Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tropické teploty a sucha nejsou v Česku výjimkou. Naopak, stávají se běžnou součástí našeho léta. To se odráží i v chování obyvatelstva – mění se způsob, jakým bydlíme i hospodaříme s vodou. Průzkum agentury Ipsos ukázal, že více než čtvrtina Čechů musela doma v posledních třech letech zavést nějaká opatření proti horku.
K nejčastějším řešením patří klimatizace, kterou zavedlo až 38 procent lidí. Podle experta na modrozelenou infrastrukturu z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Jana Macháče je to ale jen začátek. „Lidé se snaží horku uniknout, což je pochopitelné. Ale klimatizace sama problém neřeší, jen ho přesouvá ven. Potřebujeme širší přístup – zelené střechy, méně betonu ve městech, chytré hospodaření s vodou,“ říká Macháč v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Češi posledních pár let ve velkém skupují klimatizace. Existuje udržitelnější nebo ekologičtější způsob, jak s vedry bojovat v bytech a na sídlištích?
Zvýšený zájem o klimatizace souvisí s tím, že horkých let přibývá a teploty dál stoupají. Lidé proto častěji zvažují, jestli si tento komfort dopřát – a není divu. Tropické noci negativně ovlivňují zdraví i schopnost soustředit se v práci během dne. Rozumím tedy těm, kdo se rozhodnou klimatizaci pořídit. Sám se snažím horku unikat a léto trávím raději v jižních Čechách než v rozpáleném paneláku.
Je ale dobré si uvědomit, jak klimatizace fungují – ochlazují vnitřní prostor tím, že teplo odvádějí ven. Ve výsledku tak přispívají k ohřívání venkovního prostředí, což není ideální. Proto je lepší přemýšlet o přirozenějších způsobech ochlazování.
V bytech můžou dobře posloužit třeba venkovní žaluzie. Jsou ekologičtější a často i účinnější než klimatizace, která navíc hučí a spotřebovává elektřinu. Možnosti u starších budov jsou sice omezené, ale i tam se dá udělat něco, co přehřívání pomůže zmírnit.
Nejproblematičtější je bydlení přímo pod střechou – v podkrovních bytech se teplo hromadí a hůř odchází. Pokud žijete v posledním patře, pomoci může lepší zateplení stropu nebo izolace střechy.
Jedním z efektivních řešení může být i zelená střecha. Není to sice všelék, ale má několik výhod najednou: snižují povrchovou teplotu, působí jako izolace, pomáhá se zasakováním vody a zadržuje dešťovou vodu. Podobně fungují světlé povrchy – místo tmavých asfaltových pásů například reflexní nátěry nebo světlé krytiny, které odrážejí sluneční záření.
Je ale potřeba říct, že to všechno jsou stavební úpravy, které jednotlivec sám nezvládne. Je nutná shoda celého společenství vlastníků nebo družstva, takže změna bývá běh na delší trať a bez shody všech nebo většiny se neobejde.
Jaké adaptační kroky by měly obce a města podnikat, aby vedra zmírnily?
Města by se měla zamyslet především nad tím, jak naložit s hustotou zástavby a množstvím zpevněných ploch. Čím více je ve městě asfaltu, betonu a dlažby, tím víc podporujeme vznik takzvaného tepelného ostrova. Tyto povrchy přes den nasávají teplo, a i když už slunce dávno nesvítí, dál ho sálají do okolí.
To je jeden z hlavních problémů městského prostředí – že se špatně ochlazuje. Řešením je tyto plochy narušovat a doplňovat zelení, stromy nebo zelenými pásy. Pomoci mohou i úpravy povrchů – například bílé nátěry, které odrážejí víc slunečního záření, nebo jiné materiály, které nezadržují tolik tepla. Důležité je aktivně hledat způsoby, jak tepelný ostrov omezit a udělat město obyvatelnější i během horkých dnů. Přirozený způsob představuje modrozelená infrastruktura, tedy výše zmíněná zeleň a vodní prvky, které mohou představovat účinný nástroj v boji s tepelným ostrovem.
„Soustředíme se na opatření, která dávají smysl“
Myslíte si, že adaptace v Česku je dostatečně rychlá a účinná?
Vždycky bychom mohli dělat víc. Ale myslím si, že za posledních deset, patnáct let je vidět určitý posun. Naladili jsme se na vlnu, že je potřeba s klimatickými dopady něco dělat. Na začátku jsme často šli po množství – „vysadíme milion, deset milionů stromů“ – ale méně jsme přemýšleli o kvalitě opatření.
