Článek
Manželé Kořenkovi celý život podřídili tomu, aby svého autistického syna s agresivními záchvaty mohli umístit do „domečku“, tedy před pár lety vzniklé celodenní pobytové služby spolku Mikasa v Ostravě.
Vdova Ondřejka Langrová se po letech péče o autistického syna rozhodla jít na odkládanou operaci kolene. Její syn také žije v „domečku“.
Osmdesátiletá seniorka Pavla téměř 35 let pečovala o svého autistického vnuka a teď mluví o tom, že neví, jak dlouho ještě bude žít. I její vnuk našel nový domov ve službě Mikasa.
Osm rodin, jejichž autistické děti s agresivními záchvaty, nespavostí a dalšími specifickými poruchami, se v pondělí dozvědělo, že spolek bude muset v září pobytovou službu ukončit. Mikasa podle jejího ředitele Michala Panáčka nedostala pro letošek od kraje tolik peněz, aby mohla stabilně fungovat do konce roku. Po zhruba dvou letech by tak měla zavřít.
„Vnímáme, že klientela je opravdu velmi náročná. Průměrná platba na jedno lůžko je 450 tisíc korun, Mikasa dostávala 935 tisíc jako žádná jiná sociální služba,“ reaguje Stanislav Kopecký (ANO), náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro sociální oblast.
Domov Mikasa otevřel v roce 2024, slouží osmi autistickým klientům.
Ředitel Panáček vysvětluje, že Mikasa pečuje o jedny z nejtěžších klientů, hlavně co se týče agrese. „Náš rozpočet je samozřejmě vyšší než u ostatních služeb s ohledem na náročnost klientů. Potřebujeme víceméně jednoho pracovníka na jednoho klienta,“ říká s tím, že od začátku roku škrtí finanční náklady, ale už v tom dál nemůže pokračovat. Místo osmi pracovníků na osm klientů se měl spokojit s šesti, reálně ale má čtyři a stává se, že jeden onemocní a ve službě jsou jen tři.
„Jsme v situaci, kdy jsem posílal na kraj dotaz, ať nám řeknou, kam máme klienty od září přesunout,“ uvádí.
Podle ředitelky spolku Nautis - Národního ústavu pro autismus Magdaleny Šubrt Thorové funguje v Česku jen sedm podobných zařízení. „Takto specifických služeb je minimum a je čím dál těžší je ufinancovat,“ poznamenává.
Agrese, bití a týrání
Otec jednoho z osmi klientů, Mojmír Kořenek, se snaží vysvětlit, že pro něj a jeho ženu je další fungování celodenní pobytové služby spolku Mikasa otázkou života a smrti.
„Když vznikl domeček, tak nás vybírali ze zhruba padesáti rodin. Byli jsme mezi těmi nejpotřebnějšími. Znamenalo to pro nás velkou úlevu, manželka je těžce nemocná na srdce. Byla se synem doma 28 let a musela snášet jeho agresi, bití a týrání,“ popisuje a zmiňuje, že jejich syn doma ničil nábytek, štípal dveře a rozbíjel okna.
Postupem času tak začali žít v holobytě, protože nemělo smysl kupovat nové vybavení, které by syn opět zdemoloval. „Cítím se jako silný chlap. Když má ale třicetiletý syn afekt, mám s ním co dělat. A to vážím 120 kilogramů. Kolikrát jsme ho museli pacifikovat oba dva, aby nás nezmlátil nebo nám něco neudělal,“ vypráví Mojmír Kořenek.
Kvůli službě Mikasa se k Ostravě přestěhovali. Roky sháněli zařízení, kam by mohli syna umístit.
Ondřejka Langrová zmiňuje, že také narazila na to, že její syn je neumístitelný. „Za covidu, když ještě manžel žil, měl syn takový záchvat, že rozsekal celou ložnici. Volali jsme záchranku, ta přijela i s policií. Po čtyřech hodinách nám řekli, že nám nemají jak pomoct. Žádná nemocnice v republice ho nepřijala. Dokonce mu nemohli dát ani injekci na zklidnění. Při množství léků, které bere, by mu to stejně nezabralo,“ líčí.
Osmdesátiletá Pavla si vnuka bere na víkend domů. „A jsem z toho úplně zmožená. Potřebuje neustále vymýšlet nějakou činnost a já už to nedávám. Mohu ze dne na den umřít a vnuk by byl úplně… mimo,“ hledá správná slova seniorka, která čtyři roky hledala službu, kam by ho mohla umístit.
Nezastupitelná služba
Služba „domečku“ stojí zhruba 17,5 milionu korun ročně. Financovaná je částečně prostřednictvím příspěvků na péči a invalidních důchodů umístěných klientů. Provoz podporuje město Ostrava a klíčová částka přichází z takzvané regionální sítě sociálních služeb, kde peníze přerozděluje kraj.
K udržení provozu je podle ředitele Michala Panáčka nutné od Moravskoslezského kraje získat 10,5 milionu korun. Zatímco loni služba dostala zhruba 8,5 milionu a kraj ji v průběhu roku dodatečně dofinancoval, letos obdržela sedm milionů. Podle ředitele navíc organizace tentokrát nemá žádné ujištění, že další peníze během roku získá.
„Všechny sociální služby nejen v Moravskoslezském kraji dostanou letos méně peněz. Stát rozděluje peníze přes kraje a kraj je rozděluje všem službám. Chováme se jako průtokáč,“ hájí se náměstek pro sociální oblast Stanislav Kopecký. Kraj podle něj neplánuje peníze na provoz služby doplatit.
Mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Anna Vacková se ohrazuje proti jeho tvrzení, že by resort krajům poslal na sociální služby méně peněz. Uvádí, že ministerstvo Moravskoslezskému kraji letos poskytlo o bezmála 88 milionů více než loni. Část peněz ovšem skutečně odteče na státem zvýšené platové tarify pracovníků v sociálních službách.
„Konkrétní rozdělení prostředků mezi jednotlivé poskytovatele je plně v kompetenci kraje – pokud se jedná o dlouhodobě kvalitní službu, má kraj možnost ji dofinancovat dle vlastních priorit, například i z prostředků regionálních operačních programů,“ zdůrazňuje Anna Vacková.
Náměstek ostravského primátora Zbyněk Pražák (ODS) doufá, že k přerušení činnosti služby nedojde. Jinak by to byl podle něj „obtížně řešitelný problém“. „Organizaci Mikasa lze považovat v oblasti zajišťování péče o osoby s náročným chováním zapříčiněným poruchami autistického spektra za velice významnou a v současné době téměř nezastupitelnou,“ podotýká.
Pro rodiče umístěných klientů je ovšem celý spor o pokračování služby drásavý. „Moje žena tady brečí, zatímco se spolu bavíme,“ říká Mojmír Kořenek.
„Oznámili nám, že nemají peníze na financování personálu. Na kraji se brání, že peníze rozdělili spravedlivě mezi všechny sociální služby. Už je to politikaření… a my jsme v kleštích,“ konstatuje.
