Kauza Kulínský? „Když se tohle téma otevře, není mi čtyřicet, ale třináct“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Myslela jsem, že to mám vyřešené. A přesto mě pár článků a jeden film vrátily zpět. Do sauny – s ručníkem nebo bez. Když se tohle téma otevře, není mi čtyřicet, je mi třináct. Myslím, že anglický název filmu – Broken Voices – je nakonec velmi trefný. Teď bychom ale konečně měly mít možnost ten svůj hlas znovu najít,“ myslí si Lenka, která strávila přes deset let v Bambini di Praga.

Film Sbormistr – který celou kauzu okolo Bohumila Kulínského, jenž zneužíval nezletilé sboristky, připomněl – neviděla. Vlastně ani neví, jestli někdy najde odvahu ho zhlédnout.

Když vzpomíná na léta strávená pod taktovkou Blanky Kulínské a jejího syna, přiznává, že prostředí ráda neměla. Skončila, když jí bylo zhruba 15 let. „Bylo to tam náročné a vlastně mě to ani tolik nebavilo. Nedělalo mi dobře, že na mě někdo křičí, často jsem se bála jít na zkoušku, cítila jsem úzkost. Mnohdy vše probíhalo v pořádku, ale ten stres pod vedením Blanky byl šílený. A pak ta soustředění, kam jezdil Bohumil,“ nastiňuje Lenka, jak působení v pěveckém sboru vnímala.

Většinu času strávila ve třídě A2, kde se dostala až do nejvyšší skupiny. Odtud vedla cesta do nejprestižnější, koncertní A1. Právě z Lenčiny třídy si Bohumil Kulínský vybíral dívky, které měly možnost postoupit mezi „nejlepší z nejlepších“ a mohly se pak účastnit i výjezdů do zahraničí.

„Byl to on, kdo rozhodoval, co s námi bude. Na Blance sice také záleželo, ale na něm závisela naše kariéra. On byl ten, kdo ukázal a řekl. V tom spočívala jeho moc, kterou měl nad námi permanentně. A vlastně pro to nemusel nic dělat,“ vysvětluje, proč měl na dívky tak velký vliv a proč k němu i po letech cítí jistou dávku náklonnosti. Dívky totiž Kulínského vnímaly nejen jako toho, kdo rozhodne o jejich osudu, ale také jako génia.

Když se Lenka dozvěděla, že do kin míří film Sbormistr, radost neměla. Už jen proto, že se opět otevřela kauza, kterou v sobě do jisté míry uzavřela. „Pak to ale zase začne nanovo a je to všude. Teď se o tom píše i v zahraničí, nedá se tomu uniknout. Vidím ty komentáře, že jsme šly dobrovolně. Že jsme měly něco udělat. Nebo, že byl slizký. Já to chápu všechno. Nebyl atraktivní, ale bylo tam něco, čím nás držel, měl nad námi moc,“ popisuje a kroutí hlavou.

Když se snaží vysvětlit, jak se Kulínskému podařilo si dívky „získat“, mluví o střídání cukru a biče. Podobně jako jiné sboristky popisuje, že měl sbormistr dvě tváře – milou i tu zlou. „Přirovnala bych ten pocit asi ke vztahu s násilným mužem. Když vás ztříská, chcete pryč. Ale pak se omluví, řekne, že vás miluje. A vy máte radost, odpustíte a věříte, že vás má skutečně rád. Myslím, že podobné emoce jsme v tom dětství a pubertě prožívaly i my,“ dodává.

Co se samotného programu na soustředěních týče, přes den se prý zpívalo a večer probíhalo saunování. „Šly jsme tam samozřejmě dobrovolně. Zase tam ale nešly všechny holky. Vzpomínám si, jak jsem se jednou ptala kamarádky, jestli půjde večer do sauny. Otráveně řekla, že se jí už nechce, protože Bohumil bude zase chtít, aby si sundala ručník,“ přiznává.

