Odmítl jsem politiky a začal můj pád, říká po tragédiích šéf porodnice

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dva novorozenci zemřeli v litoměřické porodnici během 24 hodin. A další dvě děti měly údajně být resuscitované. Případy, které se odehrály na konci listopadu loňského roku, nyní souhrnně šetří policie, která začíná s výslechy personálu porodnice.

Závěry interního šetření nebo znalecké posudky nejsou v tuto chvíli známé. Nemocnice nechce komentovat dílčí závěry a vydá až závěrečnou zprávu. Kdy přesně, není jasné.

Mezitím se rozhodl prolomit mlčení šéf porodních sálů v Litoměřicích Petr Holba, který stojí za zrodem litoměřického Centra porodní asistence a který byl postaven mimo službu. A to přesto, že u porodů, kde dva novorozenci zemřeli, vůbec nebyl. Jak už Seznam Zprávy napsaly, tento postup považují oslovení právníci za nestandardní. Nemocnice ho hájila jako preventivní krok, o kterém rozhodlo představenstvo.

Petr Holba - veřejností oblíbený lékař, který se loni dostal mezi padesátku nejlepších lékařů Česka magazínu Forbes, teď pro redakci říká, že za jeho služby k žádným resuscitacím nedošlo. A trvá na tom, že nepochybil. Naopak popisuje, že čelil politickým tlakům. A dalším tlakům v nemocnici. „Ve chvíli, kdy jsem odmítl otevřenou politickou podporu, jsem měl dojem, že začal můj pád a dveře, které jsem měl otevřené, se začaly pomalu zavírat,“ říká Holba.

Seznam Zprávy na základě jeho výpovědí oslovily hejtmana Ústeckého kraje Richarda Brabce (ANO), který měl o případu podle Holby vědět a také nemocnici v Litoměřicích, kde měl Holba tlaku čelit, aby tyto výpovědi ověřily. Ani jedna instituce se však nechtěla vyjádřit. „Pan hejtman ze své pozice nijak nevstupuje do provozních či personálních věcí Krajské zdravotní a. s.,“ sdělila jeho mluvčí Magdaléna Fraňková. A později na opakované žádosti o rozhovor dodala, že se do konce vyšetřování nebude vedení kraje k věci vyjadřovat.

Dlouhodobý tlak na celý tým porodnice připustil pro Seznam Zprávy i personál v anonymních rozhovorech. Členka týmu porodnického oddělení, jejíž totožnost redakce zná, popsala, že tým byl od počátku pod tlakem kvůli progresivnímu přístupu. Rovněž potvrdila, že byla vedením nemocnice dotazovaná, zda Petr Holba neužívá drogy.

Vedení nemocnice se na dotaz Seznam Zpráv, zda a případně proč vedlo takové rozhovory s personálem, odmítlo vyjádřit. Ředitel nemocnice Vladimír Kestřánek, kterého redakce rovněž zkontaktovala, se okamžitě omluvil a rozloučil s odkazem na mluvčí nemocnice. Ta se rovněž nechtěla k tvrzením o tlaku vyjádřit.

„Vzhledem k prošetřování celého případu ze strany policie, nebude nemocnice až do uzavření vyšetřování poskytovat žádné detailní informace k interním personálním otázkám ani procesním postupům. Toto opatření je nezbytné pro zajištění objektivity celého procesu a ochranu práv všech zúčastněných stran,“ napsala mluvčí Krajské zdravotní Miloslava Kučerová.

Co tedy předcházelo tragédii podle šéfa porodnice Petra Holby? A jakým tlakům měl podle něj čelit? Více v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Co se přesně stalo během vaší služby, při které mělo dojít ke dvěma resuscitacím?

U obou porodů jsem byl s celým týmem. Mohu potvrdit, že v jednom případě šlo o ženu, která rodila přirozeně po předchozím císařském řezu a došlo u ní k předčasnému odloučení placenty a následně i prasknutí dělohy. Museli jsme provést akutní císařský řez. Druhý případ byl porod vexem (porodnický zákrok k usnadnění porodu hlavičky dítěte, kdy se na hlavičku nasadí speciální „přísavka“, pozn. red.). Podle posledních informací, které mám, jsou maminky i děti v pořádku.

Byly obě děti resuscitované?

Ne. Nebyla to resuscitace ani v jednom z těch případů, ty děti ji nepotřebovaly. Byla to taktilní stimulace dítěte a prodýchnutí po porodu, to není nic vzácného. Informace, které se objevily v médiích o čtyřech resuscitacích během 24 hodin, neodpovídaly přesně klinické realitě. U dvou novorozenců, kteří později zemřeli a u jejichž porodů jsem nebyl, probíhala intenzivní resuscitační péče.