Dnes mám pocit, že si čím dál víc uvědomujeme, že prostředky nejsou neomezené a že není tak důležité kolik, ale kde a jak. Důležitější než množství je funkčnost, přínos konkrétních opatření a jejich správné umístění. Tempo by mohlo být svižnější, ale zároveň je důležité, že už se soustředíme na opatření, která dávají smysl – a to tu dřív nebývalo. Kdy přesně ten zlom nastal, se těžko odhaduje, ale rozhodně je dnes v tomto směru větší povědomí i zkušenosti. Často se ale setkávám s názorem, že nám chybí dostatek zkušených odborníků schopných opatření vhodně projektovat.
Kde bychom se mohli inspirovat?
Neexistuje stát, který by přesně odpovídal našim klimatickým podmínkám a dal se označit za ideální vzor. Spíš je potřeba sledovat konkrétní příklady, které jinde fungují, a přenést je k nám tak, aby dávaly smysl i v českém kontextu.
Osobně často zmiňuji Vídeň, protože má podobné předpoklady jako Praha – řeku, historické centrum, velké obytné čtvrti. Inspirací může být například to, jak pracují se zelení v nových čtvrtích, jak hospodaří s dešťovou vodou a celkově jak promýšlejí urbanismus z pohledu klimatu.
Zajímavý je i přístup v Linci – už před 30 nebo 35 lety začali podporovat zelené střechy formou dotací. Dnes je už nedotují, ale rovnou vyžadují u nové výstavby. Nepovolí stavbu, která by zhoršila efekt tepelného ostrova. Tamní úřady zohledňují dopady klimatických změn přímo v povolovacím řízení.
Myslím, že se k tomu v Česku blížíme, ale stále záleží na konkrétním stavebním úřadu – a hlavně na tom, zda se podaří prosadit smysluplná opatření nejen na papíře, ale i v samotné realizaci. Často bohužel ve výsledku rozhodují náklady, jak novostavba bude vypadat.
„Lidé by měli víc přemýšlet, jak s vodou hospodařit“
Z průzkumu vyplývá, že 12 % Čechů muselo za poslední tři roky řešit sucho nebo nedostatek vody u svého obydlí. Je to rostoucí trend?
Upřímně, ta čísla mi přijdou spíš nízká – realita může být mnohem horší. Hodně záleží na délce suchého období. Když sucho trvá delší dobu, dochází voda ze zdrojů. Některé obce jsou napojené na povrchové vodní zdroje, které při suchu prostě vyschnou. Ubývá i spodní voda a obce se pak ocitají v krizových situacích – voda se musí dovážet nebo se zavádějí restrikce: zákaz zalévání, napouštění bazénů apod.
Lidé by měli víc přemýšlet, jak s vodou hospodařit – využívat dešťovou vodu, budovat nadzemní nebo podzemní nádrže na tuto vodu, případně využívat šedou vodu z domácnosti po přečištění na zálivku zahrady. Ano, je to finančně náročné a při běžných cenách vody se to nemusí zdát jako nutné, ale jakmile se voda opakovaně nedostává, nezbývá jiná možnost.
Lépe jsou na tom domácnosti se studnami – často si nechávají kopat hlubší, aby měly jistotu. I to ukazuje, že trend sucha je reálný a lidé na něj reagují.
Obce stále více řeší propojení vodovodních soustav a napojení na náhradní zdroje. Je nutné investovat do vodárenské soustavy, což se projeví i v cenách vody. Lidé potom říkají: „Voda nám neteče a ještě máme platit víc.“ Musíme si uvědomit, že voda se musí někde brát. Její hodnotu si často uvědomíme až v době sucha.
Zmiňoval jste zákaz napouštění bazénů v období sucha. Z průzkumu vyplývá, že přes 20 % lidí s tímto nesouhlasí. Jak velký je to problém?
Z vlastní zkušenosti mám jen dětský bazének, ale objem vody i tak mnohonásobně převyšuje spotřebu vody v domácnosti za den nebo i týden. Když si bazén napustí deset nebo dvacet lidí v sousedství, jde o obrovské objemy. A když je vody málo, snižuje se tlak nebo voda úplně dojde.
Problém je i v tom, že lidé uvažují sobecky – řeknou si: „Soused si taky napustil, tak proč bych nemohl já.“ Už ale nevidí, že tím voda chybí ostatním. Nikdo neřeší, jestli je to zakázané, protože ví, že to nikdo reálně nekontroluje. Každý spoléhá na to, že mu to projde. Obecně platí, že lidé často upřednostňují svůj komfort i za cenu porušení pravidel.