Vedle toho ale zmiňuje, že ona sama do sauny chodila vlastně kvůli kamarádkám. „Byla jsem ovce. A navíc, nebraly jsme to jako něco špatného. To asi málokdo pochopí, ale pamatuji si, že se nás jedna holka ptala, proč tam sakra chodíme, když víme, že se tam musíme svlékat. A odpovědí často bylo, že to přece nic není,“ říká. Teď po letech už ale ví, že to nebylo v pořádku a že Kulínský překračoval hranice a zneužíval svou pozici moci.

A přesně v tom tkví podle psychologa Jana Kulhánka problém. „I když ty dívky třeba rozumově věděly, že co se děje, není v pořádku, plná zodpovědnost padá vždy na dospělého. Navíc tady jde o sexuální úchylku, pedofilii či hebefilii. Takže ten problém je vrozený, ale neomlouval bych to tím. Protože jako dospělý člověk měl možnost tyhle věci nedělat. A je jedno, zda jde o sbormistra, učitele nebo příbuzného,“ říká.

Psycholog pak dodává, že dospívající či děti si navíc v daných situacích neuvědomují, jak je podobné zážitky mohou do budoucna poznamenat.

„Může se jim pokřivit pohled na sexualitu a intimitu. Mohou opakovaně prožívat traumata a navíc mohou mít tendenci tento vzorec opakovat. Neříkám, že jde o všechny, ale může se stát, že má někdo pak dispozice k tomu nechat se třeba zneužívat i v dospělém vztahu,“ přibližuje psycholog. Zbavit se podobných traumat trvá dlouho a samotný proces je poměrně náročný.

Saunování pak podle Lenky probíhalo prakticky každý den soustředění. Zpětně jí například dochází, že i když na některá soustředění jezdili i chlapci, „ozdravného rituálu“ – jak Kulínský pocení v rozpálené dřevěné místnosti prezentoval – se ale neúčastnili.

„Bylo to vlastně kolečko – bazének, sauna a pak odpočívárna. Nejdřív jsme se svlažily, pak jsme se saunovaly, no a pak se šlo do tančírny,“ popisuje. Slovo tančírna volí záměrně. V odpočívárně měl totiž Kulínský připravený kazeťák, hrála tam tedy hudba a sboristky před ním tančily.

„V ručníku nebo bez. Pamatuji si, že když si někdo ručník nechtěl sundat, vyloženě se nám vysmíval. Že se chováme jako malé, že to přece nic není, ať nejsme trapné,“ vzpomíná.

Dodává, že většině dívek bylo v průměru 12 nebo 13 let. Vedle toho si vybaví i detail, který jí s věkem připadá divnější. „Nikdy jsme ho neviděly v ručníku nebo nahého. Vždy tam seděl oblečený. Měl košili a jakési plátěné kalhoty, zatímco my byly nahé a tančily jsme,“ dodává s tím, že si mnohdy pro dívky došel do sauny s tím, že hudba už je zapnutá a ať jdou „odpočívat“.

Když Lenka vypráví příběh Bambini di Praga, podtrhuje, že ušla dlouho cestu k tomu, aby si uvědomila, že zážitky ze soustředění na horách nebyly standardní. „Dodnes je to pro mě souboj mezi logikou a emocemi. Já si i vzpomínám, že když zemřel, moje prvotní reakce byla hysterický brek, smutek. A chápu, že hodně holek to tak má dodnes, mám pochopení i pro ty, které vypovídaly v jeho prospěch, protože kdyby někdo pozval na výslech mě, neřekla bych nic křivého,“ říká Lenka.

Dodává, že když o tom všem přemýšlí, největší trauma nespočívá v tom, že jí Kulínský masíroval v odpočívárně lýtka, líbal ji na dobrou noc nebo ji viděl nahou – to vše mimochodem v době, kdy jí nebylo ani 15. Nejnáročnější je podle Lenky uvědomit si, že nahé tančení v sauně bylo špatně a že chování Kulínského nebylo v pořádku.

Už jen proto, že jí nikdo nikdy nenutil do sauny jít. „Vím, že bych se měla cítit jako oběť. Ale to dítě ve mně to tak vlastně nemá, protože jsem věděla, co dělám,“ vysvětluje rozpor, který cítí dodnes.