Máte pocit, že jste něco mohl udělat jinak?

Nemyslím si. Postupovali jsme v souladu s platnými odbornými doporučeními a standardními postupy pro akutní situace.

Ale prasknutí dělohy a akutní císařský řez - to asi není standardní porod v takovém typu zařízení, jakým jsou Litoměřice, ne?

Pro každou porodnici je to komplikace, která je raritní, ale stává se. Často se jedná o vysoce komplikovaný a rizikový operační zákrok pro matku i dítě. Pro nás to byla asi třetí nebo čtvrtá ruptura dělohy za dva a půl roku, co jsem byl v Litoměřicích. V těchto případech se situaci podařilo zvládnout bez trvalých následků.

Co jste si říkal po té své službě, když jste odcházel?

Odcházel jsem s pocitem, že jsme udělali maximum, co bylo v dané chvíli možné. Že tým fungoval soustředěně, klidně a profesionálně i v situacích, které nebyly jednoduché. Zároveň jsem věděl, že porodnictví nikdy není obor bez rizika. Když se pak ráno ukázalo, že v noční směně došlo ke dvěma úmrtím novorozenců, ten pocit se zpětně proměnil v hluboký lidský smutek. Ne pocit viny. Ale tíhy odpovědnosti za obor, ve kterém i přes veškerou odbornost, zkušenosti a snahu někdy dochází k tragédiím, které si nikdo nepřeje a kterým ne vždy lze zabránit.

Kdy jste dostal zprávu, že ve službě zemřeli dva novorozenci?

V hale, když jsem přikládal kartu na docházkový terminál, mi to řekl sanitář.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Nevěřil jsem tomu. Protože v tu dobu sloužily dvě lékařky, z nichž jednu považuji za nejlepšího porodníka široko daleko a druhá-služebně mladší, je velmi dobrá a talentovaná lékařka a má porodnictví dáno od Boha. Bohužel, pak jsem se převlékl, přišel na sál a zjistil, že to je pravda.

Co jste udělal potom?

Tým byl ještě na sále, naprosto zdrcený. Ze začátku nebyl nikdo schopen mluvit. Až během dne jsem se dozvídal, co se vlastně stalo.

Předpokládám, že jste se seznámil s lékařskou dokumentací, mnoho věcí se už objevilo v médiích, můžete říct, co se vlastně stalo?

Nebyl jsem u toho, a proto ty dva případy nebudu komentovat. Nepřísluší mi to a nepovažuji to za vhodné i s ohledem na jejich rodiny.

Ten případ se dostal do médií asi za týden, je to tak?

Ano. Podle informací, které mám, se jednalo o anonymní podnět adresovaný médiím e-mailem.

Co se dělo ten týden, běželo nějaké interní šetření?

Ano, hned započal vnitřní audit. Já jako šéf porodnice i primářka jsme si dělali rešerši toho, co se stalo. To je naprosto běžný postup i pokud se u nás stane nástřih, císařský řez nebo porod vexem. Není to tak, že jsme byli laxní a začali věc šetřit až ve chvíli, kdy se to celé dostalo do médií.

Kdy se do toho vložila policie?

Až když to bylo v médiích. Z pohledu informací, které jsme v dané chvíli měli k dispozici, nebyl důvod se domnívat, že by šlo o úmyslný čin. Myslím si, že to bylo vůči rodinám, které o dítě přišly, i těm předchozím dvěma rodičkám, velice stresující. Vezměte si, že máte doma prázdnou kolébku a v půl deváté večer vám zvoní na dveře policie.

Vy jste znal výsledek toho interního šetření?

Ne. Dokud nemáte výsledky pitvy, tak vlastně nedokážete říci, co se stalo. Byl jsem postaven mimo službu a ztratil přístup k dokumentaci, a proto nemohu hodnotit závěry bez oficiálních výsledků. Řada kolegů se mnou komunikuje velmi opatrně.

Co se dělo poté, co se případ medializoval?

Bylo to peklo. Jak pro postižené rodiče tou událostí, tak i pro celý tým. Zvýšil se už tak dost veliký tlak bez jakékoliv psychologické podpory. Z toho, co čtete v doporučeních, že by se v takových případech mělo dělat pro tým - intervence, debrífing, se tady stalo málo a dle mého pozdě. Byli jsme překvapeni rozsahem a konkrétností informací, které se v médiích objevily a kam se ubíraly prvotní komentáře a palcové titulky o alternativně vedených porodech a alternativních rodičkách. Všichni jsme se chovali v nejvyšší úctě k pozůstalým. Zaznamenal jsem také mediální vystoupení osoby, která byla prezentována jako bývalá členka týmu, přičemž podle mých informací se její skutečná role v zařízení lišila. Detaily nechci komentovat.

