedá,“ říká Kulakovská.

A tady přichází další z úkladů moderní doby. Zvlášť ve velkých městech totiž chybí silné komunity, které se mohly o potomka postarat a matka si mohla dobít pomyslné baterky. „Nemáme komunity, nemáme vesnici, která dřív miminko vychovávala,“ odkazuje na známou větu, že pro výchovu dítěte je potřeba celá vesnice. „Dal jste dítě k sousedce za barákem. Nebo v baráku s vámi bydleli prarodiče. Už jsme na to sami. A my biologicky nejsme nastavení na to být sami.“

A jak se proti problému osamělosti bránit? „Většinou přirozeně cítíme, pokud jsme citliví sami k sobě, že potřebujeme více kontaktů nebo kvalitnější kontakty. Pokud nerozumíme, co se s námi děje, ale vnímáme, že je něco špatně, doporučujeme poradu s kamarádem, příbuzným, případně terapeutem,“ říká Preiss. Jako radu pak dává obecně pěstovat vztahy s příbuznými a blízkými, dbát na dlouhodobé udržování vztahů, pravidelně chodit do společnosti.

To zároveň nemusí být úplně jednoduché. „Můžeme se dostat k tomu, že pokud člověk je zvyklý celý život klást potřeby jiných nad svoje, bude pro něj těžké se opečovávat,“ upozorňuje. „Ale myslím si, že tam jsou jasnější postupy, co pro sebe můžeme dělat, když jsme ve stresu – od relaxačních technik po mindfulness.“