Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Rozruch kolem ředitele ČT Jana Součka přichází v nevhodnou dobu a staví nás do poměrně delikátní situace. Jak víme, společnost je v názoru na Českou televizi rozdělená. Pro část je to jedna z nejvýznamnějších institucí, jejíž nezávislost definuje demokracii podobně silně jako třeba nezávislá justice. Pro druhou část je to moloch, který prý šíří jednostranné informace a nikdo ho nekontroluje.
Nevíme, jestli byla dřív „slepice“, nebo „vejce“ – zda Česká televize skutečně rozděluje společnost, nebo jsou to rozdělení politici, kteří následně polarizují i veřejnost. Jedno je ale jisté: politik, který vám tvrdí, že chce silnou veřejnoprávní televizi, obvykle lže. Z logiky věci. Proč by chtěl silnou instituci, která mu bude dýchat na záda?
Silnou instituci nemáte bez silného člověka v jejím čele.
Takže co potřebujete? Někoho, kdo tu instituci poškodí tak, aby to vypadalo jako manažerská a lidská nehoda. Je dostatečně slabý (takže nemá respekt ani u svých zaměstnanců, natož u lidí, kterým skládá účty), nemá vizi ani charisma, a je tak akorát nekompetentní. Ne moc, protože to by bylo už nápadné, ale i tak dost.
Dámy a pánové, dovolte mi představit Jana Součka!
Úspěchy má, jistě: došlo k navýšení poplatků (což nemusí být jeho osobní zásluha, ale on v té době televizi řídil), udržel sledovanost, ČT24 a ČT sport fungují nadprůměrně dobře. Ale zároveň dělal a dělá velké chyby: nestandardně najímal (a propouštěl) své blízké spolupracovníky, rušil důležité pořady, nevhodně komunikoval s veřejností a přirovnával se (!!) k Miladě Horákové.
Možná to opravdu byla jen nešťastná souhra okolností. Ale kdyby dnešní opozice, vykřikující o neobjektivitě veřejnoprávní žurnalistiky, chtěla ČT oslabit, těžko by vymyslela lepší strategii.
Když radní dali přednost Součkovi před Petrem Dvořákem, skoro jako by si pořídili „ředitele z IKEA“. Na první pohled vypadal dobře, byl přece nový a taky asi lacinější, s tím, že si ho do podoby úspěšného manažera smontují na Kavčích horách sami. Ale cestou z Brna do Prahy se nějak ztratil návod, a tady je výsledek.
Rada ČT teď stojí před klasickým dilematem známým z teorie her: uznat chybu a Součka odvolat, anebo ho držet? Paradoxně je obojí riskantní a pro televizi jako instituci nepříjemné. Nevíme, co ve finále její postavení a pověst ohrozí víc.
Kdyby byl Jan Souček spojen s jakoukoli jasnou vizí, s něčím, co se dá pojmenovat a o co lze dlouhodobě usilovat, bylo by snad možné si jeho setrvání ve funkci představit. Ale on se etabloval výhradně jako manažer, jehož nejlepší dovedností je schopnost udržet se ve funkci.
Jsme v éře, kdy žurnalistika prožívá jednu z největších krizí ve své historii. Nezávislá veřejnoprávní média jsou důležitá právě proto, že na rozdíl od těch soukromých mají představitelnou a udržitelnou budoucnost.
Jenže ta budoucnost je spojená s ochotou společnosti na tato média finančně přispívat, v podstatě bez ohledu na to, jestli je konkrétní lidé sledují a jak jsou pro ně důležitá.
To je ta ohromná zvláštnost veřejnoprávních médií. Můžete si je představit jako „pojišťovny“ informovanosti v demokracii. Na příkladu X/Twitteru vidíme, že sociální média ty základní funkce zpravodajských médií nahradit nedokážou. A zároveň žijeme v době, kdy se dobrá informovanost může stát podmínkou přežití. Doslova, ne metaforicky.
Jan Souček měl rok a půl na to, aby nějakou silnou vizi pro tuhle dobu a pro Českou televizi připravil. Místo toho se zabýval podružnostmi, osobními válkami a marginálními manažerskými rozhodnutími. A protože mu to zároveň nešlo, ještě si zničil pověst.
Pokud ředitelem zůstane, bude to ohromný morální hazard i pro pověst veřejnoprávních médií jako takových. Protože pak jako bychom do jejich definice přidali větu, že klíčové lidi do nich nevybíráme podle jejich schopností a jejich hodnocení se neodvíjí od jejich výkonů, ale že obojí velmi záleží hlavně na aktuálním politickém počasí.
Jenže to zároveň znamená, že přesně v ten moment ztrácí jejich existence smysl.