Kdy jste byl postaven mimo službu? A jak vám to vedení nemocnice vysvětlilo, když jste u těch porodů nebyl?

Asi za dva dny. V pátek, mi primářka předala vzkaz ředitele, že se mám připravit, že budu od pondělí na překážkách. Takže jsem ještě odsloužil víkend a v pondělí ráno šel k řediteli. Bylo mi sděleno, že jsem dočasně převeden na překážky na straně zaměstnavatele, bez bližšího vysvětlení důvodů. V dané chvíli jsem k tomu vznesl výhrady a následně jsem situaci začal řešit pracovněprávními prostředky. A od té doby jsem na překážkách na dobu neurčitou. Stejně tak moje mladší kolegyně.

Byl to pro vás šok?

Byl. A doteď si stojím za tím, že jsem nepochybil. Myslím si ale, že je to důsledek toho, co se dělo na pozadí. Ale to bychom se museli vrátit rok nazpátek.

Co se stalo?

Všechno začalo měsíc před krajskými volbami. V té době už probíhala stavba nové porodnice a já jsem dostal nabídku na manažerskou pozici v nemocnici. Brzy na to jsem ale začal vnímat tlak, který se vztahoval ke konkrétní politické reprezentaci působící v kraji. Nešlo o obecnou podporu zdravotnictví, ale o očekávání veřejného vystoupení v předvolebním období. Nechci to personalizovat ani zjednodušovat – popisuji svou zkušenost a to, jak jsem ji vnímal. Rozhodl jsem se do politické kampaně nevstupovat, protože jsem přesvědčen, že zdravotnický projekt má zůstat apolitický.

Chápu to dobře, že konkrétní politická strana chtěla vaši podporu?

Ano.

Když jste to vnímal jako tlak, jak jste si ho vysvětlil?

Nerozuměl jsem mu. Pro svoji práci na projektu nové porodnice jsem získal řádný jmenovací dekret tehdejšího generálního ředitele Krajské zdravotní a v něm se o žádné politické poslušnosti nepsalo. Tímto dekretem jsem se dostal v projektovém týmu nad ředitele nemocnice a měl přístup k nejvyššímu managementu naší společnosti. Zároveň s ním jsem převzal i dílčí zodpovědnost za výsledek. Za tu dobu, co jsem projekt spolu s týmem vedl, jsem nedostal žádnou výtku.

Jenže ve chvíli, kdy jsem odmítl otevřenou politickou podporu jsem měl dojem, že začal můj pád a dveře, které jsem měl otevřené, se začaly pomalu zavírat.

Vy jste ale do toho začal získávat různé ceny - v roce 2025 vás například Forbes jmenoval mezi padesátku nejlepších lékařů Česka a ženy na vás pěly jen samou chválu za respektující přístup.

Dostat se do Forbesu bylo velké překvapení i závazek zároveň. Znám mnoho lékařů, kteří by si opravdu přáli dostat se na tenhle seznam. A najednou doktor z malého pracoviště, který dá ženě tu nejdražší komoditu v porodnictví - čas, aby porodila na gauči, pod vodní hladinu nebo kontinuální péči porodní asistentky, stojí vedle předních kapacit. Být v tomto seznamu mi samozřejmě pomohlo dostávat se k projektům, ke kterým by se asi provinční lékař obtížně dostával.

To muselo být přece vedení rádo, že děláte tak skvělou reklamu porodnici, která se měla otevřít, ne?

Ono to ale bylo spíš naopak. Myslím, že pozornost, která se začala strhávat na porodnici v Litoměřicích, začínala být přítěží. Litoměřice totiž jakoby začaly zastiňovat další porodnice. A ostatní se mohli ptát, proč zrovna Litoměřice, proč ne my? Jenže udělat takovou porodnici, bylo rozhodnutí Krajské zdravotní, ne moje.

Takže najednou padla nabídka postu náměstka, nesplnil jsem politickou roli a začalo se blížit otevření. A přibývaly problémy. V určité fázi se zpomalilo uvolňování některých již plánovaných prostředků, což komplikovalo přípravy otevření.

Proč se vlastně celá porodnice otevřela až dva měsíce po slavnostním stříhání pásky?

To právě bylo něco, co nám nebylo jasné. Porodnice totiž byla v situaci, kdy potřebovala mít za rok 2025 alespoň 600 porodů, aby letos získala reakreditaci. Pokud ji nezíská, tak hrozí, že nebude moci připravovat mladé lékaře k atestaci. Na otevření přitom čekalo mnoho žen. I přes opožděnou kolaudaci nám nebylo dovoleno otevřít.

