Hlavní obsah

Na lůžku si lidé více uvědomují křehkost svého žití, říká nemocniční kaplanka

Foto: Archiv Doubravky Vokáčové

Marie Doubravka Vokáčová hraje o Vánocích pro pacienty koledy.

Reklama

25. 12. 2021 18:30

„Na Štědrý den vezmu housle a s kolegou jdeme zpívat koledy do nemocnice, abychom přinesli alespoň trochu vánoční atmosféry a naděje,“ popisuje nemocniční kaplanka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Článek

Marie Doubravka Vokáčová pracuje v pražské Fakultní Thomayerově nemocnici. Jako nemocniční kaplanka se stará nejen o tradiční náboženské obřady, ale nabízí pacientům, jejich příbuzným a zdravotnickému personálu nemocnice osobní setkání a rozhovor.

Jak vypadá váš pracovní den? V čem spočívá vaše práce?

V péči o duchovní rozměr člověka. Jako nemocniční kaplanka duchovně doprovázím pacienty, personál a návštěvníky nemocnice. Zprostředkovávám jim naději, pokoj, vděčnost a odvahu. Zajímám se o to, co druzí potřebují, co je pro ně důležité. Spolunesu jejich obavy. Hledám s nimi, o co se opřít, v co doufat. Modlím se. Modlitbou mohu podpořit i pacienta v bezvědomí.

To znamená, že vaše služba se netýká jen věřících?

Přesně tak. Podobně jako kaplan v armádě, je tam pro všechny. Rozsah mé práce je daleko širší než jen zprostředkovávání svátostí či náboženských obřadů tzv. věřícím. Všichni mají většinou nějakou zkušenost s něčím, co je přesahuje: Bůh, vesmír, přírodní řád, vztahy s druhými, něco mezi nebem a zemí. S tím často souvisí i otázka po smyslu.

Co pacienty nejčastěji tíží?

Je to například to, že vnímají, že nemají všechno ve svých rukách. To, jestli se uzdraví, nezáleží jen na nich a ani lékaři jim obvykle nemohou dát absolutní jistotu. Více si uvědomují ohraničenost a křehkost svého života. Řeší také své vztahy, obavy, přehodnocují svůj dosavadní pohled na sebe a na život. Častokrát se dostávají do krize, ve které si kladou otázky, jimiž se dříve tolik nezabývali. Dostávají se více sami k sobě, a jejich přemýšlení se jako neviditelná linka skrytá pod povrchem dotýká hlubokých bytostných otázek, jako například Co má smysl? Proč tu jsem? Jakou mám hodnotu? K čemu to všechno je? Co mám dělat?

Nejsem to ovšem já, kdo zná a odpovídá na pacientovy otázky, ale mohu mu pomoci hledat, co v jeho životě a jeho situaci je odpověď pro něj. Je jasné, že pro každého může být odpověď na podobnou otázku odlišná.

Pracovat v nemocnici musí být psychicky náročné. Je pro vás na Vaší práci i něco obohacujícího?

Ano, moje práce mě naplňuje a i pro mne bývají setkání s druhými inspirativní. Asi nejvíce mě dostává, když se setkám s lidmi, kteří přes svou těžkou situaci dokážou být vděční. Žasnu, že i nemocný člověk může být velkým obdarováním pro lidi kolem sebe. Obohacuje mě, když mohu být u umírání člověka, který je vyrovnaný se svým životem, se sebou a okolím. To je krásné.

Zmínila jste, že se vaše služby týkají i zdravotníků, jak to konkrétně vypadá?

Zajímám se o ně. Myslím si, že i pro zdravotníky je důležitá otázka smyslu, třebaže by to oni sami takto neformulovali. Asi každý z nás potřebuje vědět, že to, co dělá a čím žije, má nějaký smysl. Čím více jsou zdravotníci empatičtí, tím více se jich dotýká to, co potkává pacienty. Například když zemře pacient, tak to také s nimi něco dělá. Kladou si podobné otázky jako ti pacienti. Svěřují se s tím, co je trápí, co je těší, ať už v práci, nebo osobním životě. Mohou vnímat, že mi na nich záleží, a mít jistotu, že to, co mi svěří, zůstane mezi námi. Uvědomuji si, že také potřebují podporu, někdy povzbuzení, někdy si jen ulevit a vypovídat se. Hledají naději a snaží se porozumět tomu, co je přesahuje.

Jak se proměnila situace a vaše práce v nemocnici za poslední dva roky, v souvislosti s covidem?

Mnohá oddělení se proměnila v covidová a pacientů s tímto onemocněním jsem navštívila mnoho. Personál i já jsme se za ty dva roky unavenější. Práce přibylo i mně, protože mnohem víc pacientů a zdravotníků potřebuje podporu, pochopení, někoho, kdo to ponese s nimi a komu se mohou svěřit. Kromě toho, že jsem v ochranných pomůckách několik hodin na jednom pokoji a párkrát mi z toho bylo špatně, se setkávám s daleko více úmrtími pacientů než předchozí roky.

Změnil se pohled na covid? Bojí se ho stále?

Ze začátku to byla další nejistota, s kterou jsme se všichni svým způsobem vyrovnávali. Dnes možná víme z vědeckého hlediska o covidu daleko více, ovšem pořád zůstává velká neznámá, jak konkrétní tělo člověka na nákazu zareaguje. Nyní máme k dispozici vakcíny proti covidu, které člověk může přijmout, nebo odmítnout, a to mu může dávat určitý pocit jistoty a moci ve vztahu k této nemoci. Domnívám se, že za konkrétní volbou stojí emoce a naše reakce na ně. O očkování se může člověk rozhodnout, ovšem o tom, zda dostane covid, nikoliv.

Co je pro vás v této práci nejtěžší? Jak se s tím vším vyrovnáváte?

Ani já nemám věci pod kontrolou, nemám jistotu, nevím, co mě na oddělení potká, s čím se mi druhý svěří, zda bude zoufalý, smutný, naštvaný, nebo radostný. Sama někdy cítím bezmoc. Nevím, zda se s tím pacientem setkám jednou, nebo víckrát, zda se uzdraví, nebo zemře. Řeším podobné otázky jako pacienti nebo personál. Také potřebuji někdy podporu, modlitbu, přehodnocení či ujištění, že to, co dělám, má smysl.

Co tedy konkrétně vám pomáhá?

Nebýt na to sama, pracovat v týmu, sdílet se s kolegy. Pomáhá mi modlit se a odevzdávat to Bohu. A odreagovávám se chozením do přírody, detektivkami či hudbou.

Jak vypadají Vánoce v nemocnici?

Zdravotníci jsou v presu, mají toho hodně v práci i doma. Pacienti jsou smutnější než jindy, protože by chtěli být doma. A nakonec jsou všichni nějak více naměkko. A tak chci jít do nemocnice i na Štědrý den.

Čím pacienty potěšíte?

Vezmu housle a spolu se svým kolegou knězem jim jdeme zazpívat koledy a tak přinést alespoň trochu vánoční atmosféry a naděje. Dělit se o tichou radost z toho, že Bůh jako lidské dítě se narodil do našeho světa, aby nám byl nablízku a byl s námi i v naší lidské křehkosti a zranitelnosti. S přáním brzkého uzdravení se modlíme, aby měli v srdci pokoj a naději a zakoušeli lidskou i boží lásku a blízkost.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované