Oběti, na které se zapomíná. 40 tisíc dětí má rodiče ve vězení

Úzkosti, starosti, hněv, stud nebo frustrace. Děti vězněných rodičů se musí vyrovnávat s celou řadou těžkých emocí, na které mnohdy zůstávají samy.

„Najednou jsou postaveny do situace, která je zasahuje ve všech oblastech života. Nejzávažnější je, že zvláště malým dětem chybí blízkost a láska rodiče,“ popisuje Jitka Navrátilová z Katedry sociální politiky a sociální práce Masarykovy univerzity.

Stojí za projektem Rodičovství za mřížemi, ve kterém se zaměřuje právě na potomky vězněných lidí. Jsou podle ní „neviditelnými“ obětmi trestných činů – v Česku jich je na 40 tisíc, přesto jim doposud nikdo nevěnoval větší pozornost.

„Usilujeme o to, aby i ve věznicích zazníval dětský hlas. Nevěnuje se mu specifická pozornost. Sama jsem byla dvacet let sociální pracovnicí, tento problém mi ale unikl,“ přiznává Navrátilová. Výzkum vzniká v partnerské spolupráci s Mezinárodním vězeňským společenstvím.

Vědci se neptali pouze na názory a postoje uvězněných rodičů a pečujících, ale i samotných dětí. „Doposud se nevědělo de facto nic. Náš výzkum je skutečně první svého druhu v České republice,“ říká odbornice.

„Překvapilo nás, v jakém rozsahu se traumatizace týká našich dětí,“ tvrdí. Z průběžných dat vychází, že riziko traumatu se vyskytuje u tří čtvrtin dětí starších 12 let.

Problematika se týká všech typů rodin, výzkumníci ale identifikovali tři nejčastější skupiny dětí.

V první z nich byly funkční vztahy, které se narušily až odchodem do vězení. Další skupina je charakterizována problematickými rodinnými vztahy. A zcela specifickou skupinou jsou děti z náhradní rodinné péče a z ústavní péče, kde bývá vztah mezi rodičem a dítětem zpravidla silně narušený.

Uvěznění zasahuje celou rodinu. „Stáhne se, přestane komunikovat s veřejností. Nejsou výjimečné případy, kdy se lidé stěhují pryč nebo se nechtějí s nikým stýkat,“ popisuje výzkumnice.

Také často přicházejí o zdroj příjmů, což se promítne do rozpočtu domácnosti. Děti proto mnohdy nemohou chodit do kroužků nebo třeba jezdit na dovolené či lyžařské výcviky.

„Musíme brát v potaz, že řada třeba odsouzených rodičů je ve vězení například za krádeže nebo jinou majetkovou trestnou činnost. Najednou tedy rodina nemá dostatek peněz,“ upozorňuje Navrátilová.

Podle zahraničních výzkumů je šest- až osmkrát větší pravděpodobnost, že se děti jednou stanou uvězněnými stejně jako jejich rodiče. Proto je zásadní s nimi pracovat. „Pokud jsou traumatizované a nedostávají péči, projeví se to v jejich budoucím životě,“ tvrdí Navrátilová.

Jedním z překvapivých výsledků výzkumu bylo zjištění, že v některých případech mají děti velké obavy z návratu rodiče domů. S narůstajícím věkem tyto obavy stoupají, a to velmi výrazně.

Nejmladší skupina má návrat rodiče v 81 procentech spojovaný s pozitivními emocemi, v 19 procentech nemají ani pozitivní, ani negativní vztahy. Děti mezi 9 a 12 lety mají návrat spojován v 74 procentech s pozitivními, v 26 procentech s negativními emocemi. Starší dvanácti let mají návrat s pozitivními emocemi spojován jen v 37 procentech, naopak 63 procent se návratu obává.

Výzkumníci určili několik oblastí, které jsou v současném systému nejproblematičtější. Komplikované je především udržování kontaktu mezi lidmi ve vězení a jejich dětmi.

Návštěvy jsou ve většině případů možné pouze jednou měsíčně. Výjimečně lze vyhrazený čas rozdělit do dvou částí. „I to je ale nedostatečné v situacích, kdy se dítě potřebuje s rodičem častěji bavit, protože je nemocné, rozhoduje se, kam půjde na školu, a podobně,“ uvádí příklady Navrátilová.

Je proto podle ní potřeba zasáhnout do legislativy tak, aby byl dětem kontakt – osobní i on-line – s rodičem umožněn ve větší míře.

Styk je složité udržovat často i kvůli tomu, že jsou plné spádové věznice. Mezi rodinnými příslušníky tak mohou být stovky kilometrů.

„Jde nám o to, aby člověk šel do věznice co nejblíže svému dítěti. Návštěvy jsou velice důležité. Někdy kontakt neprobíhá, protože rodina si nemůže dovolit dojet za odsouzeným, nemá na to ani peníze. Jindy by kvůli vzdálenosti museli jet přes noc, pro děti je to nezvladatelné,“ vysvětluje Navrátilová.

Výzkumníci z Masarykovy univerzity se zaměřili také na výrobu speciálních pomůcek pro sociální pracovníky, které jim mají pomoci při práci s dětmi.

Jedná se především o obrázkové karty, které usnadňují komunikaci. Obzvláště malé děti totiž neumí své emoce dostatečně popsat.

„Pokud existují nějaké obrázky, které jim situaci přiblíží, stačí, že ukážou na obrázek a sociální pracovník se s nimi dále může bavit o tom, co je na kartičce zaujalo, v čem jim to připomíná jejich zážitky. Máme s nimi velmi dobré zkušenosti, děti se rozpovídají,“ podotýká Navrátilová.

Karty mají tedy sociálním pracovníkům pomoci posoudit, jaký typ pomoci bude u konkrétních dětí nejlepší.

Dospělí často neví, jak se svými dětmi o věci mluvit. Odchod do vězení zhoršuje jejich schopnost komunikovat. „V řadě případů ještě více ztrácejí už slabé rodičovské kompetence. Neuvědomují si, jakým způsobem závažným může dopadat jejich uvěznění na děti, jsou necitliví vůči jejich potřebám,“ upozorňuje odbornice.

Rodiče si často také vůbec neuvědomují, co uvěznění dětem způsobuje. „Řekla bych jeden příklad za všechny, setkali jsme se s přístupem: ,Že by to nějak působilo na tu moji holku? To ne. Žije si svůj život a vězení na ni nemá žádný vliv.‘ To je pro nás velice negativním překvapením,“ míní Navrátilová.

Děti také občas nevědí, že je jejich rodič ve vězení. Ve skupině do osmi let si to uvědomovala necelá polovina dětí. Ze skupiny mezi devíti a dvanácti lety to věděly přibližně tři čtvrtiny dětí. Jak se dalo předpokládat, nejvíce dětí o odsouzení rodiče vědělo v nejstarší věkové skupině – podle dat 93 procent.

„Někdy se rodiče, kteří zůstávají na svobodě, uchylují k ne úplně dobrým praktikám – třeba ho vezmou do věznice přímo, aniž by ho na to připravili. Pro dítě je tato konfrontace velice těžká,“ uvádí příklad Navrátilová.

„Děti se často bojí na tyto věci zeptat, protože cítí, že jsou v rodině tabuizované. Takže si to nechávají v sobě. Musíme uvězněným i rodinným příslušníkům pomoci v tom, jak komunikovat s dítětem o uvěznění jeho rodiče,“ dodává.