Článek
Tak mě napadli v tramvaji. Jel jsem domů z fakulty a u Veletržního paláce přistoupil mladý muž, podle vzhledu student, podobný tolika mladým lidem, se kterými trávím svůj profesní čas a vedu rozpravy. Ano, mimo jiné občas i o izraelsko-palestinském konfliktu. Tento však nechtěl vést rozpravy. Bez varování mi začal řvát do obličeje: „Ty demagogickej zm*de! Co to píšeš!“ Chvíli řval a pak zase vystoupil.
Byl jsem poněkud v šoku, takže jsem nereagoval vůbec nijak. Až zpětně mi došlo, že jsem dotyčného potkal o pár dní dříve v centru Prahy, kde vylepoval obtisky s mapkou Palestiny, roztažené na celé území dnešního Izraele – a všiml si, že jsem si ho všiml. A až zpětně jsem přemýšlel o té vlastně sympatické tváři, která mi řvala do obličeje svoji strašlivou nenávist. Za všechna ta desetiletí, kdy jsem se kriticky a často sarkasticky vyjadřoval o nejrůznějších myšlenkových proudech a jevech české společnosti – o ruských švábech klausovské i zemanovské větve, developerech, islamofobech či katofašounech - , jsem zažil leccos. Od internetových výhrůžek smrtí v češtině i v ruštině až po kámen v okně. Takto intenzivní nenávist, křičenou zblízka do tváře, však ještě ne.
Nejde však o mě. Jde o tu nenávist. Či, ještě obecněji, jde o to naštvání na nespravedlivý a nenadějný a nesrozumitelný svět. O to naštvání, které je častou součástí kolektivního postoje mladé generace – a to především její citlivější a přemýšlivější části. O to naštvání, které mnohdy vede k radikálním společenským akcím, a tyto akce někdy (ne vždycky ovšem!) k pozitivní politické změně. Před pár lety to bylo hnutí proti změně klimatu. (Kdepak dnes je? Zastavila se snad klimatická změna?) Předtím třeba hnutí squatterské, u nás se symbolickým centrem na Klinice. Předtím hnutí proti školnému na vysokých školách. Předtím – a předtím – a dávno předtím naštvání naší generace na husákovský sovětský režim. Naše generace jen měla víc štěstí než rozumu, že se jí povedlo skutečně aspoň trochu napomoci, díky mnoha mimořádně příznivým okolnostem, jeho pádu.
Dnes tuto roli spojujícího generačního tématu hraje podpora hnutí palestinského. Nemá již smysl diskutovat, protože všechny argumenty byly už dávno vyřčeny. O tom, že Netanjahu není Izrael a že téměř půlka Izraele ho nenávidí stejně hluboce, jako téměř půlka Ameriky Trumpa. O velmi pozdním konstruování konceptu palestinského národa. O vazbách jeho politické reprezentace a propagandy nejdřív na nacistické Německo (Hitlerův obdivovatel muftí Husejní), pak na Sovětský svaz a dnes na islamistický Írán. O morální problematičnosti pojmu „mučedník“, který se v palestinské propagandě používá jak pro oběti izraelského bombardování – tak ale i pro sebevražedné atentátníky. O ještě větší problematičnosti používání pojmu „genocida“, který má v rámci palestinské propagandy zrelativizovat pojem „šoa“ (čili, obvykle a nepřesněji, pojem „holokaust“) - a tudíž delegitimizovat Izrael a naopak legitimizovat jakékoli, tedy právě i teroristické a „mírněji“ násilné formy boje proti němu a proti všem, kdo s ním jakkoli souvisejí nebo ho hájí. Ve jménu boje proti genocidě je legitimní cokoliv. Tedy třeba i vraždění v synagoze v Manchesteru, které letos na Jom Kippur spáchal Džihád Al-Šámí, který na dostupných fotografiích pózuje v palestinském šátku?
Už to opravdu nemá smysl. Pojem „genocida“ se stal klíčovým, posvátným, nezpochybnitelným slovem, mantrou, zaklínadlem. Kdokoliv říká, že věci jsou přinejmenším složitější, je „podporovatel genocidy“ a zaslouží si nenávist. A tak zatímco intelektuálně prostší část mladé generace obdivuje neonacistického vůdce – jiná část, a to prosím znovu, ta citlivější a přemýšlivější, ta toužící po spravedlivějším světě – dala své oprávněné naštvání na zlý svět do služeb jedné z morálně nejproblematičtějších kauz tohoto světa.
Věru nemá smysl zde diskutovat. Vyprávěl mi minulý týden, ve vlaku cestou na festival židovské kultury Templfest, pan Fedor Gál (narozený, kdo si to už nepamatuje, v terezínském ghettu na jaře 1945), kterak ho jakási mladá kapela přizvala ke spolupráci jako „rappera“, což si velmi užíval – ale nyní spolupráci zrušila, protože podle jejich mínění dostatečně „neodsoudil genocidu“. Vyprávěl i o tom, jak vedl po léta dialog s mladým nacistou – ale ten zrušil nyní on sám, protože nacista se nepohnul ani o píď.
Co tedy má smysl? Doufat, že mír na Blízkém východě vydrží a že heslo „Izrael páchá genocidu“ bude znít stále nesmyslněji. Doufat, že umírněné arabské státy naleznou nějakou rozumnou formu správy v Gaze. Doufat, že Izrael si zvolí nějakou rozumnější vládu.
A též doufat, že ona citlivější a přemýšlivější, po spravedlivějším světě toužící část mladé generace si najde příště nějaké morálně méně problematické téma, za které bude bojovat.
Konečně, je třeba neustále kriticky zkoumat vlastní srdce, zda se v něm neobjevuje nenávist. Jak praví talmudský traktát Pirkej Avot: „Nestraň se obce a nedůvěřuj si až do dne své smrti.“