Přiznává také, že když jí „Bohumil“ věnoval pozornost, byla za to vlastně ráda. Podobně jako ostatní dívky, které věděly, že cesta do koncertního oddělení vede právě přes něj, a tak bylo lepší se mu zalíbit.

Psycholog Kulhánek k tomu říká, že držení sentimentu vůči pachateli je vlastně obranným mechanismem.

„V těch osobách to často vyvolává negativní emoce. Ale ne vůči pachateli, ale vůči jim samotným. Je paradoxní a zajímavé, že pro naši psychiku je jednodušší zlobit se na sebe než na predátora,“ říká psycholog. Tento proces pomáhá jedincům, aby se nedostali ještě do hlubších emočních hrůz.

Situaci pak demonstruje na příkladu náboženských sekt nebo silně vyhraněných názorů.

„Když jsou lidé, kteří něčemu intenzivně věří, postaveni před realitu, tak mají velký problém se své víry vzdát. Protože tomu obětovali kus života a je jedno, jestli jde o sexuální zneužívání, které trvalo měsíce nebo roky. Může jít i o extrémní zastánce nějakého světonázoru, hluboce věřící, vidíme to i v sektách. Těm lidem se z toho prostě špatně odchází a o to hůř se jim přiznává, že naletěli, že to byla chyba,“ vysvětluje Kulhánek.

I proto je podle něj pro některé bývalé sboristky náročné si přiznat, že chování Kulínského nebylo v pořádku.

Ačkoliv Lenka vnímá film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka spíše negativně, nachází v něm i pozitiva. „Jsem ráda, že stočil pozornost k těm holkám. Protože obecně se všude psalo a mluvilo o něm,“ dodává. Zmiňuje však, že i přes to by byla radši, kdyby film nevznikl.

„Nebo mohl být jasnější fikcí. Mohlo jít třeba o skauty, kteří jezdí na Mácháč. Ale ty hory, sauna, sbor … to je prostě jasné. Když jsem s kamarádkou zjistila, že ten film vznikne, napsala mi: ‚Koukla jsem se na trailer, je mi špatně. Proč, proč, proč?‘“ říká Lenka, podle které musely mít podobné pocity i ostatní bývalé sboristky.

Zároveň dodává, že vedle sboristek se celá kauza dotýká i jejich blízkých – především rodičů. Někteří z nich pak podle Lenky navíc museli mít tušení, že na soustředěních dochází k něčemu nekalému. Nikdo ale neměl odvahu se o tom bavit a pojmenovat problém. Důvod? Podle Lenky byla silnější touha splnit si sen o kariéře herečky a zpěvačky. Být v Bambini totiž znamenalo i snadnou cestu na konzervatoř, působení ve sboru bylo spojené s prestiží.

„Myslím, že část rodičů to musela tušit. Neumím si přestavit, že by o tom nikdo doma, byť náznakem, nemluvil. Já sama mám problém si to přesně vybavit, ale vím, že jsem doma něco podobného zmínila. Asi ve stylu, že jsme tančily s Bohumilem v sauně. Vím, že mámu šokovalo, když zjistila, že chodí s šestnáctiletou Lindou, kterou si později vzal. Reakce na podobné věci byla ale: ‚No jo, Kulda.‘,“ přiznává Lenka. Kulínský měl zkrátka výsostné postavení i mezi rodiči.

Dodává, že například pro jejího otce je celá aféra kolem Bambini di Praga dodnes náročným tématem, před kterým se uzavírá. „Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Když vyšel film, napsal mi, že na něj nepůjde, že je to pro něj těžké. Vím, že mi přišlo bizarní, že on tvrdí, že je to pro něj náročné. Takže jsem to s ním nějak pak řešila, ale on se zase stáhl do ulity. Na druhou stranu to chápu. Ti rodiče musí nést určitě pocit viny, že nás neochránili, že nás v tom nechali nebo že to neprokoukli,“ dodává Lenka.