„Neduste a nepotlačujte své emoce,“ radí experti otřeseným lidem po střelbě

„Ta událost s námi hýbe a jsou k tomu adekvátní emoční projevy, které mohou být velmi široké, obecně tomu říkáme akutní reakce na stres. Může to být od znecitlivění, pocitu odosobnění, úžasu, kdy té zprávě nejsme schopni uvěřit, přes trochu pasivnější reakci, ale může to být také emoční reakce ve smyslu pláče, neklidu, potřeby mluvit nebo potřeby něco dělat, ač mnohdy to třeba nemusí být pro naše okolí úplně smysluplné,“ popisuje Štěpánka Machalická, vrchní sestra krizového centra Riaps.

Sdílení zážitků je pro pozůstalé a svědky tragédie důležité, vysvětluje odbornice.

„Určitě je dobré o té situaci mluvit, nechat proběhnout emoce, protože je to událost, na kterou nemáme vyrovnávací mechanismy. Určitě je možné se obrátit na pracovníky krizových center, krizové linky. Je dobré to nedusit v sobě tak, aby třeba nedošlo k nějaké posttraumatické stresové poruše nebo k psychosomatickým projevům potlačených emocí.“

Mladý student začal ve čtvrtek odpoledne v budově pražské filozofické fakulty střílet do lidí. Přímo na místě činu při tragédii zahynulo 14 lidí včetně střelce, jedna oběť následně zemřela v nemocnici. Další desítky lidí mají různě vážná zranění.

Tato tragédie, která nemá v historii Česka obdoby, otřásá celou společností. Chování lidí a jejich reakce na událost se budou v nadcházejících dnech ještě proměňovat, popisuje bývalý vrchní psychiatr Armády České republiky Jan Vevera.

„Naše společnost reaguje tak, jak je to po katastrofách běžné, totiž tím společným semknutím a atmosférou pomoci, kdy se všichni budeme snažit pomáhat přeživším. Po určitém čase začneme hledat chyby, budeme se ptát, co policie udělala špatně. To jsou podle učebnice fáze heroická, fáze idylická a pak fáze deziluze,“ vysvětluje přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni.

První dvě fáze, tedy heroická a idylická, přicházejí během samotné katastrofy a krátce po ní. A je dobré je využít.

„Heroická fáze v sobě má nějaký potenciál. Katastrofa vyvolává altruistickou atmosféru, kdy se celá terapeutická komunita semkne a snaží se pomáhat. Běžné konflikty a hádky vymizí, lidé jsou ochotní pomáhat, koheze a sociální podpora roste. Tahle atmosféra by měla být využitá,“ říká psychiatr.

Jak se dá taková atmosféra smysluplně podchytit? Třeba právě sdílením zážitků.

„Důležité je sdílení toho prožitku. To také lidé už od včerejška spontánně dělají. Vznikají spontánní pietní místa, a to nejen v Praze, ale i v Plzni nebo v Brně. Identifikace s oběťmi a hrdiny katastrofy zprostředkovaná médii pomáhá získávat materiální a psychickou podporu a podílí se na posttraumatickém růstu. Hrozí ale také riziko retraumatizace, proto by se zpravodajství mělo vyhnout expresivním záběrům a dramatizujícím komentářům,“ apeluje Vevera.

Následovat podle něj bude deziluze a hledání viníka. A nakonec vyrovnání se s katastrofou.

„Deziluze ze ztráty zájmu o oběti ze strany médií a oficiálních činitelů bezprostředně po katastrofě nastupuje a trvá v řádu týdnů. Typické je hledání viníků a obětních beránků. Kromě oprávněných jsou časté různé konspirační teorie, které mohou vést k externalizaci smutku,“ dodává.