My jsme zatím pracovali v provizoriu vedle zrekonstruovaných prostor za 100 milionů korun. Bylo plánováno celkem pět termínů otevření. Po nemocnici se současně začala šířit moje výplatní páska a začaly o mně kolovat pomluvy, že užívám v práci drogy, protože stále držím vysoké pracovní tempo a dlouho pracuji do noci.

Co jste udělal?

Jel jsem hned do Prahy a nechal jsem si udělat toxikologickou zkoušku a negativní výsledek pak prezentoval před celým personálem. Tím se to celé vyhrotilo.

Řekl jste někomu, co se děje?

Řekl jsem to hejtmanovi Ústeckého kraje, informoval jsem ho, co se děje v nemocnici a že vnímám výrazný tlak, který považuji za nevhodný a zatěžující. Ten okamžitě zařídil schůzku s generálním ředitelem Krajské zdravotní. Také jsem hejtmana informoval, že porodnice je stále zavřená. Byl pátek a v pondělí se pak porodnice otevřela, věci se daly do pohybu.

Z informací, které jsem měl k dispozici, jsem navíc nabyl dojmu, že probíhaly interní rozhovory s personálem, jejichž forma a dopad na tým ve mně vyvolávaly znepokojení a o jejichž podobě nemám k dispozici ověřené informace a nechci je proto dále konkretizovat.

Ke mně se následně dostaly informace o velmi závažných a pro mě šokujících pomluvách, které se měly týkat mé osoby. Tyto informace jsem považoval za natolik absurdní, že jsem se rozhodl je okamžitě a transparentně vyvrátit. O tom mě informovala moje kolegyně na setkání s mojí primářkou, kde se rozplakala. V té době to ve mně vyvolalo výrazný pocit nejistoty a obavy o tým.

Zní to jako válka. Nemohlo to mít na tým negativní dopad?

Válka je silné slovo. Spíš se to postavilo už jen do osobní roviny. Vždy jsem dbal na to, aby tým mohl pracovat co nejvíc v klidu a nezatěžoval jsem je děním kolem. Samozřejmě, že ten tlak museli pozorovat. Zaznamenal jsem výroky, které jsem vnímal jako osobně velmi zraňující a destabilizující.

Věděla primářka oddělení o tlacích, kterým jste čelil?

Ano. Měl jsem od ní obrovskou podporu, ale nedokázala najít cestu, jak mi pomoci. Mnohdy stačilo, že bylo komu se vypovídat. Jsme silná dvojka.

To bylo jak dlouho před tou tragédií?

Asi tři týdny. To, že někdo poslal zprávu médiím, že se staly čtyři resuscitace a dvě úmrtí, vnímám jako okolnost, která mohla významně přispět k eskalaci situace.

Jaká je teď vaše komunikace s vedením nemocnice?

Právní. Řeším pracovněprávní vztah. Jinak je komunikace nulová. Důvod, proč jsem se rozhodl s vámi mluvit, je ten, že nechci, aby se tohle stalo někomu dalšímu. Mám také obavu, kam až to celé může dojít.

Co teď chcete udělat?

Nechci v tom nechat celý tým, protože je skvělý. Centrum porodní asistence patří mezi nejmodernější pracoviště svého typu v Česku. Konec bych mu nepřál.

Máte nějakou zprávu z šetření, proč novorozenci zemřeli?

Ne, nemám dosud žádnou zprávu. A samozřejmě chci, aby se celá věc důkladně prošetřila.

Vy pocházíte z Litoměřic. Jak se teď cítíte, když jdete po městě?

Blbě. Lidé mě poznávají, zastavují a vyjadřují podporu. Velmi si vážím i petice, která vznikla. Není pro mě, ale pro tým. Mrzí mě, že jsem svojí nepřítomností na pracovišti uvedl spoustu žen do nejistoty a u některých i vyvolal nutnost hledání jiné porodnice těsně před termínem jejich porodu. Nedokázal jsem to ale ovlivnit. Teď nemohu dělat nic.

Máte pocit selhání?

Budovat moderní porodnici a centrum porodní asistence byl nepopsatelně krásný pocit, protože se to odráželo v každodenní realitě spokojených žen. Pocit selhání v sobě nenosím. Cítím ale hluboký lidský smutek nad tím, že došlo ke ztrátě dvou novorozenců.

Pokud bych měl mluvit o selhání, pak spíše v širším systému, který v krizové situaci nedokázal ochránit tým, dát mu oporu a vytvořit prostor pro klidné, odborné a důstojné vyšetření celé události. Jako lékař a člověk mohu říci, že jsem jednal v dobré víře, s čistým svědomím a s maximální snahou dělat porodnictví tak, aby bylo bezpečné i lidské zároveň.