Článek
Smrt Lubomíra Štrougala, komunistického ministra vnitra a předsedy vlády, vyrušila ze spánku staré otázky, do jaké míry jsme se dokázali či nedokázali vyrovnat po víc než třiceti letech s vinou prominentů komunistického režimu.
Měli přímou účast na perzekuci občanů, kterým nešlo o nic jiného než veřejně vyjádřit nespokojenost s potlačováním základních lidských práv. Ať už šlo o zakázané umělce, pronásledované a vězněné disidenty či zastřelené a zraněné „narušitele“ státní hranice. Tedy ty, kteří prostě jen chtěli žít v jiné zemi, a nebylo jim to povoleno. (Což dnešním mladým, kteří se zítra rozhodnou pro výlet do Paříže a pozítří tam jsou, zní naprosto nepochopitelně, když jim o tom vyprávím.)
Právě ten poslední ze zmíněných případů se dostal i před soud. Za Štrougalova působení ve vysokých funkcích ministra vnitra a premiéra zemřelo na státní hranici kolem šedesáti lidí. Zvlášť případ německého důchodce z roku 1986 byl otřesný cynismem totalitní moci. Pohraničníci, stíhající českého „narušitele“, německého seniora postřelili na německé straně hranice. A aby tento čin zamaskovali, přetáhli umírajícího na československé území, kde skonal. Dokonce se při pitvě patologové pokusili zamaskovat příčinu úmrtí.
V Německu po pádu totality některé komunistické prominenty za podobné činy odsoudili. U nás jen řadové vojáky, případně nižší důstojníky. Justice pohnala Štrougala před soud v už tak vysokém věku, že se vinou snížených rozpoznávacích schopností stal proces zbytečným.
Mně vytane na mysli při podobných diskuzích ale daleko méně křiklavý případ, který otázku viny prominentů vidí z jiného úhlu. Zažil jsem ho coby „záložák“, když mě povolali v roce 1988 na vojenské cvičení. Blížil se 28. říjen a do kasáren útvaru, který měl za úkol střežit v lesích areál s muničními sklady, přijel vyšší důstojník z Prahy. Vysvětlil nám, že se blíží státní svátek, nepřátelé socialistického zřízení pořádají stále silnější provokační akce a je možné, že se pokusí získat z areálu i nějaké zbraně a munici. Aby zvýšil ostražitost vojáků, slíbil každému, kdo zadrží narušitele při překonání plotu, tzv. opušťák. Neboli mimořádnou dovolenou.
Vojáci základní služby, znudění do marasmu dvěma povinnými roky stereotypu, zajásali. Celou noc pak vyráběli ze sádry ukázkové hřiby a malovali je sytými barvami. Atrapy pak sázeli podél plotu, ohrazujícího přísně střežený areál, kolem kterého vedla houbařská pěšina. A těšili se, že nějaký nešťastník, zlákaný nádhernými úlovky, podnikne pokus se k nim dostat. Už se viděli, jak ho slavně zadrží a odjedou na mimořádnou dovolenku.
Nikdo se naštěstí na tenhle trik nenachytal. Ale ta víceméně anekdotická historka vypovídá o něčem daleko závažnějším. Vypovídá o lidské povaze. Nikoli jednotlivé, ale stádní. Jak využít morálně nenormální situaci k morálně nenormálnímu řešení s vyhlídkou na nemorálně normální osobní prospěch. Mohli bychom jednoduše říct: Příležitost dělá zloděje (lotry, hajzlíky atd.).
Jenže ti osmnácti- až dvacetiletí kluci z té příležitosti byli nadšení. Všichni! Nikdo je nenutil k tomu, aby stvořili past na někoho nevinného. Ani politruk, který přijel z Prahy, ani tehdejší ministr národní obrany, ani předseda vlády, kterým byl až do října 1988 Lubomír Štrougal. Jen jim předložili komunistickou lež – a nechali je, ať se s ní popasují, jak chtějí. Ani si nelámali hlavu s tím, jestli té lži uvěří, nebo ne. V roce 1988 už podobným lžím nevěřili ani komunističtí prominenti sami.
Tak kdo je vlastně víc vinen?, říkal jsem si už tehdy. Ti, co vytvořili a udržují násilím nenormální svět – nebo ti, co hledají jakýkoli způsob, jak ho využít ve svůj prospěch?
Dnes si kladu otázku, jestli by to udělali zase, i v současném českém světě. Naštěstí už je ale armáda jen profesionální, žádní politruci nemotivují vojáky lží, přes hranice se může i bez pasu – a náš svět je v rámci možností normální. Opakuji: v rámci možností.
