Článek
Radek Štěpánek je ústřední postavou environmentální poezie a novinářem. Společně s Jiřím Pleškem a Danou Drábovou napsal knihu Atomová baba. Nejedná se pouze o povídání o jaderné energii, ale kniha přibližuje Danu Drábovou jako osobnost.
„Při rozhovoru se velmi přesně a jednoduše dovedla vyjadřovat, nepoužívala moc slov a šla rovnou k jádru, ale když jsem se chtěl na něco zeptat, vždy mi vše vysvětlila,“ říká v rozhovoru, kde zavzpomínal na Danu Drábovou i spolupráci s ní.
Co bylo vaší inspirací pro napsání knihy právě s Danou Drábovou?
Přišlo mi, že se na kontroverze z enviromentálního hlediska ne každý ptá, že tahle širší rovina je upozaděná, což může v té knížce někoho štvát. Vždycky mě lákalo, se jí na to zeptat.
Jak byste popsal Danu Drábovou jako člověka mimo kamery a veřejné vystupování?
Na mě působila velmi přímočaře, trpělivě, byla prostě hrozně… Víte, já jsem ji zažil už jako student, to bylo poprvé, kdy jsem ji viděl. Přišla před nás jako před studenty na environmentalistice. Proti nositelce jaderné energie byla atmosféra spíše odmítavá, ona tím svým fluidem, které měla, dokázala ty negativní emoce rázně utnout a donutit lidi poslouchat.
Při rozhovoru se velmi přesně a jednoduše dovedla vyjadřovat, nepoužívala moc slov a šla rovnou k jádru, ale když jsem se chtěl na něco zeptat, vždy mi vše vysvětlila.
Co pro vás osobně znamenala spolupráce s ní? Změnila nějak váš pohled na svět, nebo dokonce vědu?
To asi nezměnila, spíš mě překvapilo, jak byla otevřená v tom, že někomu to mohlo vadit, že se ptám na environmentální otázky, že jsem nebyl tak pozitivní k jaderné politice. Kladl jsem i šťouravé otázky. Mně se líbilo, že do toho byla schopna jít, že mě vyslechla, že jí ty otázky nebyly cizí.
Pro mě to byla veliká zkušenost, měl jsem možnost zeptat se na vše, co mě zajímalo, ona mi na všechno odpověděla, že to ani nebylo, že by mi řekla „na tohle se neptejte“.
Jsem strašně vděčný, že jsem tu knížku mohl napsat. Jsem vděčný, že když jsem ji naposledy viděl v srpnu v Telči na besedě, ani jsem jí neříkal, že tam jdu, věděl jsem, že toho má hodně, ale krátce jsem se s ní viděl. Pochválila tu knížku, že jsem to napsal dobře, že se jí líbila a měla z ní radost. To jsem byl vděčný.
Byla to veselá paní, dělala si legraci, měla velký smysl pro humor. Bavili jsme se i o nějakých osobních věcech, vlastně…jak to říct, byla mi bližší, než jsem čekal. Pro mě to byla mimořádná osobnost.
Co by podle vás měla být největší inspirace, kterou nám zanechala do budoucna?
Já jsem si z toho bral její poselství nebát se pojmenovat věci pravými jmény, a hledat co nejjednodušší jazyk, aby se ty informace dostaly k nejširší vrstvě lidí. Měl jsem pocit, že je ochotná jít do dialogu s kýmkoliv. Nezjednodušovat informace, když už to víc nejde. Nevymýšlet si nic, nebát se té složitosti, říct, jak to je, ale zároveň najít tu formu, aby to pochopili všichni.
Tohle bych chtěl umět, myslím si, že takoví lidé zoufale chybí. To pro mě bylo nejcennější, když jsem to viděl naživo, to se mi na ní hrozně líbilo. Odborníci na jadernou energetiku by možná měli jiný názor, ale tohle bych si vybral já.
